10 A 27/2025- 32 - text
sp. zn. 10 A 27/2025
[OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Klepše a soudkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudce JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila v právní věci
žalobce: H. X. S.
bytem X
zastoupen Mgr. Ondřejem Fialou, advokátem,
sídlem Václavské náměstí 808/66, 110 00 Praha 1
proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra
sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7
o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného v řízení pod č. j. OAM-29051/DP-2024 o žádosti žalobce o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu
takto:
I. Městský soud v Praze ukládá žalovanému, aby v řízení č. j. OAM-29051/DP-2024 vydal rozhodnutí o žádosti žalobce ze dne 1. 8. 2024 ve lhůtě 30 dní od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 20 405 Kč k rukám advokáta Mgr. Ondřeje Fialy ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.
I. Předmět sporu a vyjádření procesních stran
1. Žalobce se u Městského soudu v Praze domáhá ochrany proti nečinnosti Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „žalovaný“). Uvedl, že je účastníkem řízení o žádosti o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu (dále jen „žádost“), které je u žalovaného vedeno pod sp. zn. OAM-29051/DP-2024.
2. Žalobce žádost u žalovaného podal dne 1. 8. 2024. Podle ustanovení § 169t odst. 6 písm. i) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), je správní orgán povinen rozhodnout o žádosti žalobce do 60 dnů ode dne podání žádosti. Zákonná lhůta marně uplynula, žalovaný je proto nečinný. Dne 11. 2. 2025 proto požádal Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen „Komise“) o opatření proti nečinnosti. To Komise učinila dne 11. 3. 2025 pod č. j. MV-26076-3/SO-2025; shledala, že o žádosti žalobce mělo být rozhodnuto ve lhůtě podle ustanovení § 169t odst. 6 písm. i) zákona o pobytu cizinců a podle ustanovení § 80 odst. 4 písm. a) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“) vydala opatření proti nečinnosti do 60 dnů od seznámení účastníka řízení s podklady pro vydání rozhodnutí ve věci rozhodnout.
3. Žalobce je přesvědčen, že vydané opatření proti nečinnosti mu neposkytuje adekvátní ochranu, jelikož počátek lhůty je navázán na seznámení žalobce s podklady pro vydání rozhodnutí, přičemž o tomto datu rozhoduje žalovaný a žalobce nemůže datum provedení tohoto úkonu ovlivnit. Výzva k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí byla žalobci zaslána až 10. 3. 2025, přičemž žalovaný stanovil lhůtu k seznámení se s podklady do 15 dnů od doručení této výzvy. Seznámení se s podklady je právem, nikoliv povinností účastníka řízení, úkon tedy nemusí vůbec proběhnout. Lhůta byla stanovena neurčitě a není zřejmé, do kdy má správní orgán na základě opatření proti nečinnosti vydat rozhodnutí a takto stanovená lhůta v opatření proti nečinnosti by mohla ve svém důsledku vést k odepření možnosti domáhat soudní ochrany před nečinností žalovaného správního orgánu, neboť úkon seznámení účastníka řízení s podklady pro vydání rozhodnutí nemusí během správního řízení vůbec proběhnout.
4. Se lhůtou nesouhlasí rovněž proto, že samotná část lhůty počínající běžet po neurčitě stanoveném datu v délce 60 dnů v opatření proti nečinnosti je zcela zjevně nepřiměřeně dlouhá jak ve vztahu k již uplynuté celkové délce řízení, tak ve vztahu k základní zákonné lhůtě 60 dnů od podání žádosti podle ustanovení § 169t odst. 6 písm. c) zákona o pobytu cizinců, kterou již žalovaný překročil. Žalovaný měl ve věci rozhodnout nejpozději do 30. 11. 2024; je zřejmé, že opatření proti nečinnosti, které žalovanému poskytuje další 2 měsíce počítané od neurčitě stanoveného data, nepředstavuje účinnou ochranu žalobce před nezákonnou nečinností správního orgánu. Komise přitom stanovení takto výjimečně dlouhé lhůty v opatření proti nečinnosti nikterak věcně neodůvodnila. Žalobce v této souvislosti citoval rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2022, č.j. 1 Azs 171/2022 – 54, podle kterého je nezbytné, aby soud za účelem posouzení splnění podmínky bezvýslednosti vyčerpání prostředků ochrany proti nečinnosti hodnotil přiměřenost stanovené lhůty.
5. Žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti podal již 12. 2. 2025; řízení před Komisí trvalo 27 dnů, Komise tak využila téměř celou zákonnou lhůtu pro vyřízení podnětu. Ačkoliv žalobce v žádosti o uplatnění opatření proti nečinnosti podle ustanovení § 80 odst. 3 správního řádu žádal, aby nadřízený správní orgán přikázal žalovanému správnímu orgánu ve věci vydat rozhodnutí do 10 dnů ode dne doručení tohoto opatření proti nečinnosti, Komise v opatření proti nečinnosti stanovila lhůtu 60 dnů, navíc s neurčitým počátkem. Pokud bychom přitom za počátek této lhůty považovali marné uplynutí lhůty stanovené ve výzvě k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí, lhůta poskytnutá Komisí v opatření proti nečinnosti by uběhla až 26. 5. 2025. Z výše citovaného rozsudku č. j. 1 Azs 171/2022 – 54 přitom vyplývá, že soud musí zohlednit i dobu, po kterou nadřízenému správnímu orgánu trvalo vyřízení podnětu k přijetí opatření proti nečinnosti. Jen ve výjimečných případech lze akceptovat, že nadřízený správní orgán uloží v opatření proti nečinnosti lhůtu ve stejné délce, jež je stanovena zákonem k rozhodnutí. Závěrem citoval bod 59 nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. IV.ÚS 3523/20. Ústavní soud v něm považuje lhůtu 60 dnů od doby podání žádosti o uplatnění opatření proti nečinnosti za extrémně dlouhou a jen v extrémních případech za akceptovatelnou. V případě žalobce by se přitom jednalo o dobu 101 dnů než se ukáže, zda byl prostředek ochrany bezvýsledně vyčerpán.
6. Žalobce se s ohledem na výše uvedené domníval, že ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“) bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu. navrhuje, aby Městský soud v Praze žalovanému správnímu orgánu rozsudkem uložil povinnost vydat rozhodnutí ve věci řízení o žádosti žalobce o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu vedeném u žalovaného správního orgánu pod č.j. OAM-29051/DP-2024 v soudem stanovené lhůtě.
7. Žalovaný ve vyjádření k žalobě s žalobou nesouhlasil. Je toho názoru, že nebyl a není nečinný. Žalovaný pro účely řízení zkoumal, zda žalobce splňuje podmínky, které zákon stanoví pro udělení povolení k trvalému pobytu.
8. Dne 11.2.2025 podal žalobce návrh na provedení opatření proti nečinnosti ke Komisi. Komise dne 11. 3. 2025 pod č.j. MV-26076-3/SO-2025 vydala opatření proti nečinnosti: uložila žalovanému povinnost vydat rozhodnutí ve lhůtě 60 ode dne seznámení se účastníka řízení s podklady pro vydání rozhodnutí. Žalovaný dne 3. 3. 2025 žalobci, resp. jeho zástupci odeslal výzvu k dostavení se na pracoviště žalovaného za účelem seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí. Žalobce ani zmocněný zástupce se k tomuto úkonu nedostavili. Žalovaný má tak za to, že mu stále běží lhůta stanovená nadřízeným orgánem k vydání rozhodnutí ve věci.
9. Dne 9.4.2025 byla žalobci odeslána výzva k odstranění vad žádosti, konkrétně k doložení účelu pobytu na území.
10. Žalovaný podotýká, že podaná žaloba postrádá bližší konkretizaci či argumentaci tvrzené nečinnosti žalovaného. Obsah žaloby je jen velmi stručně založen na tom, že žalovaný je ve věci nečinný. Většina žalobních námitek navíc směřuje proti opatření proti nečinnosti, které vydala dne 11. 3. 2025 Komise.
11. Žalovaný došel k závěru, že řízení o žádosti žalobce probíhalo řádně. Ve věci konal a koná, o čemž mimo jiné vypovídají písemnosti, obsažené ve správním spise. Podanou žalobu považuje s přihlédnutím k vydanému opatření proti nečinnosti za předčasnou. V podrobnostech odkázal na správní spis.
12. Žalobce v replice setrval na názoru o důvodnosti žaloby.
13. Uvedl, že vyjádření žalovaného nepřináší žádnou relevantní argumentaci, kterou by bylo možné zpochybnit důvodnost podané žaloby. Žalovaný ve svém vyjádření pouze v obecné rovině uvádí, že ve věci není a nebyl nečinný. Podle žalobce žalovaný nepochybně překročil lhůtu pro vydání rozhodnutí a je ve věci nečinný.
14. Poukázal na skutečnost, že v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu je třeba nečinnost správního orgánu vnímat jako objektivní stav, který v případě žalobce nastal již marným uplynutím lhůty pro vydání rozhodnutí. Nečinnost žalovaného ve zde posuzovaném případě přitom Komise autoritativně shledala a vydala opatření proti nečinnosti.
15. Žalovaný uvedl, že pro účely řízení zkoumal, zda žalobce splňuje zákonné podmínky pro prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu. Toto