8 Afs 45/2024 — Nejvyšší správní soud

6 A 75/2023- 168 - text 18 6 A 75/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Hany Kadaňové ve věci žalobce: Ústav organické chemie a biochemie AV ČR, v. v. i., se sídlem Flemingovo nám. 542/2, Praha 6, IČ: 613 88 963, zastoupen Mgr. Janem Dudákem, advokátem, se sídlem Radlická 3185/1c, Praha 5, proti žalovanému: Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, se sídlem Karmelitská 529/5, Praha 1, o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: [1] Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze dne 28. 4. 2023 domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí (uvědomění) žalovaného ze dne 28. 2. 2023, č.j. MSMT-6164/2023-3 (dále jen „Uvědomění“), jímž byl žalobce ke své žádosti uvědoměn podle ustanovení § 155 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), že jím požadované potvrzení o původu finančních prostředku podle ustanovení § 81 odst. 4 písm. c) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“), pro projekt výzkumu a vývoje Programu podpory excelentního výzkumu v prioritních oblastech veřejného zájmu ve zdravotnictví – EXCELES realizovaného v rámci Národního plánu obnovu, nelze vydat. [2] In eventum žalobce navrhoval, aby soud určil, že zásah žalovaného spočívající v Uvědomení o nevydání žalobcem požadovaného pozitivního potvrzení je nezákonný, a aby soud žalovanému zakázal, aby pokračoval v tomto nezákonném zásahu a v porušování žalobcovou práva na vydání pozitivního potvrzení o původu finančních prostředků, a aby žalovanému přikázal takové potvrzení vydat. [3] Žalobce v podané žalobě nejprve v bodě 1. identifikoval účastníky řízení a popsal skutkový stav. Uvedl, že žalovaný byl rozhodnutím Ministerstva financí ze dne 2. 11. 2009, č.j. 49/72857/2009-491, oprávněn k vydávání potvrzení o původu finančních prostředků podle ustanovení § 81 odst. 4 písm. c) zákona o DPH. Ke své osobě žalobce uvedl, že je plátcem DPH a příjemcem prostředků ze zdrojů EU poskytnutých na podporu projektů výzkumu a vývoje, které podle pravidel žalovaného jako poskytovatele nemohou být použity na úhradu DPH. Má tudíž za to, že mu svědčí právo na potvrzení, na jehož základě by mohl účinně žádat příslušný finanční úřad o vrácení daně podle ustanovení § 81 zákona o DPH. Dále uvedl, že se účastní řešení projektů LX22NPO5103, LX22NPO5102 a LX22NPO2104 v programu EXCELES, který byl schválen usnesením vlády České republiky ze dne 13. 9. 2021, č. 796 za účelem využití Národního plánu obnovy – Facilita na podporu oživení a odolnost, zřízeného podle čl. 12 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2021/241 ze dne 12. 2. 2021 (dále jen „Nařízení RRF“). K financování programu EXCELES žalobce uvedl, že tento je financován zcela a jedině ze zdrojů Evropské unie z programu Národního plánu obnovy, jak uvádí program i výzva; součástí tohoto programu není kofinancování jinými zdroji. Žalobce dále uvedl, že mimo jiné i s ohledem na Smlouvu o poskytnutí podpory je hypotéza normy dle ustanovení § 81 odst. 2 zákona o DPH naplněna, a proto lze zažádat o vrácení daně u příslušného finančního úřadu. Žalobce dále uvedl, že dne 5. 1. 2023 podal u žalovaného žádost o vydání potvrzení, přičemž jako reakci obdržel žalobou napadené Uvědomění. Namítl, že nevydání potvrzení je překážkou pro úspěšné uplatnění práva na vrácení daně, tj. toto se přímo dotýká jeho práv a majetkové sféry. Následkem nedoložení tohoto potvrzení by totiž byla neúčinnost žádosti o vrácení daně, přičemž o neúčinnosti podání by nebylo vydáno ani žádné rozhodnutí, proti kterému by mohl žalobce jinak podat opravný prostředek. I s ohledem na tuto skutečnost považoval žalobce za rozhodnutí již samotné Uvědomění, neboť finanční úřad by se jím musel řídit jako závazným rozhodnutím jiného orgánu veřejné moci. I kdyby finanční úřad Uvědomění nepovažoval za rozhodnutí, pak by si stejně sám otázku původu finančních prostředků nemohl posoudit, neboť toto materiální posouzení otázky původu prostředků spadá do pravomoci žalovaného. Tento bod žalobce uzavřel tím, že z procesní opatrnosti podal proti Uvědomění dne 15. 3. 