8 As 175/2015 — Nejvyšší správní soud

9 A 60/2022- 75 - text 30 9 A 60/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Naděždy Řehákové a soudkyň JUDr. Ivanky Havlíkové a Mgr. Ing. Silvie Svobodové ve věci žalobce: J. K., narozený dne X bytem X zastoupený advokátem Pavlem Uhlem sídlem Kořenského 15, 150 00 Praha 5 – Smíchov proti žalované: Etická komise České republiky pro ocenění účastníků odboje a odporu proti komunismu, IČ 00006599 sídlem nábřeží Edvarda Beneše 128/4, 118 01 Praha 1 – Malá strana o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 17. 5. 2022, č. j. 2794/2022-UVCR-8, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalované uvedeného v záhlaví tohoto rozsudku, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Ministerstva obrany ze dne 29. 11. 2021, č. j. MO 356448/2021-7460, kterým byla zamítnuta žalobcova žádost o vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu podle zákona č. 262/2011 Sb., o účastnících odboje a odporu proti komunismu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o protikomunistickém odboji“). 2. Žalobce podal dne 8. 11. 2019 u Ministerstva obrany žádost o vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu. Odůvodnil ji tím, že se v šedesátých letech minulého století aktivně účastnil studentského hnutí, od kterého odvodil následný vznik agentury Palach Press. Konkrétně byl žalobce členem skupiny tzv. Pražských radikálů, po invazi v roce 1968 se studenty setrval v kontaktu a díky nim v roce 1970 založil pravidelné spojení mezi českou opozicí a západními státy, v rámci něhož dovezl do Československa více než 22 tun exilové i západní literatury, kamery, filmový materiál a rozmnožovací přístroje. Zásilky přebírali postupně J. M., P. P., J. Š. a konečně až do roku 1989 D. K. K těmto pravidelným dodávkám mělo docházet 4–5x ročně a dotčení kurýři zajišťovali i zpětnou komunikaci chartistů a dalších osob z Československa do zahraničí, včetně dopisu A. D. z roku 1975, kdy rozšíření dopisu do 32 zemí světa umožnil vznik známé agentury Palach Press, o jejíchž mnoha aktivitách se žalobce dále podrobně rozepsal. 3. Žalobce dále v žádosti uvedl, že od roku 1985 s polským a maďarským kolegou začali vydávat prestižní čtvrtletník East European Reporter (EER), mezi jehož čestnými československými redaktory byli např. V. H., J. Š., J. D. a P. U. Čtvrtletník vydávala nadace East European Cultural Foundation (EECF), která vešla do mezinárodního povědomí v říjnu 1986 vydáním společného prohlášení předních disidentů z Maďarska, Polska a Československa, jež se později stali zakladateli Visegradu. Žalobce tvrdí, že to byl on, kdo inicioval propojení opozice těchto východoevropských států, a že o tomto hovořil s V. H. při setkání v Praze, z něhož žalobce vydal rozhovor pod jedním ze svých pseudonymů „P. E.“. 4. Žalobce za důvod pro vydání osvědčení označil i fakt, že finančně pomáhal rodinám politických vězňů či Chartě 77, např. prostřednictvím organizace Amnesty International. 5. V souvislosti s tvrzenou činností žalobce v žádosti odkázal na řadu knih a časopisů a označil přes 20 svědků tuzemských a téměř 30 ze zahraničí. Také závěrem uvedl, že byl rok členem Komunistické strany Československa (dále jen „KSČ“). II. Prvostupňové rozhodnutí Ministerstva obrany a odvolání žalobce 6. Ministerstvo obrany dne 26. 11. 2019 zaslalo žalobci oznámení o zahájení řízení s poučením o jeho procesních právech a povinnostech. V rámci řízení se postupně obrátilo na některé ze žalobcem navrhovaných svědků, Národní archiv, Archiv bezpečnostních složek a Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, Vrchní soud a další instituce. V průběhu řízení doručil žalobce Ministerstvu obrany ve věci mnoho doplňujících podání. 7. Ministerstvo obrany na základě skutečností zjištěných v řízení žalobcovu žádost o vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu prvostupňovým rozhodnutím zamítlo. Zamítnutí žádosti odůvodnilo tím, že přestože žalobce svými zahraničními aktivitami naplnil znaky odboje a odporu proti komunismu podle ustanovení § 3 odst. 2 písm. c) zákona o protikomunistickém odboji, naplnil současně i překážky tohoto postavení podle § 4 odst. 1 písm. b) a c) téhož zákona svou spoluprací s tehdejšími bezpečnostními orgány a členstvím v KSČ, pro jejichž prominutí ani zhojení nejsou dány podmínky. V odůvodnění se Ministerstvo obrany vyjádřilo i ke stížnostem žalobce, že neprovedlo všechny jím navržené důkazy a