4 As 1/2015 — Nejvyšší správní soud

5 A 45/2022- 57 - text 14 5 A 45/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Gabriely Bašné a soudců Mgr. Kateřiny Kozákové a Mgr. Ondřeje Hrabce ve věci žalobce: brig. gen. Ing. Š. M. bytem X zastoupený JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem Bubeníčkova 42, 615 00 Brno proti žalovanému: Národní bezpečnostní úřad se sídlem Na Popelce 2/16, Praha 5 – Košíře o žalobě proti rozhodnutí ředitele žalovaného ze dne 28. 4. 2022, čj. 69/2022-NBÚ/07-OP, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobce dne 3. 1. 2019 požádal žalovaného o vydání osvědčení pro stupeň utajení PŘÍSNĚ TAJNÉ. Dne 3. 9. 2019 žalovaný žalobci osvědčení pod čj. NBÚ-126919 vydal (dále „Osvědčení“). Oznámením ze dne 24. 9. 2021 žalovaný zahájil bezpečnostní řízení o zrušení platnosti Osvědčení, neboť se vyskytla důvodná pochybnost, zda žalobce jako držitel veřejné listiny nadále splňuje podmínky jejího vydání. Rozhodnutím žalovaného ze dne 29. 12. 2021, č. j. 105261/2021-NBÚ/P, byla žalobci zrušena platnost jeho Osvědčení, neboť žalobce přestal splňovat podmínku bezpečnostní spolehlivosti podle ust. § 12 odst. 1 písm. d) zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní spolehlivosti (dále „zákon o ochraně utajovaných skutečností“). Následně podaný rozklad zamítl ředitel žalovaného v záhlaví uvedeným rozhodnutím, které žalobce nyní podanou žalobou napadl u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“). 2. Žalovaný v prvostupňovém správním rozhodnutí ke shledanému bezpečnostnímu riziku podle § 14 odst. 3 písm. d) zákona o ochraně utajovaných skutečností odkázal na písemnosti, které jsou zařazeny v utajované části bezpečnostního svazku pod číslem 1, 3 a 4. Vyhodnocení těchto podkladů je založeno pod pořadovým číslem 14 (evidováno pod čj. D1075/20231-NBÚ/P) v utajované části bezpečnostního svazku. Při posuzovaní, zda jednání v těchto zprávách popsaná jsou bezpečnostním rizikem podle ust. § 14 odst. 3 písm. d) zákona o ochraně utajovaných skutečností, žalovaný přihlédl k tomu, do jaké míry mohou ovlivnit schopnost žalobce utajovat informace, k době jejich výskytu, jejich rozsahu, charakteru a též k chování úředníka. Žalobce se v nedávné době dopustil několika jednání, kdy využil svého postavení v rámci AČR k tomu, aby poskytl osobám působícím mimo rezort ministerstva obrany potenciální výhodu nebo jinak jednal v jejich prospěch. Tato jednání činí žalobce nedůvěryhodným a mají také významný přesah do oblasti ochrany utajovaných informací, neboť nedávají Úřadu žádnou záruku, že účastník řízení by jako držitel osvědčení i nadále nakládal s utajovanými informacemi odpovědně a svědomitě, dodržoval veškeré zákonem stanovené povinnosti a nedopustil se jejich zneužití ve prospěch svůj nebo jiné osoby. Každé z těchto jednání přitom samostatně naplňuje skutkovou podstatu bezpečnostního rizika podle § 14 odst. 3 písm. d) zákona o ochraně utajovaných skutečností. Žalovaný u žalobce rovněž shledal existenci bezpečnostního rizika podle ust. § 14 odst. 2 písm. a) zákona o ochraně utajovaných skutečností, tedy závažnou činnost proti zájmům České republiky. Žalovaný měl za to, že žalobce v rozhodném období vědomě a z vlastní iniciativy vyvíjel závažnou činnost proti zájmům České republiky, přičemž s odkazem na ust. § 2 písm. b) zákona o ochraně utajovaných údajů tato činnost směřovala proti zájmům na zjištění jejího vnitřního pořádku a na ochraně její ekonomiky, a žalobce se jí dopouštěl v souvislosti s výkonem své funkce v rámci služebního poměru u AČR. 3. Ředitel žalovaného v žalobou napadeném rozhodnutí uvedl, že souhlasí s existencí bezpečnostního rizika podle § 14 odst. 3 písm. d) zákona o ochraně utajovaných skutečností. Existenci bezpečnostního rizika podle § 14 odst. 2 písm. a) zákona o ochraně utajovaných skutečností ředitel žalovaného neshledal. Vyjádřil se k návrhu na zrušení prvoinstančního rozhodnutí daném rozkladovou komisí, přičemž uvedl, že ke zrušení rozhodnutí se přistupuje v případě, kdy by napadený výrok byl v rozporu s právními předpisy nebo je jinak nesprávný. K tomu v posuzované věci ovšem nedošlo, když u žalobce nadále existuje bezpečnostní riziko podle § 14 odst. 3 písm. d) zákona o ochraně utajovaných skutečností a žalobce tudíž i nadále nesplňuje podmínku bezpečnostní spolehlivosti stanovenou v § 12 odst. 1 písm. d) zákona o ochraně utajovaných skutečností. Skutkový stav zůstává nezměněn