8 Azs 56/2021 — Nejvyšší správní soud

4 A 32/2023- 38 - text  9 4 A 32/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Peroutkovou ve věci žalobkyně: O. P., narozená dne X bytem X zastoupená advokátem Mgr. Petrem Václavkem sídlem Opletalova 25, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, Odbor azylové a migrační politiky sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 9. 2023, č. j. OAM-59761-6/ZM-2023 takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 9. 2023, č. j. OAM-59761-6/ZM-2023 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 11 228 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobkyně se žalobou podanou k Městskému soudu v Praze domáhala zrušení sdělení žalovaného ze dne 8. 9. 2023, č. j. OAM-59761-6/ZM-2023, kterým žalobkyni na základě jejího oznámení ze dne 18. 8. 2023 sdělil, že nesplňuje podmínky stanovené v § 42g odst. 7 a 8 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) pro zaměstnání na pracovním místě uklízeči a pomocníci v ubytovacích a vzdělávacích zařízeních u zaměstnavatele Lamiclean s.r.o., neboť žalovanému k oznámení o změně zaměstnavatele nepředložila doklad prokazující, že její dosavadní pracovněprávní vztah trvá nebo ke kterému datu skončil. II. Obsah žaloby 2. Žalobkyně namítala, že nebyla ze strany žalovaného poučena o vadách svého oznámení o změně zaměstnavatele ze dne 18. 8. 2023, tedy o chybějícím dokladu prokazujícím trvání dosavadního pracovněprávního vztahu, žalovaný jí nevyzval k odstranění vad a neposkytl žádnou součinnost ani časový prostor k odstranění vad či podání vlastního vysvětlení k této věci. Ve zbytku přitom bylo předmětné oznámení žalobkyně kompletní. Měla za to, že podle § 158 odst. 1 ve spojení s § 154 a § 37 odst. 3 správního řádu měl žalovaný povinnost ji vyzvat k odstranění vad a poskytnout nezbytné poučení a součinnost, aby její oznámení mohlo být následně kladně vyřízeno. Jen takový postup by odpovídal požadavkům směrnice 2011/98/EU, základním zásadám činnosti správních orgánů (§ 2 odst. 3 a § 4 odst. 2 správního řádu) a požadavkům na ochranu základních práv jednotlivce, včetně práva na respektování soukromého a rodinného života. V důsledku toho je napadené rozhodnutí nezákonné. 3. Zákon o pobytu cizinců neobsahuje vyčerpávající úpravu řízení o oznámení o změně zaměstnavatele, s ohledem na ústavní zásadu enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí je proto třeba na postup správního orgánu v plném rozsahu aplikovat základní zásady činnosti správních orgánů, některá ustanovení části čtvrté správního řádu v souladu s § 158 odst. 1 správního řádu a dále ve spojení s § 154 správního řádu také některá ustanovení části druhé a třetí správního řádu, zejména § 37 správního řádu, který upravuje náležitosti podání a součinnost správního orgánu při odstraňování vad podání. Žalobkyně poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2021, č. j. 2 As 303/2020-26, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2023, č. j. 43 A 90/2022-79 a na nutnost eurokonformního výkladu. Dle čl. 5 odst. 4 směrnice 2011/98/EU totiž správní orgán musí vyrozumět žadatele o tom, že dokumenty připojené k jeho žádosti nejsou kompletní, až poté má možnost žádost zamítnout, přičemž toto ustanovení je dle žalobkyně aplikovatelné jak na řízení o žádosti na vydání jednotného povolení, tak na řízení o jeho změně, tedy i na řízení o změně zaměstnavatele. 4. Dále žalobkyně namítala, že ji žalovaný v rozporu s čl. 8 odst. 1 směrnice 2011/98/EU opomněl v napadeném rozhodnutí poučit o opravném prostředků, lhůtě pro jeho podání a orgánu, u něhož se opravný prostředek podává. Takovým opravným prostředkem je správní žaloba, o jejímž podání měla být žalobkyně poučena (viz rozsudek NSS ze dne 26. 1. 