2 Ads 58/2003 — Nejvyšší správní soud

9 Af 26/2023- 111 - text  28 9 Af 26/2023 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudkyň JUDr. Naděždy Řehákové a Mgr. Ing. Silvie Svobodové ve věci žalobce: Ing. D. J. se sídlem XXX insolvenční správce dlužníka XXX se sídlem XXX zastoupen JUDr. Pavlem Hráškem, advokátem se sídlem Týnská 1053/21, Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo financí se sídlem Letenská 525/15, Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí ministra financí ze dne XXX, č. j. XXX takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Stručné vymezení věci 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí ministra financí (dále jen „žalovaný“), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Ministerstva financí (dále jen „ministerstvo“), ze dne 18. 5. 2023, č. j. XXX, jímž mu byla uložena povinnost uhradit nedoplatky z jistoty ve výši 50 mil. Kč, složené podle §4b odst. 1 písm. a) zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách (dále jen „ZoL“), evidované na bankovním účtu č. XXX, vedeném u obchodní společnosti XXX (dále také „bankovní účet“), vinkulovaném ve prospěch ministerstva z titulu provozování loterií a jiných podobných her podle § 2 písm. l), n) a podle § 50 odst. 3 ZoL, ve lhůtě 15 dnů ode dne právní moci tohoto rozhodnutí, čímž byl zároveň udělen souhlas s uvolněním části jistoty ve výše uvedených nedoplatků na níže uvedené bankovní účty, a prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. 2. Z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí zejména vyplynulo, že dlužníku XXX., jehož insolvenčním správcem je žalobce, byla v řízení zahájeném z moci úřední prvostupňovým rozhodnutím ministerstva žalobci uložena povinnost uhradit nedoplatek u Celního úřadu pro Hlavní město Prahu ve výši 91 000 Kč a u Celního úřadu pro Jihomoravský kraj 21 000 Kč. Dle ministerstva musí být jistota složená společností XXX, podle §4b odst. 1 písm. a) zákona o loteriích nadále na zvláštním účtu u banky složena, neboť ministerstvo doposud neudělilo souhlas s jejím uvolněním ani jiným nakládáním, a to ani v části. 3. Žalobce v rozkladu namítal, že ministerstvo řádně nezahájilo správní řízení, a tudíž ve věci nemohlo vydat jakékoliv rozhodnutí zakládající, měnící či rušící práva v něm určené osoby (v daném případě společnosti XXX). Dále namítal, že ministerstvo nemělo všechny podklady pro vydání rozhodnutí a zatížilo své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů, neboť své rozhodnutí řádně a přesvědčivě neodůvodnilo, zejména pokud jde o existenci nedoplatků. Závěrem namítal porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), principu demokratického (materiálního) právního státu, právní jistoty a ochrany a důvěry osob v právo, a legitimního očekávání ve smyslu čl. 1 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 1 Listiny a případu uplatňování státní moci toliko v případech, mezích a způsoby stanovenými zákonem ve smyslu čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 4 Listiny. 4. Žalovaný napadeným rozhodnutím rozklad zamítl a k rozkladovým námitkám žalobce uvedl, že správní řízení bylo zahájeno řádně a v souladu s příslušnými právními předpisy, předmět řízení byl specifikován dostatečně určitě, a z toho titulu nelze napadené rozhodnutí považovat za nezákonně vydané. V okamžiku zahájení správního řízení mělo Ministerstvo veškeré podklady nutné pro zahájení správního řízení. Dle žalovaného ministerstvo své rozhodnutí řádně a přesvědčivě zdůvodnilo a postupovalo plně v souladu s veškerými relevantními právními předpisy, proto jeho rozhodnutí potvrdil. II. Obsah žaloby 5. V prvním žalobní námitce žalobce namítal, že žalovaný aproboval prvostupňové rozhodnutí v rozporu se zákazem uplatnění pohledávek mimo insolvenční řízení ve smyslu § 109 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen „insolvenční zákon“). Toto ustanovení reflektuje jeden z projevů tzv. automatického moratoria v insolvenčním řízení v podobě zákazu uplatnění pohledávek mimo insolvenční řízení. K tomu odkázal na komentář autorského kolektivu Sprinz, P., Jirmásek, T., Řeháček, O., Vrba, M., Zoubek, H. a kol. a citoval z něj. 6. Dále žalobce poukázal na § 109 odst. 4 insolvenčního zákona a s odkazem výše citovanou literaturu uvedl, že smyslem a účelem automatického moratoria ve smyslu § 109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona je mimo jiné (i) omezit věřitele v uplatnění