1 Azs 305/2024 — Nejvyšší správní soud

1 A 22/2025- 52 - text  12 1 A 22/2025- [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Darinou Michorovou v právní věci žalobce: O. D., narozeného dne X, státní příslušnost: Ukrajina, hlášeným pobytem X, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem nám. Hrdinů 1634/3, poštovní schránka 155/SO, 140 21 Praha 4 o žalobě proti sdělení žalované o novém posouzení důvodů neudělení dočasné ochrany ze dne 7. 5. 2025, č. j. MV-50813-4/SO-2025, takto: I. Sdělení žalované o novém posouzení důvodů neudělení dočasné ochrany Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 7. 5. 2025, č. j. MV-50813-4/SO-2025, a informace o důvodech neudělení dočasné ochrany Ministerstva vnitra ČR, odboru azylové a migrační politiky ze dne 16. 2. 2025 se ruší a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. II. Žalobci se náhrada nákladů řízení nepřiznává. III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Věc žalobce soudy řeší již opakovaně. Jde o 32letého žalobce, který v roce 2024 požádal o dočasnou ochranu v ČR za účelem sloučení rodiny podle § 51 a § 52 zákona č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně (dále jen „zákon o dočasné ochraně“) poté, co k rozhodnému dni 24. 2. 2022 pobýval v Polsku na staré polské vízum s platností od srpna do prosince 2021. Za svoji rodinu označil svou matku a partnerku. Ministerstvo vnitra ČR (MV ČR) poprvé vyhodnotilo žádost žalobce tak, že mu ji vrátilo jako nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny, vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění účinném do 2. 9. 2025 (dále jen „lex Ukrajina“), neboť žalobce nespadal do okruhu osob vymezených v § 3 téhož zákona. 2. Žalobce se proti tomuto vrácení žádosti bránil u zdejšího soudu žalobou proti nezákonnému zásahu, které zdejší soud vyhověl rozsudkem ze dne 19. 11. 2021, čj. 5 A 101/2024-27, s odůvodněním, že „[l]ex Ukrajina nevylučuje možnost podat žádost o poskytnutí dočasné ochrany podle zákona o dočasné ochraně. V souladu s § 4 odst. 2 písm. a) Lex Ukrajina se nepoužije § 51 odst. 2 písm. d) zákona o dočasné ochraně, nicméně nepochybně lze podat žádost o poskytnutí dočasné ochrany za účelem sloučení rodiny ve smyslu § 51 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a c), případně § 52 zákona o dočasné ochraně. Užití těchto ustanovení zákona o dočasné ochraně není Lex Ukrajina vyloučeno. Vzhledem k tomu, že žalobce podal žádost o dočasnou ochranu dle § 52 zákona o dočasné ochraně, bylo povinností žalovaného posoudit tuto žádost ve správním řízení, jež bylo zahájeno podáním žádosti dne 14. 10. 2024, a následně o ní rozhodnout. Vrácení žádosti jako nepřijatelné podle § 5 odst. 2 věta první Lex Ukrajina totiž na případy nesplnění zákonných podmínek pro udělení oprávnění pobytu za účelem dočasné ochrany rodinnému příslušníku cizince, resp. osobě blízké, nedopadá.“ (viz body 16. a 17. citovaného rozsudku). Rozsudek nabyl právní moci dne 27. 11. 2024. 3. Nejvyšší správní soud (NSS) následně tento rozsudek potvrdil v řízení o kasační stížnosti MV ČR v rozsudku ze dne 13. 2. 2025, čj. 1 Azs 305/2024-27, v němž sice jasně uvedl, že „[MVČR] tedy lze přisvědčit v tom, že žalobcem tvrzené skutečnosti samy o sobě nezakládají právo na dočasnou ochranu jako rodinnému příslušníkovi ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. c) prováděcího rozhodnutí (žalobce nesplňuje podmínky § 51 zákona o dočasné ochraně)“, protože rodinným příslušníkem z pohledu dočasné ochrany není druh či družka a žalobci by nemohla být dočasná ochrana udělena ani kvůli jeho vazbám na matku, protože žalobce je zletilý (viz body [12] a [13] citovaného rozsudku NSS). 4. Zároveň však NSS dodal, že „[v] situaci žalobce bylo ze žádosti patrné, že přinejmenším teoreticky může přicházet v úvahu i důvod hodný zvláštního zřetele, čímž nebyly dány podmínky pro to, aby [MV ČR] žalobci přístup k dočasné ochraně v ČR uzavřel prostřednictvím vrácení žádosti jako nepřijatelné. Naopak bylo namístě i zde podanou žádost předat k dalšímu řízení, v něm ji meritorně posoudit a vydat o tom rozhodnutí, vůči němuž se žalobce případně může bránit dalšími prostředky právní ochrany (k nim srov. rozsudek NSS ze dne 30. 10. 