6 As 206/2015 — Nejvyšší správní soud

3 A 10/2024- 69 - text 28 3 A 10/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudkyň Mgr. Ivety Postulkové a JUDr. Petry Kamínkové ve věci žalobkyně: Z-Group bus a.s. sídlem třída Tomáše Bati 258, 763 02 Zlín zastoupená advokátem JUDr. Pavlem Vyroubalem sídlem Palackého 168, 755 01 Vsetín proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad štolou 3, 170 00 Praha 7 za účasti osoby zúčastněné na řízení: Plzeňský kraj sídlem Škroupova 1760/18, 306 13 Plzeň o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 11. 2023, č. j. MV- 60656-38/ODK-2023, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů v řízení. III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobkyně se svou žalobou podanou u Městského soudu v Praze (dále též „městský soud“ či „soud“) domáhala přezkoumání v záhlaví označeného rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru veřejné správy, dozoru a kontroly (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný rozhodl spor mezi žalobkyní a osobou zúčastněnou na řízení (dále též „Plzeňský kraj“ nebo „navrhovatel“) z veřejnoprávních smluv o závazku veřejné služby k zajištění dopravní obslužnosti území Plzeňského kraje veřejnou linkovou dopravou ve smyslu ust. § 19 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě (dále jen „zákon o silniční dopravě“), ve znění platném a účinném v době uzavření smlouvy. 2. Předmětné veřejnoprávní smlouvy uzavřel Plzeňský kraj s právními předchůdci žalobkyně, společnostmi Autobusová doprava – Miroslav Hrouda s.r.o. a ČSAD autobusy Plzeň a. s., dne 3. 2. 2009 (dále též „Smlouva ČSAD“) a dne 30. 1. 2009 (dále též „Smlouva AD Hrouda“; společné též jako „Smlouvy“). Na základě těchto smluv byla zajišťována veřejná linková doprava na území Plzeňského kraje ode dne jejich uzavření až do 13. 6. 2020. 3. Nárok Plzeňského kraje uplatněný u žalovaného se týká provozování linkové dopravy žalobkyní (jejími právními předchůdci) v letech 2019 a 2020. Plzeňský kraj provedl ekonomické vyhodnocení roku 2019 podle Smlouvy ČSAD a dle tohoto vyúčtování stanovil přeplatek ve výši 32.747.150,04 Kč. Na základě ekonomického vyhodnocení roků 2019 a 2020 podle Smlouvy AD Hrouda pak Plzeňský kraj stanovil přeplatky ve výši 1.343.763,49 Kč za rok 2019 a 387.855,07 Kč za rok 2020. Jelikož žalobkyně nepodepsala návrhy příslušných dodatků ke smlouvě řešící ekonomické vyhodnocení uvedených roků, byla dle názoru Plzeňského kraje povinna vrátit přeplatky vzniklé za rok 2019 nejpozději do 1. 4. 2020 a za rok 2020 do 1. 4. 2021, jak bylo stanoveno ve Smlouvách, což však neučinila. Vzhledem k tomu, že jednání mezi Plzeňským krajem a žalobkyní nevedla k dobrovolné úhradě sporných částek, domáhal se Plzeňský kraj rozhodnutí tohoto sporu u žalovaného. 4. Žalovaný ve sporném správním řízení zcela vyhověl návrhu Plzeňského kraje ze dne 27. 3. 2023 (dále jen „návrh“) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit Plzeňskému kraji (I.) částku 32.747.150,04 Kč jako přeplatek na vyúčtování podle Smlouvy ČSAD za období roku 2019, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 32.747.150,04 Kč za dobu od 28. 6. 2021 do zaplacení, dále (II.) částku 1.343.763,49 Kč jako přeplatek na vyúčtování podle Smlouvy AD Hrouda za období roku 2019, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 1.343.763,49 Kč za dobu od 7. 11. 2021 do zaplacení, (III.) částku 387.855,07 Kč jako přeplatek na vyúčtování podle Smlouvy AD Hrouda za období roku 2020, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 387.855,07 Kč za dobu od 7. 11. 2021 do zaplacení, a (IV.) náhradu nákladů řízení ve výši 1.000.000 Kč. II. Obsah žaloby 5. V prvním žalobním bodu žalobkyně namítá, že se žalovaný nevypořádal řádně s jejími návrhy na provedení důkazů. K ověření údajů uváděných Plzeňským krajem ve správním řízení žalobkyně navrhovala provedení důkazu vypracováním znaleckého posudku, neboť byla přesvědčena, že žalovaný není schopen v rámci své kompetence posoudit a správně vyhodnotit údaje v řádech několika tisíců položek, které byly předloženy Plzeňským krajem k důkazu v elektronické podobě. Tuto schopnost zpracovat řádně předložené údaje v požadovaných termínech neměla ani žalobkyně, ačkoliv je odbornou osobou podnikající v dané oblasti – přeprava osob a přepravní systémy. V důsledku neprovedení znaleckého posudku dle žalobkyně došlo k tomu, že žalovaný správní orgán dělal závěry o odborných otázkách týkajících se finančních nároků, ačkoli k tomu nebyl kvalifikován. 