9 As 64/2010 — Nejvyšší správní soud

6 A 32/2024- 112 - text [OBRÁZEK]pokračování 6 A 32/2024 6 A 32/2024-112 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Hany Kadaňové, Ph.D., ve věci žalobce: Federální státní unitární podnik " Podnik pro správu majetku v zahraničí" Kanceláře prezidenta Ruské federace, IČ 24663212 sídlem Na Zátorce 590/12, Praha 6 zastoupený advokátem JUDr. Michalem Pacovským sídlem Čelakovského sady 433/10, Praha 2 proti žalované: Vláda České republiky sídlem nábřeží Edvarda Beneše 128/4, Praha 1 o žalobě proti usnesení žalované ze dne 15. listopadu 2023, č. 869, a ze dne 31. ledna 2024, č. 75, včetně jeho odůvodnění, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění Stručné vymezení věci [1] Žalobce napadl shora uvedené usnesení vlády, kterým došlo k jeho zápisu na vnitrostátní sankční seznam po souhlasu vlády ze dne 15. listopadu 2023 č. 869, a dále proti usnesení, kterým byly zamítnuty jeho námitky proti zápisu na vnitrostátní sankční seznam (dále také jen obecně „seznam“ nebo „sankční seznam“) podle ust. § 9 odst. 2 ve spojení s § 7 odst. 7 zákona č. 1/2023 Sb., o omezujících opatřeních proti některým závažným jednáním uplatňovaných v mezinárodních vztazích (sankční zákon) (dále také jen „sankční zákon“). Zamítnutí námitek bylo následně odůvodněno ministerstvem zahraničních věcí. Žalobce se domáhal zrušení napadeného usnesení, včetně souhlasu k zápisu, případně pouze usnesení vlády a vrácení věci žalované k dalšímu řízení. V dalším textu soud používá termín „žalovaná“ pro vládu, pro ministerstvo zahraničních věcí obecně jen ministerstvo. Žalobní body [2] Žalobce v žalobě uplatnil tyto žalobní body, v jejichž rozsahu a mezích soud přezkoumává napadené rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo. Nejprve napadl vydané rozhodnutí v rozsahu tvrzených vad řízení, když odůvodnění zamítnutí námitek neodpovídá ust. § 68 odst. 3 zákona č. 500/2024 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „správní řád“), které považuje za chaotické, reagující na jednotlivé námitky bez logické návaznosti, obecné a bez konkrétních skutkových zjištění, stejně jako v něm nejsou uvedeny podklady, z nichž žalovaná vycházela. Napadá na straně 11 odůvodnění závěr, že EU není signatářem Úmluvy publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále také jen „Úmluva“), ač Československo tak učinilo již v roce 1992. Podle názoru žalobce se na procesní postup uplatní jako sankční zákon, tak správní řád. Nesouhlasí s argumentací rozhodnutím Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 As 64/2010, neboť toto rozhodnutí se týkalo církevní společnosti, kdy jako správní orgán rozhodovalo ministerstvo kultury po předchozím souhlasu vlády. Vláda tak nerozhodovala o omezení práv konkrétní osoby, ale nesouhlasila s jejich rozšířením. [3] Namítá, že správní orgány (jimiž pro zjednodušení obecně nazývá vládu a ministerstvo zahraničních věcí) pochybily při zahájení řízení, když o něm neuvědomili účastníky řízení podle ust. § 47 odst. 1 správního řádu, kdy se jednalo o velkou státní organizaci, kdy nebyla možná obava, že ta převede majetek na jinou osobu. I pokud by tak bylo, mohly správní orgány vydat předběžné opatření. Dále namítá, že správní orgány nepostupovaly podle ust. § 50 odst. 3 věta druhá správního řádu, když nezjistily všechny rozhodné skutečnosti svědčící ve prospěch i neprospěch toho, komu má být povinnost uložena. Poukazuje na definici „postižitelného jednání“ ve smyslu ust. § 2 písm. c) sankčního zákona a rozhodnutí Rady 2014/145/SZBP ze dne 17. března 2014 a Nařízení Rady EU č. 269/2014 z téhož dne, které obsahují podrobnější definici, které považuje za vykládací klausuli. Podle této definici se jedná zejména o fyzické osoby a na ně napojené právnické osoby, v této věci však správní orgány vyšly z vlastního výkladu a z napojení žalobce na ruský státní majetek, z čehož učinily závěr, že jde o strategický podnik. V ruském právním řádu Kancelář prezidenta neplní pouze roli administrativního zázemí hlavy státu, ale je jedním z ústředních orgánů státní správy, a proto pod ní spadá i žalobce. Sám žalobce na hlavu státu nemá žádný vliv, nikdy se nepodílel na žádných rozhodovacích procesech, ani činnostech proti třetí zemi. Poukazuje na to, že i ve Spojených státech amerických je veškerá administrativa podřízena prezidentovi. Dále vytýká správním orgánům, že použili pouze strojový překlad výpisu z ruského obchodního rejstříku a z něj dovodily, že