2024, čj. 9 Azs 119/202433). Vrácení žádosti pro nepřijatelnost je pouze specifickým instrumentem zjednodušeného (flexibilního) posouzení žádosti v situaci, kdy z podaných informací nelze pochybovat o tom, že žadatel dle platné právní úpravy nemůže dočasnou ochranu v ČR získat, a další posuzování by bylo v rozporu se zásadami rychlosti a hospodárnosti řízení. V nyní posuzované věci taková zjevná situace ale nebyla dána, neboť žádost obsahovala určité, byť neúplné indicie o tom, že u žadatele teoreticky může být dán důvod hodný zvláštního zřetele.“ (viz bod [21] rozsudku NSS). 5. NSS proto v bodě [23] vyslovil, že „[v]e správním řízení tak bude třeba nejprve vyložit pojem „trvalého žití“ a ve vztahu k němu zjistit skutkový stav v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí správního orgánu podle § 52 zákona o dočasné ochraně“ Současně v bodě [24] dodal, že z důvodu vymezeného předmětu řízení se ani on ani zdejší soud v napadeném rozsudku nemohly zabývat tím, zda žalobci měla být udělena dočasná ochrana podle § 3 odst. 1 legis Ukrajina, tj. zda se těžiště zájmu žalobce přesunulo z Ukrajiny do Polska, a v jakém rozsahu žalobce ve skutečnosti v Polsku na základě víza pobýval. Pro posouzení otázky trvalého žití přitom NSS i zdejší soud poskytly správním orgánům návod, jak k této otázce přistoupit, odkazem na jiný rozsudek zdejšího soudu, čj. 5 A 83/2024-32. Žalobce přitom „nikde výslovně nekonkretizoval, kde pobýval před tímto datem nebo po tomto datu – držitelem polského víza byl podle svého tvrzení s dobou platnosti od 10. 8. 2021 pouze do 31. 12. 2021, přičemž v žádosti uvedl, že vstoupil na území Polské republiky dne 11. 8. 2021, ve vyjádření ke kasační stížnosti však tvrdil, že s osobou blízkou (se svou matkou) trvale žil v době, kdy došlo k událostem vedoucím k hromadnému přílivu vysídlených osob.“ (viz bod [23] rozsudku NSS). Rozsudek NSS nabyl právní moci dne 19. 2. 2025. 6. MV ČR (dále již jen „správní orgán I. stupně“) proto o žádosti žalobce rozhodovalo podruhé a dospělo k závěru, že je dán důvod neudělení dočasné ochrany podle § 4 odst. 1 legis Ukrajina ve spojení s § 56 odst. 1 písm. l) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. Správní orgán I. stupně o tom žalobce informoval informací ze dne 16. 2. 2025. Následně podané žádosti žalobce o nové posouzení důvodů neudělení dočasné ochrany nevyhověla žalovaná sdělením ze dne 7. 5. 2025, které žalobce nyní napadl žalobou. II. Obsah žaloby 7. Žalobce v žalobě namítl, že Městský soud v Praze a Nejvyšší správní soud (NSS) rozhodly svými rozhodnutími, že správní orgány postupovaly ve věci žádosti žalobce o dočasnou ochranu v rozporu s právem EU, žalovaná však tyto právní závěry neaplikovala. Žalobce má v ČR rodinu, družku a matku, obě státní příslušnice Ukrajiny. Rodina žila s matkou v zemi původu žalobce, ale kvůli válce na Ukrajině byla rozdělena. Do vypuknutí války byl žalobce z větší části závislý na své matce (ubytování, strava, jiné). Žalobce má zato, že má nárok na udělení dočasné ochrany, které mu zaručuje právo EU. 8. Napadené rozhodnutí je podle žalobce nezákonné, protože odporuje právu EU, konkrétně čl. 2 prováděcího rozhodnutí EU č. 2022/382 a čl. 15 odst. 1 písm. a) a b) a čl. 16 směrnice Rady EU 2001/55/ES. Žalobce splňuje podmínky pro udělení dočasně ochrany z důvodu sloučení rodiny podle § 51 a § 52 zákona č. 221/2003 Sb. Žalobce dále v žalobě citoval některé ustanovení právní úpravy týkající se dočasné ochrany. Žalobce nemá žádné jiné oprávnění k pobytu v ČR nebo v jiném členském státě EU a nemůže se ani vrátit do vlasti kvůli válce, protože by mohlo dojít k porušení čl. 2 až 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Napadené rozhodnutí je dle žalobce též nepřezkoumatelné z důvodu nesrozumitelnosti a nedostatku důvodů, neboť nebyly posouzeny námitky žalobce o aplikaci unijního práva a judikatury správních soudů. Dle žalobce žalovaná vůbec neposoudila ani neaplikovala ustanovení unijního práva, které mají přednost před právem ČR, a žalobce tak byl zkrácen na svém právu být sloučen s jeho matkou, a dále na právu nebýt vyloučen z dočasné ochrany. 9. Žalobce dále odkázal na čl. 41 a čl. 47 Listiny základních práv EU (právo na řádnou správu a právo na účinnou soudní ochranu), které i citoval. Podle uvedených unijních předpisů je žalobce přesvědčen, že jsou splněny podmínky, aby žalovaná mohla žádost žalobce o udělení dočasné ochrany projednat věcně, zákonně, nestranně, spravedlivě, a dále podmínky k tomu, aby byl žalobce vyslechnut v přiměřené lhůtě, aby byl umožněn přístup ke spisu a na plné odůvodnění rozhodnutí. Žalobce k tomu odkázal na judikaturu Soudního dvora Evropské unie (SDEU) ve věci C-159/21, body 35 a 44, ve věci C-604/12 a na stanovisko g