2 As 34/2006 — Nejvyšší správní soud

18 A 50/2023- 41 - text 9 18 A 50/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Lachmanna a soudců Mgr. Jana Ferfeckého a Mgr. Martina Bobáka ve věci žalobce: Domov Slunečnice Ostrava, příspěvková organizace, IČO: 70631883 sídlem Opavská 4472/46, 708 00 Ostrava zastoupený JUDr. Jiřím Sobčíkem advokátem se sídlem Nádražní 545/166, 702 00 Ostrava proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí sídlem Na Poříčním právu 1/376, 128 01 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí ministra práce a sociálních věcí ze dne 5. 5. 2023, č. j. MPSV-2021/157646-513/3, takto: I. Rozhodnutí ministra práce a sociálních věcí ze dne 5. 5. 2023, č. j. MPSV-2021/157646-513/3, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 11 228 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce JUDr. Jiřího Sobčíka, advokáta. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce je poskytovatelem sociální služby podle § 50 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, v rozhodném znění (zákon o sociálních službách), v podobě domovu se zvláštním režimem. Ve dnech 28. 4. 2021 až 30. 4. 2021 u něj byla provedena základní inspekce poskytování služeb podle uvedeného zákona (Inspekce), o níž byl dne 24. 5. 2021 vypracován protokol č. j. 2021/73591-241/14 (Protokol). Ministerstvo práce a sociálních věcí (ministerstvo) následně se žalobcem zahájilo přestupkové řízení, jež zakončilo vydáním rozhodnutí ze dne 16. 8. 2021, č. j. MPSV-2021/107026-241/5 (prvostupňové rozhodnutí). Výrokem I prvostupňového rozhodnutí byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupků podle § 107 odst. 2 písm. e) a g) zákona o sociálních službách, kterých se měl dopustit tím, že v procesu poskytování sociálních služeb (i) v kontrolovaném období od 1. 1. 2020 do 30. 4. 2021 v rozporu s § 89 odst. 2 zákona použil opatření omezující pohyb osoby (OOPO) a vhodně neinformoval osobu, že vůči ní může být toto opatření použito, v případě klientů paní M. G. dne 8. 7. 2020, 24. 7. 2020 a 6. 8. 2020, paní H. S. dne 14. 4. 2021, paní L. S. dne 10. 12. 2020, pana V. B. dne 25. 10. 2020, pana Ing. V. V. dne 6. 9. 2020 a pana Ing. R. B. dne 14. 7. 2020 a (ii) v uvedeném kontrolovaném období v rozporu s ustanovením § 89 odst. 6 zákona o sociálních službách nevedl ohledně těchto klientů evidenci případů použití OOPO ve stanoveném rozsahu. 2. Výrokem II prvostupňového rozhodnutí byla žalobci v souladu s ustanovením § 107 odst. 5 písm. d) a b) zákona o sociálních službách uložena pokuta ve výši 35 000 Kč (výrokem III mu pak byla uložena povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou 1 000 Kč). 3. Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí rozklad, který ministr práce a sociálních věcech (žalovaný) v záhlaví označeným rozhodnutím (napadené rozhodnutí) zamítl. Podle žalovaného bylo zaznamenáno několik případů použití OOPO za pomoci fyzických úchopů. Zdůraznil, že záznamy se netýkaly podání léčivých přípravků, ale toliko fyzických úchopů, které měly spočívat v omezení svobodného projevu vůle klientů, kdy žalobce použil při svém jednání fyzické úchopy, za což je považován přímý fyzický kontakt zaměstnance s klientem s úmyslem omezit jeho pohyb z důvodu ohrožení jeho zdraví a života a zdraví jiných fyzických osob. Ty žalobce řádně nevyhodnotil jako OOPO, pouze událost zaznamenal do svého systému pro předávání informací. Žalovaný dále zmínil, že po použití opatření nevedl žalobce evidenci těchto případů, a proto nebylo možno adekvátně zjistit, jakým způsobem žalobce pracuje s omezením svobodného pohybu. 4. Žalovaný se věnoval i otázce náležitého popisu skutku. K tomuto uvedl, že skutek byl popsán v souladu s požadavky § 93 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (přestupkový zákon), a to označením času, místa a způsobu spáchání. Dále specifikoval, že řízení bylo vedeno ve věci možného porušení § 89 odst. 2 a 6 zákona o sociálních službách, což bylo v následném správním řízení také řešeno a upřesněno. Podle žalovaného byl rovněž dostatečně zjištěn skutkový stav, své závěry správní orgány opřely o Protokol, který obsahuje všechny zjištěné skutečnosti, včetně vnitřních pravidel žalobce, rozhovorů se zaměstnanci a klienty; proti tomuto obsahu Protokolu nepodal žalobce námitky. Formálním nedostatkem protokolu je toliko neuvedení důvodu přizvání dalších osob k vlastnímu šetření. II. Žaloba 5. V podané žalobě se žalobce domáhá zrušení napadaného i prvostupňového rozhodnutí. Správním orgánům vytýká nedostatečné a nesprávné posouzení námitek, nesprávné vymezení skutku, nedostatečně zjištěný skutkový stav a porušení § 81 přestupkového zákona. 