všechny zapsané činnosti žalobce také skutečně vykonává. Rovněž namítá, že závěr, že se jedná o podnik strategického významu a přispívá ruské ekonomice, vyplývá pouze ze strojových překladů. Naopak z daňových přiznání odštěpného závodu i relace Finančně analytického úřadu podle žalobce vyplývá, že odštěpný závod hospodaří s účetním ziskem několika miliónů Kč, veškerý zisk pak vkládá do nemovitostí, o něž se stará, a že nikdy nepřevedl žádné finanční prostředky mimo Českou republiku. [4] Žalobce uvádí, že správní orgány nezjistily počet Ukrajinců bydlících v bytech pronajatých odštěpným závodem, nesouhlasí s tím, že správní orgány vyňaly z počtu osob, jimž se vydává potvrzení pro účely cizinecké policie, ty osoby, které mají řádné nájemní smlouvy, čímž se počet osob snížil. V současné době se podle žalobce jedná o xxxosob, kterým reálně hrozí, že si najdou jiné bydliště nebo přijdou o povolení k pobytu. Namítá pak také, že správní orgány směšují správu majetku s jeho vlastnictvím, neboť žalobce je správcem majetku a není oprávněn s ním disponovat. Uvádí, že podle jeho názoru není jasné, zda subjektem sankcí je žalobce nebo přímo Ruská federace, neboť ne všechen majetek, který byl postižen, je spravován žalobcem – jako příklad uvádí duplicitní vlastnictví u jedné nemovitosti, která je předmětem soudního sporu. Namítá, že Ruská federace jako subjekt mezinárodního práva není předmětem žádných mezinárodních sankcí. Všechny tyto okolnosti podle názoru žalobce směřují k tomu, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. [5] Žalobce dále namítá, že rozhodnutí jde nad rámec evropských norem, když začlenění žalobce do hospodářských odvětví, která vládě Ruské federace poskytují značné zdroje příjmů, posuzuje pouze podle oborového začlenění, aniž by se zkoumalo, zda takové zdroje žalobce přináší. Ohledně odkazu na rozsudek SDEU ze dne 6. září 2023 ve věci T-270/22 Pumpyanskiy v. Rada EU namítá, že ten není přiléhavý, neboť rozsudek byl napaden kasační stížností, o níž dosud nebylo rozhodnuto, a jednak proto, že se jedná o sankce vůči fyzické osobě, žalobce je naproti tomu státní podnikl. [6] V dalším žalobním bodu žalobce namítá rozpor s mezinárodním právem, kdy tvrdí, že rozhodnutí omezuje vlastníka – jiný stát, jímž je Ruská federace – v dispozici se svým majetkem. V tom spatřuje přesah do mezinárodního práva veřejného, a proto mělo být postupováno podle Dohody o přátelství a spolupráci s Ruskou federací vyhlášenou pod č. 99/963 Sb., případně mělo být postupováno podle Vídeňské úmluvy o smluvním právu, případně Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích. [7] Další žalobní bod žalobce soustřeďuje do tvrzeného rozporu s Ústavou, kdy podle jeho názoru nepostačí zmocnění v zákoně. Podle jeho názoru dosud nebyl řešen případ, kdy by vláda vydávala individuální správní akt, kterým by určovala povinnosti určité osobě nebo omezila její práva. Namítá, že pokud by ústavodárce chtěl dát vládě pravomoci vydávat akty jako správní orgán, učinil by tak v článku 78 Ústavy. Dále namítá, že napadeným postupem byla vyloučena dvouinstančnost řízení. [8] V posledním žalobním bodě žalobce namítá, že se vláda nevypořádala s částí námitky, kdy žalobce navrhoval změkčení přijatých opatření, kdy přijaté rozhodnutí považuje za nepřiměřené, kdy navrhoval, aby byl vyčleněn odštěpný závod v České republice. [9] Ze všech těchto důvodů žalobce navrhoval, aby soud napadené rozhodnutí zrušil, včetně předcházejícího rozhodnutí, případně aby zrušil pouze napadené rozhodnutí a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Vyjádření žalované [10] Žalovaná s podanou žalobou nesouhlasila a navrhovala ji zamítnout jako nedůvodnou. Poukázala na to, že věcně žalobní body většinou souhlasí s námitkami žalobce, proto součástí vyjádření učinila rovněž odůvodnění zamítnutí námitek. Odůvodnění respektuje strukturu podané námitky, odmítá tak, že by bylo chaotické či nepřehledné. Některé skutečnosti byly v utajovaném režimu, proto je nelze přímo uvádět v odůvodnění. Žalovaná postupovala v souladu se sankčním zákonem a se správním řádem jako s obecným procesním předpisem. Vláda je správním orgánem sui generis, odkazuje na další judikaturu, která obecně procesní postup vlády jako správního orgánu řešila. Jediným účastníkem tohoto správního řízení byl žalobce, předmětem řízení bylo zařazení na seznam, další omezující opatření jsou předmětem případných jiných správních řízení (konkrétně řízení vedené Finančním analytic