9 As 77/2008 — Nejvyšší správní soud

20 A 68/2021- 91 - text 11 20 A 68/2021 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Tomášem Švecem, Ph.D. ve věci žalobce: J. N., narozený dne X bytem X zastoupený advokátem JUDr. Michalem Korčákem sídlem Milady Horákové 101, 160 00 Praha proti žalovanému: Ministerstvo dopravy sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, 110 15 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 7. 2021, č. j. 4964/2020-160-SPR/3, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce se žalobou podanou Městskému soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 7. 2021, č. j. 4964/2020-160-SPR/3 (dále jen „napadené rozhodnutí”), jímž bylo podle ustanovení § 90 odst. 1 psím. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) z části změněno a ve zbytku podle ustanovení § 90 odst. 5 správního řádu potvrzeno rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravněsprávních činností (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 1. 10. 2020, č. j. MHMP 1493814/2020/Voj (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). 2. Výrokem I. prvostupňového rozhodnutí uznal správní orgán prvního stupně žalobce vinným tím, že jako řidič vozidla, který při plnění úkolů souvisejících s výkonem zvláštních povinností užívá zvláštního výstražného světla modré nebo modré a červené barvy případně doplněného o zvláštní zvukové výstražné znamení, byť z nedbalosti, nedbal potřebné opatrnosti a ohrozil bezpečnost provozu na pozemních komunikacích a zavinil tak dopravní nehodu. Žalobce dne 14. 10. 2019 v 15.05 hodin řídil v Praze po ulici Thomayerova motorové vozidlo tovární značky Mercedes-Benz Sprinter, registrační značky X, se zapnutým světelným a zvukovým výstražným znamením a při jízdě ve směru od ulice Zálesí směrem k ulici Michelská nedbal potřebné opatrnosti a ohrozil tak bezpečnost provozu na pozemní komunikaci a zavinil dopravní nehodu. Při vyjíždění od okraje pozemní komunikace totiž ohrozil A. R., nar. X (dále jen „pan A. R.“), který ve stejném směru řídil motorové vozidlo tovární značky Škoda Rapid, registrační značky X, a za ním, na vlastním jízdním kole tovární značky Merida Onetwenty, jedoucího MUDr. P. V., nar. X (dále jen „pan P. V.“), neboť v důsledku náhlého snížení rychlosti jízdy vozidla řízeného panem A. R. došlo k nárazu přední části jízdního kola řízeného panem P. V. do zadní části vozidla řízeného panem A. R. Tím žalobce porušil povinnosti závazně uložené v ustanovení § 41 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o provozu na pozemních komunikacích“) a spáchal tak z nedbalosti přestupek podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. k) zákona o provozu na pozemních komunikacích, za což mu byla v souladu s ustanovením § 125c odst. 5 písm. g) tohoto zákona uložena pokuta ve výši 1 500 Kč a povinnost uhradit náhradu nákladů řízení. 3. Výrokem II. prvostupňového rozhodnutí správní orgán prvního stupně nepřiznal panu A. R. nárok na náhradu škody, neboť výše škody (ani její část) nebyla spolehlivě zjištěna a poškozeného tak s jeho nárokem odkázal na soud nebo jiný orgán veřejné moci. 4. Napadeným rozhodnutím žalovaný změnil znění výroku II. prvostupňového rozhodnutí tak, že osobu poškozeného změnil na pana R. R., nar. X (dále jen „pan R. R.“), a změnil rovněž datum, kdy bylo správnímu orgánu doručeno uplatnění nároku na náhradu škody, na 6. 2. 2020. Ve zbytku žalovaný prvostupňové rozhodnutí potvrdil. II. Žaloba a její podstatný obsah 5. Žalobce v podané žalobě předně shrnul obsah prvostupňového rozhodnutí a napadeného rozhodnutí a dále tvrdil, že napadeným rozhodnutím, a taktéž v řízení předcházejícím jeho vydání, byl zkrácen na svých právech. 6. Následně žalobce namítl, že žalovaný i správní orgán prvního stupně porušili povinnost vyplývající z ustanovení § 3 správního řádu, tedy zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a v této souvislosti odkázal rovněž na ustanovení § 50 odst. 3 a 4 správního řádu. K tomu sdělil, že navrhoval doplnit dokazování o výslech pana J., spolujezdce z jím řízeného vozidla, a také o výslech pana P. V. Tento jeho návrh byl však správním orgánem prvního stupně zamítnut pro nadbytečnost provedení těchto důkazů, neboť pan P. V. byl vyslechnut v jiném řízení, při němž se k dopravní nehodě vyjádřil v pozici obviněného, a spolujezdec neměl výhled za vůz, pročež by jeho výslechem nemohl být objasněn nehodový děj. 7. S uvedeným postupem