nekontaktovalo všechny jím navržené svědky, s tím, že provedlo všechny důkazy, které bylo potřeba provést ke zjištění stavu věci. 8. Žalobce proti prvostupňovému rozhodnutí podal odvolání s námitkami, že Ministerstvo obrany nezjistilo skutkový stav řádným a přezkoumatelným způsobem, neprovedlo bez vysvětlení některé jím navrhované důkazy, některé dílčí skutkové závěry a právní závěry jsou nesprávné a některé vycházejí z nesprávných předpokladů. Žalobce rozporoval, že by se roky 1968 a 1969 posuzovaly jako doba uvolnění. Jeho členství v KSČ nemělo Ministerstvo obrany brát v potaz už při posuzování naplnění definice odboje a odporu proti komunismu, když se má zohledňovat až při posuzování překážek. Z pouhého členství žalobce ve straně neplynula žádná účast na budování, rozvoji ani upevňování komunistické totalitní moci. Stran spolupráce se Státní bezpečnostní žalobce odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/92, podle kterého evidence v seznamech neosvědčuje vědomou spolupráci, ale může značit pouhý záměr orgánů Státní bezpečnosti takto podchycené osoby do budoucna pro vědomou práci získat, a že tato evidence nemůže být důvodem ke zhoršení právního postavení občana. III. Rozhodnutí žalované (napadené rozhodnutí) 9. Žalovaná po posouzení odvolacích námitek žalobce neshledala prvostupňové rozhodnutí věcně nesprávným ani nezákonným. 10. První odvolací námitce žalobce, že Ministerstvo obrany nezjistilo skutkový stav řádným a přezkoumatelným způsobem, žalovaná částečně přisvědčila v tom, že odůvodnění napadeného rozhodnutí je do jisté míry nepřehledné, nicméně jednotlivé souvislosti lze i přes tyto nesnáze rekonstruovat a logicky pochopit. 11. Ohledně obecnějších odkazů na zdroje zjištění žalovaná vyjádřila přesvědčení, že tyto nemají vliv na zákonnost rozhodnutí, neboť je zřejmé, že byl žalobce s celým obsahem spisu, včetně 40 000 stran archivních dokumentů, seznámen. Logikou a komparací lze dovodit, které zdroje Ministerstvo obrany vyhodnotilo jako relevantní a které nikoliv. Přesto to žalovaná označuje za chybu a v napadeném rozhodnutí, konkrétně v části, kde shrnuje všechna skutková zjištění ohledně žalobcovy protirežimní činnosti, tuto mezeru vyplňuje odkazy vždy na konkrétní dokumenty, ze kterých byl každý skutkový závěr čerpán. 12. Po vyčerpávajícím výčtu zjištěných skutkových okolností žalobcem tvrzených protikomunistických aktivit, včetně odkazů na jednotlivé zdroje, přistoupila žalovaná k propojení těchto zjištění s právní úpravou zákona o protikomunistickém odboji. 13. Žalovaná dospěla k závěru, že činnost žalobce v rámci studentského hnutí – Svazu vysokoškolských studentů Čech a Moravy (SVS) – sice co do naplnění podmínky protikomunistického zaměření činnosti naplnila podmínku formy odporu proti komunismu dle § 3 odst. 1 písm. b) zákona, nicméně po objektivní stránce nenabyla dostatečné soustavnosti, intenzity nebo jiné významnosti ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2 písm. b) zákona o protikomunistickém odboji. Žalovaná uvedla, že význam této činnosti (organizační a politický) je u žalobce značně degradován skutečností, že současně měl spolupracovat také s vysokoškolským výborem KSČ. Přihlédla také i ke skutečnosti, že šlo o období tzv. Pražského jara a období jemu těsně předcházející, kdy byly takové aktivity spojeny s objektivně nižší mírou rizika. I proto nebyl žalobce za tuto svou činnost postižen, k čemuž žalovaná rovněž přihlédla. 14. K žalobcovým námitkám ohledně tohoto období žalovaná navíc upozornila, že z výpovědi J. M. nevyplývá o aktivitách žalobce mnoho konkrétního, a už vůbec ohledně přesného období, kdy se měl v užším kruhu studentského hnutí angažovat. Dále žalovaná upozornila, že zákonem vymezené období nesvobody úsekem od roku 25. 2. 1948 do 17. 11. 1989 nelze vnímat izolovaně, jako „dobové vakuum“, kdy nedocházelo k žádným změnám v řízení totality a následné perzekuce, a proto je nutné i z hlediska období posuzovat každý případ individuálně. 15. Žalovaná dále uznala, že i žalobcova exilová distribuční a tisková činnost v období od roku 1971 do listopadu 1989 naplnila podmínky formy odporu proti komunismu podle ustanovení § 3 odst. 2 písm. c) zákona o protikomunistickém odboji, avšak u žalobce vyvstala velmi závažná překážka přiznání postavení účastníka odboje a odporu proti komunismu podle ustanovení § 4 odst. 1 písm. b) téhož zákona, podle kterého tento status nemá občan, který „byl evidován v materiá