6. V rámci druhého žalobního bodu žalobkyně brojí proti závěrům žalovaného týkajícím se vzniku závazku veřejné služby pro období začátku roku 2019. Nesporuje právní názor žalovaného, že závazek veřejné služby nemůže být založen zpětně, pročež byla ujednání dodatku pro začátek roku 2019 vyhodnocena jako neplatná, na základě čehož žalovaný uzavřel, že žalobkyně neprovozovala přepravu v závazku veřejné služby. Žalobkyně má nicméně za to, že v takovém případě je nutné vyhodnotit období do února 2019 (v právním vztahu založeném Smlouvou ČSAD) a března 2019 (v právním vztahu založeném Smlouvou AD Hrouda) jako bezdůvodné obohacení s tím, že Plzeňský kraj je povinen nahradit žalobkyni náklady, které jí vznikly, jakož i přiměřený zisk. 7. Žalobkyně se neztotožňuje s názorem žalovaného, že pokud byl uzavřen neplatný dodatek smlouvy o závazku veřejné služby, byla tímto dodatkem uzavřena vlastně samostatná, nová veřejnoprávní smlouva nepojmenovaná, v níž si účastníci dohodli způsob vypořádání vzájemných plnění. Žalobkyně tvrdí, že pro případ, že dojde k uzavření neplatné smlouvy o závazku veřejné služby, jsou judikaturou zcela jasně stanovena pravidla postupu. Dodatek původní smlouvy nelze považovat za jinou veřejnoprávní smlouvu, jelikož takový postup by znamenal možnost obcházení zákona a i kdyby toto možné bylo, dodatky představující domnělé veřejnoprávní smlouvy byly uzavřeny až v únoru 2019 (ke Smlouvě ČSAD) a v březnu 2019 (Ke Smlouvě AD Hrouda) a do té doby bylo ze strany žalobkyně poskytováno faktické plnění, které bylo Plzeňským krajem přijato. Žalobkyně poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) ze dne 15. 2. 2017, č. j. 10 As 171/2016-51, z něhož dovozuje povinnost zaobírat se finanční hodnotou poskytnutého plnění, když NSS vyslovil: „v tomto smyslu je i v oblasti veřejnoprávních smluv představitelná veřejnoprávní obdoba nároků, jakými jsou v oblasti práva soukromého nárok na vydání bezdůvodné obohacení“. Žalobkyně rovněž odkazuje na rozsudek NSS ze dne 13. 7. 2016, č. j. 6 As 206/2015-99. 8. Žalobkyně namítá, že nedílnou součástí bezdůvodného obohacení je i nárok na ušlý zisk, žalovaný se tak byl povinen zabývat tím, jaká je výše poskytovaného plnění a protiplnění a jaká je obvyklá výše ušlého zisku poskytovaná Plzeňským krajem. Ten dle žalobkyně ve srovnatelném období poskytoval jiným dopravcům ušlý zisk ve výši 2 Kč a více za 1 km výkonu. Žalobkyně má za to, že žalovaný měl v tomto ohledu doplnit dokazování. Uvedené souvisí rovněž s návrhem žalobkyně na provedení důkazu znaleckým posudkem na obvyklou cenu dopravního výkonu, kterému však žalovaný nevyhověl. 9. Třetí žalobní bod je věnován otázce výše přiměřeného zisku v rámci právního vztahu založeném Smlouvou ČSAD. Žalobkyně rozporuje závěr žalovaného, že byl v této smlouvě sjednán nulový přiměřený zisk. 10. Žalobkyně opakuje, že souhlasí s tím, že ta ustanovení dodatku Smlouvy ČSAD, která byla uzavírána po provedení výkonů, nelze považovat za dohodu uzavřenou v režimu závazku veřejné služby, v takovém případě je však nutné vyhodnotit období do února 2019 jako bezdůvodné obohacení s tím, že Plzeňský kraj je povinen nahradit žalobkyni nejenom náklady, které jí vznikly, ale i přiměřený zisk, a to i v případě, že by tento sjednán nebyl. 11. Žalobkyně má za to, že pokud byl dodatek č. 1/2019 ke Smlouvě ČSAD pro část uplatněného období vyhodnocen jako neplatný, nemůže žalovaný uplatňovat pravidla či judikaturní závěry týkající se přiměřeného zisku, jako by byl dodatek platný po celé hodnocené období let 2019 a 2020. Žalobkyně tvrdí, že jí nárok na přiměřený zisk vznikl a vyplývá přímo ze zákona, případně z přílohy dodatku smlouvy. Napadené rozhodnutí tedy považuje za vadné, neboť žalovaný nesprávně vyhodnotil důkazy tak, že přiměřený zisk mezi účastníky při provozování nebyl sjednán. 12. Žalobkyně nesouhlasí se závěry žalovaného, že příloha č. 2 Dodatku č. 1/2019 ke Smlouvě ČSAD má toliko informativní charakter a že ustanovení dodatku smlouvy o poskytování záloh na zisk (a rovněž žalovaným odkazovaný čl. V odst. 18 Smlouvy ČSAD, ve znění dodatku č. 4/2018) má platnost pro režim celé smlouvy, nikoli jen pro případné zálohové platby. Žalobkyně je toho názoru, že se jednalo o jasné vymezení konkrétní situace – zálohy na zisk – a že ustanovení dodatku smlouvy nelze uplatňovat nad rámec takto popsaného právního jednání. Žalobkyně je přesvědčena, že stejně jako v