a ředitel žalovaného pouze dospěl k jinému právnímu názoru při jeho hodnocení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 31/2007). Jednání žalobce směřující proti ochraně ekonomiky popsané ve Vyhodnocení bezpečnostního řízení ředitel žalovaného hodnotí jako závadové a rizikové, toliko nikoli v intenzitě potřebné pro naplnění neurčitého právního pojmu závažné činnosti proti zájmům České republiky. Žalobce se tohoto jednání dopustil v době nedávné před vydáním napadeného rozhodnutí, z vlastní iniciativy, přičemž se tak dělo v přímé souvislosti s výkonem jeho funkce v Armádě ČR. Charakter tohoto vytýkaného jednání se přitom přímo dotýká schopnosti, resp. ochoty, žalobce dodržovat povinnosti a omezení, která jsou relevantní rovněž v oblasti ochrany utajovaných informací. Toto jednání, které prvoinstanční správní orgán nesprávně vyhodnotil jako bezpečnostní riziko dle § 14 odst. 2 písm. a) zákona o ochraně utajovaných skutečností, stojí vedle závadových jednání (využívání vlivu ve prospěch osob stojících mimo rezort ministerstva obrany), která prvoinstanční správní orgán vyhodnotil v napadeném rozhodnutí jako bezpečnostní riziko dle § 14 odst. 3 písm. d) zákona. Ředitel žalovaného poukázal na účel zákona o ochraně utajovaných informací, kterým je ochrana utajovaných informací a uvedl, že úkolem žalovaného je minimalizovat rizika, která by mohla vést k porušení této ochrany, tj. např. ke ztrátě, vyzrazení či jinému zneužití utajované informace. 4. Ředitel žalovaného se v napadeném rozhodnutí vyjádřil k odvolacím námitkám. K námitce, že se činnosti proti zájmu ČR nedopustil, ředitel žalovaného uvedl, že oproti prvostupňovému správnímu orgánu porušení § 14 odst. 2 písm. a) zákona o ochraně utajovaných skutečností, neshledal a námitky směřující proti této právní kvalifikaci shledal důvodnými. Předmětné bezpečnostní riziko nebylo prokazatelně doloženo. Zároveň uvedl, že charakter a rozsah jednání žalobce lze bezesporu podřadit pod skutkovou podstatu bezpečnostního rizika ve smyslu § 14 odst. 3 písm. d) zákona. Pokud jde o porušení § 14 odst. 3 písm. d) zákona o ochraně utajovaných skutečností vliv chování na důvěryhodnost nebo ovlivnitelnost musí objektivně existovat, přitom je třeba přihlížet ke kritériím stanoveným v odstavcích 4 a 6 zákona, musí existovat chování, které mj. může ovlivnit schopnost osoby utajovat a toto chování musí ovlivnit schopnost utajovat informace. Prvostupňový orgán tyto skutečnosti popsal. Ředitel žalovaného neshledal prvostupňové správní rozhodnutí nepřezkoumatelným. 5. Namítal-li žalobce, že mu žalovaný neumožnil seznámit se se skutečnými důvody vydání prvostupňového rozhodnutí, ředitel žalovaného poukázal na to, že ust. § 133 odst. 3 zákona o ochraně utajovaných skutečností se v případě bezpečnostního řízení nepoužije, neboť se vztahuje až na řízení soudní. Žalovaný tak není v bezpečnostním řízení oprávněn hodnotit oprávněnost účastníka řízení seznámit se s utajovanou částí spisu. 6. K důvodům odmítnutí provedení dalšího pohovoru s žalobcem, ředitel žalovaného uvedl, že žalobce byl na počátku pohovoru poučen, že ke zjištěným skutečnostem a případným rozporům má možnost vyjádřit se v rozsahu, který uzná za vhodný a rovněž že mu budou kladeny otázky, které směřují k objasnění skutečného stavu věci. Závěrem pohovoru pak žalobce prohlásil, že mu byla dána dostatečná možnost vyjádřit se ke všem skutečnostem, které byly předmětem pohovoru. Prvoinstanční správní orgán postupoval zcela standardně, žalobce dostatečně poučil a dal mu také dostatečný prostor na jeho odpovědi na kladené otázky či další vyjádření. Žalobce proti chování pracovníků prvoinstančního správního úřadu v průběhu pohovoru či ke způsobu protokolace neměl připomínky a tyto neuplatnil ani následně. Žalobce na konkrétní a jednoznačné dotazy odpovídal vágně, resp. neodpovídal vůbec. Přičemž ředitel žalovaného vyjádřil přesvědčení, že tento způsob výpovědi byl záměrný. Žalobce měl na všechny otázky žalovaného, což byly např. otázky na jeho soukromí, výkon zaměstnání, kontakty a styky s jinými (bývalými) kolegy či osobami, otevřeně reagovat a sdělovat požadované informace již při prvním pohovoru. Pokud se na relevantní dotazy rozhodl neodpovídat, potažmo některé své činnosti či jednání, na které byl dotazován „záměrně" (tj. k ověření získaných poznatků) popřel, pak i samotný tento přístup vzbudil u žalovaného, i u ředitele žalovaného, oprávněné pochybn