pohledávek vůči dlužníkovi mimo insolvenční řízení, (ii) soustředit spory týkající se pohledávek věřitelů vůči dlužníkovi u jednoho fóra – insolvenčního soudu, a (iii) zabránit, aby se o pohledávkách věřitelů vůči dlužníkovi vedla řízení mimo režim insolvenčního zákona, resp. insolvenčního řízení. Účinky automatického moratoria ve smyslu § 109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona (i) končí právní mocí rozhodnutí insolvenčního soudu o zrušení konkursu, a (ii) uplatní se ve vztahu ke všem pohledávkám věřitelů vůči dlužníkovi, tj. nejen vůči pohledávkám, které se přihlašují přihláškou, ale též vůči pohledávkám, které se nepřihlašují, tj. i vůči pohledávkám za majetkovou podstatou a na pohledávkách jim na roveň postaveným ve smyslu § 168 a § 169 insolvenčního zákona. K tomu žalobce odkázal na „Komentář k insolvenčnímu zákonu“, část týkající se § 109 insolvenčního zákona, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5749/2016. Z něj dovodil, že uplatnění pohledávky věřitele vůči dlužníkovi v soudním či jiném řízení poté, co nastanou účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, tj. po zveřejnění vyhlášky oznamující zahájení insolvenčního řízení v insolvenčním rejstříku, je v rozporu se zákazem uplatnění pohledávek zakotveným v § 109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona. Soud či jiný orgán je v takovém případě povinen řízení o uplatněné pohledávce bez dalšího zastavit, a to bez ohledu na to, zda je úpadek dlužníka řešen konkursem, reorganizací nebo oddlužením. 7. Podle žalobce v případě dlužníka XXX (dále též „dlužník“) nastaly zákonem předvídané účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení dne 26. 7. 2019, kdy byla v insolvenčním rejstříku zveřejněna vyhláška insolvenčního soudu (Krajského soudu v Plzni) o zahájení insolvenčního řízení vedeného pod sp. zn. XXX. 8. Dále žalobce tvrdil, že je údajná pohledávka pohledávkou za majetkovou podstatou ve smyslu § 168 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona. V případě zapodstatových pohledávek platí, že tyto se v insolvenčním řízení nepřihlašují, nýbrž se o jejich uplatnění písemně vyrozumí osoba s dispozičním právem ve vztahu k majetkové podstatě, kterou je v daném případě insolvenční správce. 9. Žalobce uzavřel, že pokud chtělo ministerstvo (případně dotčené celní úřady) uplatnit údajné pohledávky, mohlo a mělo tak učinit pouze a jenom v insolvenčním řízení, resp. pouze a jenom s využitím procesních nástrojů a za podmínek stanovených v insolvenčním zákoně. To však ministerstvo neučinilo, když ke dni podání správní žaloby údajnou pohledávku neuplatnilo v insolvenčním řízení žádným způsobem, natož způsobem předvídaným zákonem. Namísto toho doručilo žalobci dne 21. 11. 2022, tj. více než 1 rok ode dne 26. 7. 2019, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, dokument ministerstva ze dne 16. 11. 2022, č. j. MF-320305/2022/7303-1, označený jako „Oznámení o zahájení řízení“ (dále také „Oznámení a Výzva ministerstva I.“). Tento dokument je dle žalobce ve zjevném rozporu se zákazem uplatnění pohledávek mimo insolvenční řízení ve smyslu § 109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona. 10. Dále žalobce tvrdil, že je splnění výše uvedené povinnosti objektivně nemožné, což zakládá nicotnost rozhodnutí ministerstva, kterou žalovaný v napadeném rozhodnutí neprohlásil, ačkoli měl ex lege povinnost tak učinit. Poukázal přitom zejména na ustanovení § 77 odst. 1 správního řádu a § 76 odst. 2 s. ř. s. a citoval z nich. S odkazem na odbornou literaturu, judikaturu Ústavního soudu ČR a judikaturu správních soudů žalobce vyložil obecné podmínky nicotnosti správního rozhodnutí. Dle žalobce je žalovanému a rovněž dotčeným celním úřadům z jejich úřední činnosti známo, že (i) v insolvenčním řízení byl realizován prodej závodu společnosti XXX z majetkové podstaty, který předtím odsouhlasil věřitelský výbor a insolvenční soud; (ii) k tomuto prodeji došlo na základě Smlouvy o převodu závodu z majetkové podstaty uzavřené dne 20. 2. 2020 mezi žalobcem a společností XXX, se sídlem XXX (dále jen „XXX“), která nabyla účinnosti dne 1. 4. 2020, a k níž uzavřely uvedené dvě smluvní strany dne 27. 4. 2020 dodatek, jež nabyl účinnosti téhož dne (dále společně jen „Smlouva o prodeji závodu“); a (iii) na základě Smlouvy o prodeji závodu, ve spojení s § 290 a násl. insolvenčního zákona a § 2175 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“)