1 As 90/2010 — Nejvyšší správní soud

20 Ad 23/2022- 33 - text 13 20 Ad 23/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Tomášem Švecem, Ph.D., ve věci žalobkyně: L. C., narozená dne X bytem X zastoupený advokátem Mgr. Petrem Šmehýlem sídlem V jámě 1598/4, 110 00 Praha proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí sídlem Na Poříčním právu 376/1, 128 00 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 3. 2022, č. j. MPSV-2022/40324-911, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobkyně se žalobou podanou Městskému soudu v Praze dne 15. 7. 2022 domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž žalovaný podle ustanovení § 90 odst. 5 zákona č. 500/204 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítl její odvolání proti rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky pro hlavní město Prahu (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 12. 5. 2021, č. j. 620411/21/AB (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím byla zamítnuta žádost žalobkyně o příspěvek na zvláštní pomůcku, konkrétně schodišťovou sedačku, včetně instalace. II. Žaloba a její podstatný obsah 2. Žalobkyně v podané žalobě nejprve stručně shrnula okolnosti týkající se její žádosti o ustanovení zástupce (pozn. řízení vedené zdejším soudem pod sp. zn. 3 Na 107/2022). Uvedla, že dne 3. 5. 2022 požádala zdejší soud o ustanovení zástupce, neboť nevěděla, jak se bránit proti napadenému rozhodnutí. Kvůli osobním důvodům a informačnímu rozsahu vyžadovanému pro posouzení její žádosti o ustanovení zástupce však ztratila o využití tohoto institutu zájem a sjednala si zastoupení se svým zástupcem pro bono. Následně žalobkyně zrekapitulovala průběh správního řízení a odkázala na relevantní ustanovení právních předpisů týkající se projednávané věci. Konkrétně zmínila ustanovení § 3, § 9 odst. 1, 5, 7, 8 a 9 a § 14 zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením (dále jen „zákon o poskytování dávek“). 3. Dále žalobkyně namítla, že žalovaný se zaměřil toliko na posuzování jejího zdravotního stavu a nikoliv na zákonné projednání věci a odstranění vad předchozího řízení, které popsala ve svém odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí. Tyto vady tak nebyly odstraněny. Co se týče posouzení jejího zdravotního stavu, je podle ní evidentní, že žalovaný upřednostnil závěry Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen „posudková komise“) před závěry specialistů, kteří posoudili její zdravotní stav odlišně. K tomu odkázala na ustanovení § 50 správního řádu. Odborný posudek posudkové komise není dle jejího názoru podkladem, který by byl pro žalovaného závazný. I proto bylo jeho povinností posuzovat všechny důkazy. Předložené důkazy však žalovaný neposuzoval a jako jediný podklad napadeného rozhodnutí využil posudek posudkové komise. Nepřihlédl tedy k důkazům svědčícím v její prospěch. 4. Ve vztahu k posudkové komisi žalobkyně namítla, že pouze jediný člen je specialistou na posouzení zdravotního stavu a nemůže přehlasovat členy, kteří se v problematice neorientují. Posudek v projednávané věci byl nadto podepsán pouze předsedou komise, pročež jej nebylo možné použít jako důkaz. 5. Žalobkyně také vyjádřila nesouhlas se závěrem, že stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností. Zjištěný skutkový stav totiž neodpovídá stavu reálnému a nedošlo ke zhodnocení veškerých okolností případu. Je podle ní zřejmé, že je to pouze posudková komise, jejíž dva členové jsou zaměstnanci žalovaného, která dospěla k závěru o nenaplnění podmínek pro přiznání žádaného příspěvku. Tento příspěvek je přitom hrazený právě z rozpočtových prostředků žalovaného, jenž však vůbec nezdůvodnil rozpory mezi předloženými důkazy a závěry posudkové komise. 6. Nadto žalobkyně podotkla, že posudková komise nemá kompetenci aplikovat na zdravotní stav účastníka právní předpis, přičemž takovou kompetencí disponuje pouze správní orgán. V projednávané věci však žalovaný dle jejího názoru aplikaci právního předpisu neprovedl. Naopak posudková komise právní předpis aplikovala, když uvedla, že předmětné postižení není uvedeno v seznamu taxativně vyjmenovaných zdravotních postižení. Tento závěr byl následně žalovaným nepřijatelně převzat, i když to měl být on, kdo takový závěr učiní a odůvodní. 