8 Afs 78/2006 — Nejvyšší správní soud

18 A 6/2023- 113 - text 19 18 A 6/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Lachmanna a soudců Mgr. Jana Ferfeckého a Mgr. Martina Bobáka ve věci žalobkyně: Správa železnic, státní organizace, IČO: 70994234 sídlem Dlážděná 1003/7, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže sídlem třída Kpt. Jaroše 7, 604 55 Brno za účasti: METRANS Rail s.r.o, IČO: 26361485 sídlem Podleská 926/5, 100 00 Praha 10 o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře ze dne 7. 12. 2022, č. j. UPDI-4001/22/KP, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. V nynější věci se městský soud zabýval prohlášením o dráze a jeho posouzením ze strany původního žalovaného Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře (též ÚPDI) postupem podle § 34e zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, v rozhodném znění (drážní zákon). Předmětem sporu byla konkrétně otázka, zda odstavec druhý čl. 6.2 prohlášení žalobkyně o dráze celostátní a dráhách regionálních na roky 2022 a 2023, ve znění příslušných změn (Prohlášení o dráze), je v rozporu s právními předpisy. 2. Podle odstavce druhého čl. 6.2 Prohlášení o dráze v dotčeném znění „v souladu s Rozhodnutím Komise ze dne 14. listopadu 2012 o technické specifikaci pro interoperabilitu týkající se subsystému „provoz a řízení dopravy“ železničního systému v Evropské unii a o změně rozhodnutí 2007/756/ES (Rozhodnutí Komise 2012/757/EU) je provozním jazykem na dráhách provozovaných Správou železnic český jazyk. Na pohraničních tratích může být dohodou mezi provozovateli dráhy dohodnut i jiný provozní jazyk.“ 3. V návaznosti na návrh osoby zúčastněné na řízení dospěl ÚPDI v rozhodnutí z 6. 9. 2022, č. j. UPDI-2858/22/ZA (prvostupňové rozhodnutí) k závěru, že citované ustanovení Prohlášení o dráze je v rozporu s § 22 odst. 2 písm. d) a § 33 odst. 1 drážního zákona, čl. 10 odst. 1 Dohody mezi Československou socialistickou republikou a Rakouskou republikou o úpravě pohraničního přechodu železnic (Dohoda) Dohoda ze dne 22. 9. 1962, publikována pod č. 85/1964 Sb., ve znění pozdější změny publikované pod č. 3/1968 Sb.; sdělením ministerstva zahraničních věcí č. 57/2008 Sb. m. s., byla Dohoda začleněna do výčtu bilaterálních mezinárodních smluv mezi Českou republikou a Rakouskou republikou aplikovatelných v rozsahu slučitelném se schengenským acquis (s výjimkou některých ustanovení). a bodem 4.2.1.5 třetího a čtvrtého pododstavce přílohy TSI nařízení Prováděcí nařízení Komise (EU) 2019/773, o technické specifikaci pro interoperabilitu týkající se subsystému „provoz a řízení dopravy“ železničního systému v Evropské unii a o zrušení rozhodnutí 2012/757/EU. . Uvedené měla žalobkyně porušit tím, že ve výměnných železničních stanicích Břeclav a Šatov neuvedla druhý provozní jazyk – německý jazyk, který v nich musí být umožněno používat. Žalobkyni proto ÚPDI po uplynutí lhůty 90 dnů od právní moci prvostupňového rozhodnutí zakázal dotčené ustanovení Prohlášení o dráze používat. 4. K rozkladu žalobkyně se věcí zabýval předseda ÚPDI, který v záhlaví označeným rozhodnutím (napadené rozhodnutí) rozklad zamítl. Výrokem I prvostupňové rozhodnutí v rozsahu jeho výroku I potvrdil; výrokem II pak zrušil výrok II prvostupňového rozhodnutí a nahradil ho novým výrokem, a to pouze v tom smyslu, že lhůtu 90 dnů stanovenou podle § 34e odst. 3 drážního zákona vztáhnul jen na prohlášení o dráze na rok 2023, jelikož prohlášení na rok 2022 mělo pozbýt platnosti před nabytím právní moci napadeného rozhodnutí. II. Žaloba 5. Žalobkyně se svou žalobou domáhala zrušení správních rozhodnutí obou stupňů, neboť ji měla zkrátit na právech a nepřípustně omezit vůli tvořit obsah prohlášení o dráze. Došlo též ke zvýšení rizika v oblasti bezpečnosti provozování dráhy a k diskriminaci žalobkyně ve srovnání s jinými evropskými provozovateli drah. Vlastní žalobní námitky lze rozdělit do dvou oblastí. Do té první soud soustředil námitky týkající se procesu přezkumu prohlášení o dráze obecně, ve druhé žalobkyně brojila proti vlastnímu právnímu posouzení této věci. 6. Pokud jde o první okruh námitek, žalobkyně zdůraznila, že ÚPDI mohl podle § 34e odst. 1 drážního zákona posuzovat soulad prohlášení o dráze pouze s tímto zákonem (což ve vztahu k dřívější úpravě měl dovodit i zdejší soud v rozsudku ze dne 13. 1. 