žalobce vyjádřil nesouhlas, když využití informací z jiných řízení má podle něj své limity, a tedy správní orgán nemůže bez dalšího odmítnout provést důkaz svědeckou výpovědí s ohledem na to, co osoba vypověděla v jiném správním řízení, nadto v postavení obviněného z přestupku. Na základě výpovědi pana P. V. v jiném řízení tak správní orgán prvního stupně nemohl dostatečně posoudit, zda bude provedení výslechu pana P. V. nadbytečné či nikoliv. Přitom žalobce poukázal i na to, že pan P. V. v rámci své výpovědi v pozici obviněného o způsobu jízdy sanitního vozu nic neuváděl. Stejně tak podotkl, že obviněný z přestupku má právo být svědecké výpovědi přítomen a klást svědkovi otázky. 8. Dále žalobce konstatoval, že ze strany žalovaného došlo ke zpochybnění věrohodnosti jím předloženého listinného důkazu v podobě sestavy poloh sanitního vozidla. K tomu uvedl, že je na správním orgánu, aby i bez návrhu shromažďoval důkazy, na jejichž základě bude rozhodnuto. Nic tak žalovanému nebránilo, aby si výpis z GPS vyžádal u provozovatele sanitního vozidla sám a provedl jej jako důkaz. Stejně tak podle žalobce nic nebránilo žalovanému ani v tom, aby provedl výslech spolujezdce ze sanitního vozu, přičemž z jeho výpovědi by bylo možné zjistit, zda žalobce zapnul pouze výstražný světelný signál nebo i zvukový signál a zda uvedl v činnost ukazatel změny směru jízdy. 9. Oporu v provedených důkazech poté dle názoru žalobce nemá ani závěr o tom, že spolujezdec ze sanitního vozu nemohl vidět za vozidlo. V tomto ohledu žalobce nejprve zmínil, že úřední záznam o podání vysvětlení nelze použít jako důkaz, nehledě na to, že úřední záznam v této věci byl podepsán pouze policistou. Rovněž je podle žalobce každé vozidlo vybaveno minimálně dvěma zpětnými zrcátky, přičemž jedno z nich je umístěno u dveří spolujezdce, který v něm může vidět dění za vozidlem, a není neobvyklé, že toto dění i sleduje. 10. Žalobce tedy vytkl správním orgánům, že provedly důkazy výlučně v jeho neprospěch a veškeré jeho důkazní návrhy zamítly jako nadbytečné, čímž byl zbaven jakékoliv možnosti obhajoby. V řízení podle něj nebylo prokázáno, zda pan A. R. reagoval na rozjetí sanitního vozidla nebo na aktivaci výstražného zvukového a rozhlasového zařízení. Stejně tak nebylo postaveno najisto ani to, zda se žalobce nerozjel v okamžiku, kdy pan A. R. se svým vozidlem již stál, ani v jaké vzdálenosti od vozidla byl. Výpověď pana A. R. žalobce označil za technicky nepřijatelnou a namítl, že protokol o dopravní nehodě, který byl proveden jako důkaz, nemá vypovídající hodnotu, neboť žádné z vozidel nebylo ponecháno v konečném postavení. 11. Taktéž se žalobce vyjádřil k zastavení řízení o přestupku pana P. V. V této souvislosti odkázal na znění ustanovení § 19 odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích a podotkl, že řidič si v souladu s tímto ustanovením musí vytvořit takové podmínky, aby byl schopen reagovat i na náhlé zastavení před ním jedoucího vozidla. Důvody pro zastavení řízení o přestupku pana P. V. tak podle jeho názoru nebyly dány. Lze tedy spekulovat, zda důvodem zastavení řízení nebyla skutečnost, že cyklista není ze zákona povinně pojištěn, pročež jím způsobená újma není hrazena pojišťovnou. 12. Závěrem podané žaloby tak žalobce navrhl zdejšímu soudu, aby zrušil napadené rozhodnutí i prvostupňové rozhodnutí, věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení a uložil žalovanému povinnost nahradit mu náklady právního zastoupení. III. Vyjádření žalovaného 13. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě ze dne 15. 10. 2021 podrobně popsal předchozí průběh správního řízení a shrnul také žalobní námitky. Následně uvedl, že se k námitce týkající se neprovedení výslechu pana P. V. a spolujezdce ze sanitního vozu vyjádřil již v rámci odvolacího řízení. Za podstatné považoval, že výpověď pana P. V. nebyla k prokázání přestupku žalobce ani použita, když správní orgány obou stupňů vycházely především ze samotné výpovědi žalobce a pana A. R. 14. Podle žalovaného je podstatou věci to, že žalobce svým jednáním, při němž nerespektoval ustanovení § 41 odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích a související ustanovení § 25 odst. 6 zákona o provozu na pozemních komunikacích, ohrozil pana A. R. a sekundárně rovněž pana P. V. a již tím spáchal předmětný přestupek. Přestupek by tedy žalobce spáchal, i kdyby se v tu dobu pan P. V. na místě vůbec nenacházel, nebo se dokázal