2023 č.j. 9 Azs 118/2022-32). To má za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí. 5. Žalovaný také pochybil, když se dostatečně nezabýval individuálními okolnostmi případu žalobkyně, dopad napadeného rozhodnutí považovala žalobkyně za nepřiměřený pro rozpor s obecnou zásadou přiměřenosti, z hlediska zásahu do práva na respektování soukromého a rodinného života žalobkyně a jejích rodinných příslušníků a z hlediska intenzity ohrožení nejlepšího zájmu nezletilých dětí žalobkyně. Na území ČR žije už dvanáct let a je zde přítomna celá její rodina včetně dvou zde narozených nezletilých dětí velmi nízkého věku (šest let a tři roky). Přestože děti byly svěřeny do péče svého otce, jsou na žalobkyni citově a emočně závislé, žalobkyně s nimi je v pravidelném kontaktu, přispívá na jejich výživu a projevuje o ně reálný zájem. Žalobkyně na území ČR prakticky nemá jinou možnost pobytového oprávnění než právě prostřednictvím institutu zaměstnanecké karty, respektive změny zaměstnavatele, bez které nemá možnost dosáhnout kladného vyřízení své žádosti o prodloužení zaměstnanecké karty, jelikož tuto žádost původně podala k jinému zaměstnavateli, než byl ten, k němuž jí byla vydána zaměstnanecká karta. Žalovaný také měl vzít v potaz probíhající válečný konflikt na Ukrajině, žalobkyni nelze nutit k navrácení do země původu z důvodu zásady non-refoulement, současně však nemá pobytové oprávnění či občanství jiného státu. Uvedla, že napadené rozhodnutí považuje za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů podle § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. 6. Navrhla, aby soud napadené rozhodnutí zrušil, věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení a žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů řízení. III. Vyjádření žalovaného 7. Žalovaný měl za to, že jeho postup v případě oznámení žalobkyně odpovídal zákonným podmínkám stanoveným v zákoně o pobytu cizinců i základním zásadám činnosti správních orgánů. Ustanovení § 42g odst. 9 zákona o pobytu cizinců vylučuje použití obecné úpravy správního řádu o odstraňování vad podání, podle něj platí, že k oznámení, které nesplňuje podmínky uvedené v odst. 7 a 8 tohoto ustanovení, se nepřihlíží. Správní orgán tak nemůže poukazovat na nedostatky podání, které zákon o pobytu cizinců považuje za neučiněné a nemá žádných právních následků. Rozhodující pak není to, zda žalovaný sdělil, že podmínky byly splněny, ale to, zda oznámení podmínky stanovené zákonem splňuje. Stejně tak oprávnění být zaměstnán nevzniká sdělením žalovaného, ale tím, že jsou splněny stanovené podmínky. Sdělení o splnění nebo nesplnění podmínek je projevem snahy zákonodárce o nastolení právní jistoty, tedy jistoty, že zaměstnavatel může zaměstnance zaměstnat a zaměstnanec pro něj může práci vykonávat. Žalovaný nemá o čem rozhodovat či vést řízení, když zákon stanovuje, kdy má k oznámení přihlédnout a kdy ne, pouze tedy autoritativně konstatuje, zda byly podmínky splněny. Jde-li o zásadu vstřícnosti, vzhledem k popsané konstrukci institutu oznámení změny zaměstnavatele je třeba ji směřovat před okamžik doručení tohoto oznámení, k tomu žalovaný používá tiskopis, který obsahuje rozsáhlé poučení o procesním i hmotném právu, tyto tiskopisy jsou navíc vyhotoveny v několika dvojjazyčných verzích. 8. Dále poukázal na to, že podle § 42g odst. 9 zákona o pobytu cizinců má žalovaný sdělit, zda byly naplněný podmínky, ve lhůtě 30 dnů, zákon o pobytu cizinců stanovuje oznamovateli stejnou minimální dobu pro doručení oznámení o změně. Zákonodárce tak nepočítal s tím, že by se o splnění podmínek mělo reálně rozhodovat, to by při povinnostech uvedených v § 36 odst. 3 a § 37 odst. 3 správního řádu žalovaný nemohl reálně stihnout a nechával by tak oznamovatele i budoucího zaměstnavatele v nejistotě. Množství oznámení o změně zaměstnavatele navíc každoročně roste, i v kontextu tak obrovského množství oznámení změn není možné postupovat jinak, než jak umožňují odchylky od správního řádu stanovené v zákoně o pobytu cizinců. 9. Co se týče směrnice č. 2011/98/EU, žalovaný má za to, že tato směrnice otázku změny zaměstnavatele vůbec neřeší. Směrnice sice hovoří o změně jednotného povolení, to ale míří na situace, kdy se jedná o změnu jednotného povolení samotného, k čemuž v případě oznámení změny zaměstnavatele nedochází, cizinci totiž zůstává stejná zaměstnanecká karta i stejný průkaz o povolení k pobytu, jen se změní údaj v CIS. Změnou zaměstnavatele není nikterak dotčena zaměstnanecká karta. Neuplatní se proto ani povinnost správního orgánu vyzvat k doplnění potřebných dokumentů podle čl. 5 odst. 4 směrnice 2011/98/EU. 10. K námitce nedostatku poučení o opravném prostředku žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2022, č. j. 4 Azs 77/2022-25, dle kterého nemá správní orgán povinnost poučovat o možnosti bránit se správní žalobou. Jeho poučovací povinnost se vztahuje pouze na řádné opravné prostředky, které však v případě sdělení o nesplnění podmínek pro změnu zaměstnavatele nejsou přípustné, o čemž žalovaný žalobkyni řádně pou