2022, č. j. 29 Co 326/2021 - 662). ÚPDI proto nemohl zkoumat porušení § 33 odst. 1 drážního zákona ve vztahu k jiným právním předpisům a mezinárodním smlouvám. 7. Dále žalobkyně zdůraznila, že ÚPDI nemohl posuzovat systém bezpečnosti provozování dráhy a konstatovat porušení § 22 odst. 2 písm. d) drážního zákona, neboť není bezpečnostním orgánem (tím je Drážní úřad). ÚPDI si v rozporu s § 2 odst. 2 správního řádu, § 3 zákona č. 320/2016 Sb., o Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře (zákon o ÚPDI), čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 55 drážního zákona rozšířil s odkazem na § 58 drážního zákona působnost přezkumu. Podle žalobkyně jsou minimálně v této části obě rozhodnutí až nicotná. Nad rámec toho žalobkyně poukázala, že ÚPDI ve věci nerozhodnul do 40 dnů od zahájení řízení ve smyslu § 34e odst. 4 drážního zákona. 8. Jde-li o vlastní posouzení dotčeného článku Prohlášení o dráze, žalobkyně uvedla, že údajné porušení § 22 odst. 2 písm. d) drážního zákona správní orgány nesprávně dovodily z nedodržení bodu 4.2.1.5 pododstavce 3 a 4 přílohy TSI nařízení. Žalobkyně nemohla stanovením jednoho provozního jazyka (českého jazyka) uvedený bod porušit, jelikož ten nestanovuje povinnost provozovatele dráhy určit více provozních jazyků (ukládá pouze, že tam, kde jich místní praxe požaduje více, musí být vymezen jejich územní rozsah). Volba jazyka je na provozovateli dráhy, nikoli na dopravci. Uvedené lze dovodit i z definice provozního jazyka v dodatku J TSI nařízení. Německý jazyk není provozním jazykem žalobkyně, nehledě na to, že strojvedoucí na síti žalobkyně musí ve smyslu § 46i odst. 1 písm. c) drážního zákona umět právě český jazyk. ÚPDI tuto povinnost rozvolňuje. Více provozních jazyků mají provozovatelé dráhy jen ve členských státech s více národními jazyky. 9. ÚPDI rovněž chybně nerozlišuje mezi pojmem „provozní jazyk“ a „styk se zaměstnancem sousední správy“. Provozním jazykem komunikuje provozovatel infrastruktury s dopravcem, nikoliv se zaměstnanci jiného provozovatele dráhy. Naopak styk se zaměstnancem sousední správy ve smyslu čl. 10 a čl. 2 písm. e) Dohody se vztahuje pouze k zaměstnancům sousedního provozovatele dráhy. Výpravčí žalobkyně tak musí používat německý jazyk ve smyslu Dohody pouze ve vztahu k zaměstnancům sousední správy, nikoliv k dopravcům. ÚPDI nadto nevzal v úvahu bod 4.6.2.1 (potažmo bod 4.6.2.2) přílohy TSI nařízení, ze kterého vyplývá povinnost zaměstnanců dopravce znát jazyk provozovatele infrastruktury (a to právě s ohledem na bezpečnost), nikoliv povinnost provozovatele dráhy přizpůsobit se jazyku dopravce. Strukturální změna rozdělením osoby provozovatele a dopravce na tom nemůže nic změnit. 10. ÚPDI nadto nemohl vyložit a aplikovat Dohodu, resp. konstatovat její porušení. Ta ostatně v čl. 24 obsahuje vlastní mechanismus řešení sporů, které ÚPDI řešit nemůže; zvlášť pokud výklad a aplikace Dohody žalobkyní a rakouským provozovatelem dráhy není sporná. Dodala, že ÚPDI pro své závěry nepřípustně užil jím vyžádané stanovisko rakouského regulačního subjektu. 11. Žalobkyně dále zdůraznila, že správní orgány nesprávně dovozují, že z čl. 10 Dohody vyplývá místní praxe ve smyslu bodu 4.2.1.5 TSI nařízení. Podle ní tato 60 let stará Dohoda upravuje pouze obecný rámec vztahů, správní orgány se však vůbec nezabývaly aktuální praxí. Neučinily tak, přestože žalobkyně v řízení upozornila na platnou smlouvou o navázání infastruktur mezi žalobkyní a rakouským provozovatelem dráhy ÖBB-Infrastruktur AG ze dne 3. 11. 2011 a na ni navazující dodatková ujednání upravující režim v jednotlivých pohraničních tratích a pohraničních stanicích (smlouva o navázání infrastruktur). Právě z ní podle žalobkyně vyplývá místní praxe mezi provozovateli drah, která v tomto případě nepředpokládá dvoujazyčné řízení drážní dopravy ani dvoujazyčnou komunikaci s dopravci. 12. Navíc není zřejmé, koho konkrétního má reálně postup ÚPDI před diskriminací ze strany žalobkyně chránit. Osoba zúčastněná na řízení není sousední železniční správou, ale tuzemským dopravcem, který komunikuje na síti žalobkyně s jejími zaměstnanci česky – každý její strojvedoucí musí být schopen v nezbytném rozsahu komunikovat v českém jazyce. Žalobkyni není dále známo, že by nějaký zahraniční (tj. rakouský) drážní dopravce žádal o kapacitu dráhy v železničních zastávkách Břeclav a Šatov. Tvrzení ÚPDI, že rakouští dopravci nežádají o přidělení kapacity