2023 rozklad, na který však nebylo ze strany žalovaného nijak reagováno. [4] V bodě 2. žaloby se žalobce zabýval předmětem žaloby proti rozhodnutí a její přípustností, což s ohledem na následný níže uvedený procesní vývoj již není nutné rekapitulovat. [5] V bodě 3. se žalobce neztotožnil s tvrzením žalovaného, že na jednotlivá opatření, která jsou realizovaná v rámci Národního plánu obnovy jako programu České republiky a která naplňují cíle a milníky, tj. výzkum v programu EXCELES, jsou poskytovány finanční prostředky ze státního rozpočtu ČR, jelikož je toto dle žalobce nepřesné a zavádějící, neboť pomíjí skutečnost, že zdrojem těchto prostředků je ve skutečnosti rozpočet EU. K odkazu žalovaného na odborné posouzení Ministerstva financí č.j. MF-32496/2022/1801-2, žalobce uvedl, že se jedná o pouhý nezávazný názor Ministerstva financí na možné vyřízení věci za žalovaného. Příslušným pro takové posouzení je však v této věci sám žalovaný, nikoliv Ministerstvo financí. [6] Žalobce se dále v žalobě vymezil proti tvrzením, posouzením a závěrům uvedeným v odkazovaném stanovisku Ministerstva financí. Žalobce nejprve k ustanovení § 81 odst. 2 zákona o DPH uvedl, že záměrem zákonodárce bylo umožnit vrácení daně za podmínky, že daň nelze z prostředků EU uhradit, a to bez ohledu na skutečnost, z jakých zdrojů bude tato daň primárně uhrazena. Toto ustanovení je tak dle žalobce nutno vykládat tak, že daň na vstupu bude vrácena při splnění ostatních zákonných podmínek i v případech, bude-li hrazena z jiných zdrojů (např. ji bude hradit žalobce sám). Žalobce tak má podle předmětného ustanovení právo požádat o vrácení daně z nenávratné finanční pomoci (vč. zdrojů EU), která je poskytnuta na podporu výzkumu a vývoje, a to tehdy, pokud žalovaný při poskytnutí finanční pomoci stanoví podmínku, že z této pomoci nesmí být hrazena daň (DPH). Dále žalobce namítal, že odborné posouzení Ministerstva financí staví svou argumentaci zjevně účelově především na použití jazykového výkladu pojmů „rozpočet“ a „příjemce“, avšak ustanovení § 81 odst. 2 zákona o DPH používá zcela odlišnou terminologii, a to „zdroj“ (nikoliv rozpočet) a „osoba, která platí daň z prostředků pocházejících z tohoto zdroje“ (nikoliv příjemce). Žalobce dále uvedl, že smlouva o poskytnutí podpory byla uzavřena dle ustanovení § 9 odst. 1 a 2 zákona č. 130/2002 Sb., o podpoře výzkumu, experimentálního vývoje a inovací, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 130/2002 Sb.“), dle ustanovení § 14 odst. 2 a § 17 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „rozpočtová pravidla“) a v souladu s nařízením Komise (EU) č. 651/2014 ze dne 17. 6. 2014. Dle žalobce je tak původ prostředků ze zdrojů EU reflektován napříč národními právními předpisy, které se uplatní na podporu výzkumu, vývoje a inovací. Dále uvedl, že rozpočtová pravidla považují prostředky poskytnuté ČR z rozpočtu EU za příjmy státního rozpočtu. I zákon č. 130/2002 Sb. rozlišuje mezi prostředky, jejichž zdrojem je státní rozpočet, a prostředky, jejichž zdrojem je rozpočet EU. Tento zákon pak prostředky EU podléhající přímému nebo nepřímému řízení dle článku 62 Finančního nařízení [Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU, Euratom) 2018/1046 ze dne 18. 7. 2018] považuje za „zahraniční zdroj“. Je tedy pojmově vyloučeno, aby zdrojem financování výzkumu, vývoje a inovací výzkumných organizací byl v takovém případě státní rozpočet ČR. Toto nařízení navíc hovoří o tom, že napříč všemi subjekty, kterým jsou poskytovány finanční prostředky EU, až ke konečným příjemcům jde stále o finanční prostředky EU. [7] Žalobce dále v žalobě uvedl, že EU stanovila pro RRF (Recovery and Resilience Facility) přímé řízení (srov. Nařízení RRF), a proto i Národní plán obnovy dle žalobce podléhá přímému řízení. Z Nařízení RRF jasně vyplývá nutnost řídit se Finančním nařízením. Přímé řízení znamená, že financování z EU řídí přímo Evropská komise; tato je pak přímo odpovědná za všechny kroky v provádění programu. Z toho pak vyplývá i povinnost řídit se pravidly stanovenými v právních předpisech EU a povinnost umožnit provádění kontroly a auditů ze strany orgánů EU (Evropský účetní dvůr, OLAF, atd.). Prostředky Národního plánu obnovy tak dle žalobce musí být považovány za prostředky ze zdrojů EU, a to až do úrovně jejich konečných příjemců, neboť i ti dle čl. 22 odst. 2 písm. e) Nařízení RRF podléhají auditům a kontrolám ze strany orgánů EU. Rovněž pravidla publicity jsou uplatňována až do úrovně konečných příjemců – srov. čl. 34 Nařízení RRF a čl. 14 smlouvy o poskytnutí podpory. [8] Dále žalobce namítal, že na zdroji prostředků (ro