— Nejvyšší správní soud

6 Ad 14/2023- 45 - text 8 6 Ad 14/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Hany Kadaňové ve věci žalobce: L. Š., zastoupen JUDr. Alicí Hejzlarovou, LL.M., MBA, advokátkou, se sídlem Urxova 430/4, Praha 8 – Karlín, proti žalovanému: 1. náměstek ministryně obrany, se sídlem Tychonova 221/1, Praha 6 – Hradčany, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 8. 2023, č.j. MO 518130/2023-1321, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: [1] Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 8. 2023, č.j. MO 518130/2023-1321 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti výroku II. rozhodnutí ředitele Legislativního a právního odboru Ministerstva obrany ze dne 28. 4. 2023, č.j. 307-00066-21-43-15-1321 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“), a tento výrok byl potvrzen. Prvostupňovým rozhodnutím byla ve výroku I. žalobci přiznána náhrada za ztrátu na služebním platu po skončení neschopnosti výkonu služby dle ustanovení § 118 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vojácích z povolání“), v období od 1. 12. 2022 do 7. 12. 2022 ve výši 5.487 Kč; a ve výroku II. žalobci od 8. 12. 2022 do 31. 12. 2022 náhrada za ztrátu na služebním platu po skončení neschopnosti výkonu služby dle ustanovení § 118 zákona o vojácích z povolání nebyla přiznána. [2] Žalobce v podané žalobě nejprve shrnul skutkový stav. Uvedl, že utrpěl služební úrazy, a to dne 11. 2. 2019, kdy si při výcviku podvrtl pravé koleno, a dne 4. 4. 2019, kdy došlo na překážkové dráze při profesním přezkoušení k podvrtnutí kolene a ruptuře na levé noze. O právním základu odpovědnosti ČR – Ministerstva obrany ve vztahu k úrazu ze dne 11. 2. 2019 pravomocně rozhodl velitel Velitelství výcviku – Vojenská akademie Vyškov (dále jen „velitel“) rozhodnutím ze dne 11. 9. 2020, č.j. MO 262662/2020-1970. O právním základu odpovědnosti ČR – Ministerstva obrany ve vztahu k úrazu ze dne 4. 4. 2019 pak pravomocně rozhodl velitel rozhodnutím ze dne 17. 9. 2020, č.j. MO 262667/2020-1970. Rozhodnutím přezkumné komise Ústřední vojenské nemocnice – Vojenské nemocnice Brno, č. osvědčení o nemoci 85/2020 ze dne 9. 11. 2020 byla žalobci stanovena zdravotní klasifikace D – neschopen k vojenské činné službě, a to v přímé souvislosti s výkonem vojenské činné služby. Dále uvedl, že byl následně propuštěn ze služebního poměru, a to výnosem ředitele Personální agentury Armády ČR ze dne 17. 12. 2020, sp.zn. 20162/2020 s datem zániku služebního poměru k 2. 12. 2020. Na základě průběžně podaných žádostí o přiznání nároků plynoucích ze služebního úrazu ve smyslu ustanovení § 115 a násl. zákona o vojácích z povolání byly žalobci v letech 2019 – 2022 opakovaně tyto nároky přiznávány, včetně nároků na náhradu za ztrátu na služebním platu po skončení neschopnosti výkonu služby ve smyslu ustanovení § 118 zákona o vojácích z povolání. Neschopnost výkonu služby byla žalobci ukončena ke dni 1. 3. 2021. Dále uvedl, že v důsledku zhoršeného zdravotního stavu způsobeného služebními úrazy se po zániku služebního poměru aktivně ucházel o zaměstnání, přičemž byl zaměstnán jako pomocný skladník, poté instruktor autoškoly a dále na pozici informátora u společnosti poskytující služby fyzické ostrahy, ochrany majetku a zajištění režimových opatření na vrátnici nebo recepci. Doplnil, že s ohledem na svůj zdravotní stav, povahu zastávaných pracovních pozic a ztížení společenského uplatnění se rozhodl zvýšit svoji kvalifikaci na trhu práce, zejména ve vztahu k jazykovým schopnostem, studijním pobytem v Austrálii, na který odcestoval dne 7. 12. 2022. [3] Žalobce v podané žalobě nejprve namítal, že nárok na náhradu za ztrátu na služebním platu po skončení neschopnosti výkonu služby ve smyslu ustanovení § 118 odst. 4 zákona o vojácích z povolání mu vznikl. Dále odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2018, č.j. 5 Ad 25/2014-51, který potvrdil analogické využití zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a dle kterého platí, že není smyslem zákona zakonzervovat stav před a po snížení pracovní způsobilosti, ale uhrazovat žalobci ztrátu, která mu vznikla v důsledku ztráty nebo snížení jeho pracovní způsobilosti. S odkazem na ustanovení § 195 odst. 3 zákoníku práce namítal, že ztráta nemůže vznikat z pasivního postoje žalobce, nebrání-li tomu poškození jeho zdraví. Je