6. Žalobce tvrdí, že prvostupňové rozhodnutí je v rozporu s § 93 odst. 1 písm. a) přestupkového zákona. Skutek není popsán ve výroku, ale až v odůvodnění; ve výroku není uveden a není konkretizován způsob, jakým mělo dojít k porušení § 89 odst. 2 zákona o sociálních službách; přesné místo ani čas rovněž není uvedeno. Žalovaný se s touto námitkou vypořádal nedostatečně, v případě jednání ad (ii) pak reakci na danou otázku zcela pominul. 7. Žalobce dále namítá, že žalovaný rozhodl o porušení § 89 odst. 2 zákona o sociálních službách, aniž dostatečně zjistil skutkový stav, čímž mělo dojít k porušení zásady vyhledávací a zásady materiální pravdy, a nevyslechl pracovníky žalobce. Potom se nutně vůbec nevypořádal s námitkami, že se nejednalo o OOPO. Žalobce doplnil, že v žádném ze záznamů není uvedeno, že by byl použit fyzický úchop. 8. Žalovaný měl konečně porušit i § 81 přestupkového zákona, pokud v řízení vycházel výlučně z Protokolu. Ten považoval za listinný důkaz spíše než za souhrn skutečností zjištěných při kontrole, přestože protokol o kontrole nesplňuje parametry veřejné listiny. III. Vyjádření žalovaného 9. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhnul její zamítnutí. K námitce řádného vymezení skutku uvedl, že vytýkané jednání ad (i) spočívá v neinformování osob, tedy povinného jednání, což není z podstaty věci možno přesně vymezit časem a místem. To platí i pro přestupek nevedení evidence podle § 89 odst. 6 zákona o sociálních službách. 10. Žalovaný se dále vymezil proti zpochybnění rozsahu zjištění skutkového stavu ve věcech použití OOPO a nevedení evidence. Žalobci vytýkal neinformování klientů o možném použití OOPO (nikoli samotné použití) a evidenci těchto opatření. K vyvrácení těchto zjištění může vést aktivita žalobce, který mohl předložit důkaz, že evidenci vede a že klienty o použití opatření informuje. Ke skutkovým zjištěním přitom žalobce žádné námitky dříve neuplatnil. IV. Posouzení věci Městským soudem v Praze 11. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, a jedná se o žalobu přípustnou, splňující všechny formální náležitosti na ni kladené. Napadené rozhodnutí žalovaného soud přezkoumal na základě skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí a v mezích uplatněných žalobních bodů [§ 75 odst. 1 a 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (s. ř. s.)], jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti, a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. 12. O podané žalobě rozhodl soud v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání, jelikož s tím účastníci souhlasili; s ohledem na níže rozvedené závěry jsou pro tento postup ostatně splněny i předpoklady podle § 51 odst. 2 ve spojení s § 76 odst. 1 písm. b) a c) s. ř. s. Soud nepovažoval za nezbytné provádět dokazování, neboť se všechny důkazy nacházejí ve správním spise. 13. Úvodem soud připomíná, že úprava OOPO je vedena zajištěním co nejvyššího respektu k lidské důstojnosti klientů při poskytování sociálních služeb. Omezování jejich svobodné vůle je proto zásadně vyloučeno – vzhledem k věku, zdravotním komplikacím a zhoršení mentálních schopností ovšem nelze zcela vyloučit nutnost klienty uklidnit i způsobem zasahujícím do jejich integrity výrazněji. Zákon o sociálních službách tak v § 89 odst. 1 zásadně zapovídá použití OOPO, připouští je jen tehdy, pokud dochází k přímému ohrožení zdraví a života klientů nebo zdraví a života jiných fyzických osob. To vše pouze za stanovených podmínek a po nezbytně nutnou dobu. 14. Podle § 89 odst. 2 zákona o sociálních službách (o)patření omezující pohyb osob lze použít pouze tehdy, pokud byla neúspěšně použita jiná opatření pro zabránění takového jednání osoby, které ohrožuje její zdraví a život nebo zdraví a život jiných fyzických osob. Poskytovatel sociálních služeb je proto povinen podle konkrétní situace nejdříve využít možnosti slovního zklidnění situace a jiné způsoby pro zklidnění situace, například odvrácení pozornosti, rozptýlení, aktivní naslouchání. Osoba musí být vhodným způsobem informována, že může být vůči ní použito opatření omezující její pohyb. Poskytovatel sociálních služeb i tak musí zvolit vždy nejmírnější opatření: nejdříve pomocí fyzických úchopů, poté