7. Rovněž žalobkyně uvedla, že pokud byl její zdravotní stav vyhodnocen jako nepředvídaný příslušným prvním předpisem pro přiznání žádaného příspěvku, jde o nepřijatelně formalistický přístup a bylo na místě odstranit tvrdost zákona. V řízení totiž bylo prokázáno, že její končetiny nejsou funkční a došlo tak k naplnění podmínky dle části I. bodu 1 písm. j) přílohy k zákonu o poskytování dávek. S touto skutečností se nicméně správní orgány nevypořádaly. 8. Nad rámec uvedeného žalobkyně poznamenala, že pro účely péče o ní byla sjednána pečovatelská služba, neboť ani její manžel již nebyl schopen zajistit její potřeby v náležitém rozsahu. Není schopna se již samostatně pohybovat a potřebuje zvláštní pomůcku, přičemž její stav je degresivní a progresi lze pouze těžko očekávat. 9. Závěrem žalobkyně uvedla, že napadeným rozhodnutím došlo k poručení jejích ústavně zaručených práv ve smyslu čl. 3, čl. 7. čl. 10. čl. 30 a čl. 31 Listiny základních práv a svobod, čl. 3 a čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 20 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením. Navrhla tedy zdejšímu soudu, aby zrušil napadené rozhodnutí i prvostupňové rozhodnutí a věc vrátil správnímu orgánu prvního stupně k dalšímu řízení. III. Vyjádření žalovaného 10. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě shrnul průběh předcházejícího řízení včetně posuzování zdravotního stavu žalobkyně. Zmínil, že zdravotní stavy, které zakládají nárok na zvláštní pomůcku, jsou vymezeny taxativně v příloze k zákonu o poskytování dávek. Příspěvek tedy nelze přiznat pro zdravotní stav v příloze neuvedený, ale funkčními důsledky srovnatelný. Přitom odkázal na část I. bod 5 a část IV. přílohy č. 1 k vyhlášce č. 388/2011 Sb., o provedení některých ustanovení zákona o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 388/2011 Sb.“), které odkazem na přílohu k zákonu o poskytování dávek vymezují zdravotní stavy, pro něž má žadatel nárok právě na zvláštní pomůcku „schodišťová sedačka, včetně instalace“. 11. Ohledně námitky žalobkyně, že její zdravotní stav lze podřadit pod písm. j) části I. bodu 1 přílohy k zákonu o poskytování dávek, žalovaný uvedl, že tento zdravotní stav nezakládá nárok na příspěvek na schodišťovou sedačku ve smyslu části I. bodu 5. přílohy č. 1 k vyhlášce č. 388/2011 Sb. 12. Dále žalovaný podotkl, že posudková komise zasedala ve složení, jaké ukládá zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 582/1991 Sb.“). Odmítl závěr žalobkyně o podjatosti členů posudkové komise, neboť ta je jeho pracovním orgánem, pročež je zřejmé, že její členové jsou placeni z jeho rozpočtu. Nejedná se tedy o nezávislý orgán. V souvislosti s tvrzeními žalobkyně o odbornosti posudkové komise pak žalovaný uvedl, že posudkový lékař je specialistou právě pro oblast posudkového lékařství, přičemž členem komise je také lékař s vhodnou specializací vzhledem ke zdravotnímu postižení posuzované osoby, v tomto případě tedy neurologie. 13. Následně žalovaný poznamenal, že žalobkyně se mýlí, pokud má za to, že posudková komise zjišťuje skutkový stav a aplikaci právních předpisů provádí správní orgán. Je to podle něj právě posudková komise, která zjištěný zdravotní stav na základě svých odborných znalostí přiřazuje ke zdravotním stavům uvedeným pro nárok na dávku v zákoně o poskytování dávek. Správní orgán takovou pravomoc ani mít nemůže, neboť mu chybí příslušné lékařské vzdělání. Úkolem správního orgánu je hodnotit, zda je odborný posudek úplný, objektivní a dostatečně přesvědčivý, aby jej bylo možné použít jako podklad pro rozhodnutí ve věci. 14. Z odborného posudku posudkové komise pak dle názoru žalovaného vyplývá, že byla zhodnocena všechna dostupná i dodatečně doložená zdravotní dokumentace. Hodnocení ošetřujícího lékaře ohledně nároku na zvláštní pomůcku není pro posudkovou komisi závazné, neboť závěr o nároku na příspěvek činí vždy posudkový lékař nebo posudková komise. 15. Rovněž žalovaný zmínil, že při rozhodování o odvolání žalobkyně dospěl k závěru, že odborný posudek posudkové komis je úplný, dostatečně přesvědčivý a způsobilý být podkladem pro rozhodnutí. Ačkoliv je postižení žalobkyně v oblasti hybnosti závažné, nespadá do taxativního výčtu zdravotních postižení pro nárok na příspěvek na zvláštní pomůcku. 16. Nad rámec výše uvedeného žalovaný namítl, že žaloba byla žalobkyní podána opožděně, když napadené rozhodnutí bylo doručeno dne 3. 3. 2022 a žaloba podána až dne 15. 7. 2022. Vyjádřil názor, že