však patrné, že z objektivních zdravotních důvodů a s ohledem na možnost pracovního zařazení, žalobce neměl pasivní postoj, když po skončení pracovní neschopnosti aktivně pracoval. Připomněl, že v důsledku běhu času se jeho zdravotní stav nezlepšoval, ale zhoršoval. [4] Žalobce dále odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2012, sp.zn. 21 Cdo 1780/2015, dle kterého se nelze vyvinit z odpovědnosti za vzniklou škodu způsobenou nemocí z povolání na ztrátu na výdělku pro nedostatek vlastních příjmů nebo vhodných pracovních příležitostí. Uvedl, že smyslem náhrady je odškodnění za ztrátu na výdělku, jehož by žalobce dosáhl před poškozením. Pravděpodobný výdělek je pak třeba stanovit ke dni vzniku nároku na náhradu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2000, sp.zn. 21 Cdo 2805/99). Dále odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2001, sp.zn. 21 Cdo 906/2000 s tím, že v jeho případě je zcela důvodné, že žalobce – po odmítnutí zajištění rekvalifikačního kurzu angličtiny – odcestoval a na vlastní náklady si zvyšuje svoji klasifikaci na studijním pobytu v Austrálii tak, aby mohl zvýšit svou hodnotu na trhu práce a nalézt zaměstnání odpovídající jeho zdravotnímu stavu a jeho kvalifikaci. Závěrem pak odkázal na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2012, sp.zn. 21 Cdo 1780/2015. [5] Žalobce dále upozornil na to, že mu dne 27. 2. 2023 byla doručena výzva č.j. 307-00066-21-42-15-1321, aby dodal potvrzení o evidenci u úřadu práce nebo své vyjádření, k jiné skutečnosti mající vliv na jeho příjmy v předmětném období. Žalobce na tuto výzvu dne 21. 3. 2023 reagoval, ale služební orgán tvrzení žalobce bagatelizoval. Správní orgány tak dle žalobce porušily ustanovení § 2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). [6] Žalobce tak uzavřel, že mu vznikla nedůvodná újma na jeho právech, když mu služební orgán za období od 8. do 31. 12. 2022 nepřiznal nárok na náhradu ztráty na služebním příjmu ve smyslu ustanovení § 118 zákona o vojácích z povolání a žalovaný toto pochybení nijak nezhojil. [7] Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě navrhoval její zamítnutí. Uvedl, že základním předpokladem pro přiznání náhrady za ztrátu na služebním platu dle ustanovení § 118 zákona o vojácích z povolání je existence příčinné souvislosti mezi ztrátou na služebním platu po skončení neschopnosti k výkonu služby a služebním úrazem – ke ztrátě na služebním platu dochází proto, že pracovní schopnost vojáka byla v důsledku služebního úrazu snížena (omezena) nebo zanikla. Takto služební orgán postupoval v případě žalobce, dokud byl zaměstnán v pracovním poměru u zaměstnavatele MOBA Security, s.r.o. do 7. 12. 2022. Od 8. 12. 2022 ovšem žalobce započal prezenční studium v zahraničí a nadále mu dle žalovaného ztráta na služebním platu nevznikala v důsledku snížené pracovní schopnosti následkem služebního úrazu, ale v důsledku toho, že se žalobce rozhodl studovat formou prezenčního studia v zahraničí, které je mimo jiné překážou pro evidenci na úřadě práce ve smyslu ustanovení § 25 odst. 1 písm. r) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů. Při výkonu prezenční formy studia v zahraničí by žalobce zároveň nemohl vykonávat službu vojáka z povolání a pobírat tedy služební plat, a zároveň by nemohl vykonávat ani jiné zaměstnání, které požaduje zohledňovat jako opomenutý výdělek. Náhrada po dobu studia v zahraničí tak dle žalovaného nemůže žalobci náležet. [8] Žalobce podal k vyjádření žalovaného repliku, ve které uvedl, že žalovaný nehledí na danou věc v souvislostech. Zdůraznil, že byl a stále je ochromen způsobenými zraněními, k jejichž vzniku došlo při výkonu služebních povinností ve dnech 11. 2. 2019 a 4. 4. 2019. Tato zranění a jejich následky jsou natolik závažná, že významně omezila a snížila žalobcova uplatnění na trhu práce, neboť jej následky omezují i při výkonu běžných činností (např. při chůzi). Dále uvedl, že předmětný kurz cizího jazyka v zahraničí podstoupil na vlastní náklady, neboť financování rekvalifikačního kurzu bylo zamítnuto úřadem práce. S opětovným odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 21 Cdo 906/2000 uvedl, že není povinen vykonávat jinou zajištěnou práci, pokud k ní není dostatečně kvalifikovaný a zdravotně způsobilý. Připomněl pak rovněž základní lidské právo spočívající ve svobodném