10 A 42/2025 – Městský soud v Praze

10 A 42/2025- 33 - text 15 10 A 42/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Klepše, soudce JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila a soudkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové v právní věci žalobce: nezletilý I. P., státní příslušník Ukrajiny proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad štolou 936/3, 170 00 Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, spočívajícím ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu pro její nepřijatelnost žalobci 31. 3. 2025 takto: I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že 31. 3. 2025 vrátil žalobci jako nepřijatelnou žádost o dočasnou ochranu, zaevidovanou pod sp. zn. OAM-0369143/DO-2025, byl nezákonný. II. Žalovanému se přikazuje obnovit stav před vrácením žalobcovy žádosti o dočasnou ochranu sp. zn. OAM-0369143/DO-2025 a tuto žádost přijmout. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 89 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Vymezení věci. 1. Žalobce se žalobou domáhá vydání rozsudku, jímž by soud označil za nezákonný zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobci podle § 5 odst. 2 zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění do 10. 2. 2025, (dále „zákon č. 65/2022 Sb.), vrátil dne 31. 3. 2025 jeho žádost o udělení dočasné ochrany, zaevidovanou pod sp. zn. OAM-0369143/DO-2025, z důvodu nepřijatelnosti ve smyslu § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. Zároveň žalobce navrhl, aby soud žalovanému přikázal obnovit stav před vrácením žádosti o udělení dočasné ochrany. 2. Argumentace účastníků řízení. 2. Žalobce v žalobě uvedl, že po vypuknutí války na Ukrajině vycestoval jako nezletilý do Spolkové republiky Německo (dále „Německo“), kde získal dočasnou ochranu. Tamní pobytové oprávnění mu však zaniklo v březnu 2023. Po opakovaném vstupu do Evropské unie (dále „Unie“) v lednu 2025 požádal žalobce 17. 1. 2025 o dočasnou ochranu v České republice. Ta mu nebyla udělena z důvodů, že získal dočasnou ochranu v jiném členském státě. Proti tomuto aktu se žalobce nijak nebránil, ale 31. 3. 2025 podal novou žádost, kterou mu žalovaný vrátil jako nepřijatelnou právě nyní žalovaným zásahem. Žalobce zdůraznil, že není pochyb o tom, že jeho dočasná ochrana v Německu již zanikla, potvrdil mu to i správní orgán a mělo by to být vyznačeno i v systému TPP. Žalobce nemá nikoho v Německu, odjel tam jako dítě. Nyní studuje český jazyk v Praze, a chce se tady usadit. 3. Výluku ze soudního přezkumu podle § 5 odst. 2 zákona č. 65/2022 Sb. označil žalobce za rozpornou s unijním právem a na podporu svého názoru odkázal na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 27. 2. 2025 ve věci C-753/23. 4. Ohledně věci samé žalobce odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2024, č. j. 10 Azs 151/2024-28, a ze dne 3. 4. 2025, č. j. č. j. 1 Azs 336/2024-42 a 1 Azs 174/2024-42, z nichž dovodil, že § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. nelze v nynějším případě aplikovat pro rozpor tohoto ustanovení s unijním právem. V naposled uvedených rozsudcích Nejvyšší správní soud vyložil směrnici Rady 2001/55/ES ze dne 20. 7. 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“) v kontextu prováděcího rozhodnutí Rady č. 2022/382, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „Prováděcí rozhodnutí“), dohody členských států o vyloučení článku 11 směrnice o dočasné ochraně a některých výkladových stanovisek Komise, jež mají povahu soft-law, např. operačních pokynů k Prováděcímu rozhodnutí (Úř. věst. C 126I, dále jen „operační pokyny Komise“). Nejvyšší správní soud následně dospěl k závěru, že držitelé dočasné ochrany, na něž se vztahuje Prováděcí rozhodnutí, mají právo primární volby členského státu, v němž jim má být poskytnut komplex práv s touto ochranou spojených, což nutně zahrnuje i volbu sekundární. Žalobce zdůraznil, že v době podání žádosti o dočasnou ochranu v České republice již dočasnou ochranou v Německu nedisponoval, žalovaný tudíž nemohl tuto žádost odmítnout pro nepřijatelnost. Z opatrnosti dodal, že i kdyby dočasná ochrana v Německu pořád trvala, byl by žalovaný povinen tuto žádost věcně posoudit a pobytové oprávnění udělit. 5. Žalobce v žalobě také navrhl, aby soud nařídil předběžné opatření, jímž by uložil žalovanému a Policii ČR strpět jeho pobyt na území České republiky až do skončení řízení o jeho žalobě. 6. Žalovaný ve vyjádření k žalobě předeslal, že si je vědom aktuální judikatury NSS, podle níž § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. odporuje unijnímu právu (rozsudky ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 336/2024-42 a 1 Azs 174/2024-42). Z citovaných rozsudků vyplývá, že osobám, na něž se vztahuje Prováděcí rozhodnutí, svědčí právo primární volby členského státu, v němž požádají o vydání provolení k pobytu z titulu dočasné ochrany, a poté, co takové pobytové oprávnění získají, také právo sekundárního pohybu v rámci Unie či sekundární volby členského státu. Tedy právo požádat a získat pobytové oprávnění z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě, kam se rozhodne přesunout. Takové právo však ze směrnice o dočasné ochraně nevyplývá. Jejím jazykovým ani systematickým výkladem nelze dospět k jinému závěru, než že podle jejího čl. 8 odst. 1 má členský stát povinnost vydat povolení k pobytu pouze osobě požívající dočasné ochrany, které nebylo toto pobytové oprávnění ještě vydáno jiným členským státem. Nedopadá tedy na osoby, které již dočasné ochrany požívají v jiném členském státě, resp. kterým bylo jiným členským státem vydáno povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany. V opačném případě by byly zcela zbytečné čl. 15 a 26 směrnice, které právě právo na sekundární pohyb těchto osob v některých specifických případech upravují (slučování rodin, přesuny osob požívajících dočasné ochrany z kapacitních důvodů). Toho si byl patrně vědom i NSS, jenž toto právo dovodil z Prováděcího rozhodnutí, z dohody členských o vyloučení čl. 11 směrnice o dočasné ochraně a z výkladových stanovisek Komise jakožto soft-law. S těmito závěry však žalovaný nesouhlasí. 7. Poukázal předně na to, že cílem dohody o vyloučení čl. 11 nebylo umožnění druhotných pohybů v rámci členských států Unie, ale naopak rovnoměrné rozprostření vysídlených osob z Ukrajiny po celém území Unie. Kromě toho Česká republika prohlášením z 24. 6. 2024 od této politické dohody členských států odstoupila, proto se v jejích vzájemných vztazích s ostatními členskými státy čl. 11 aplikuje. Tento článek předpokládá, že se členské státy na základě dvoustranné dohody mohou rozhodnout, že jej nebudou aplikovat. V tomto případě se na jeho nepoužívání dohodly všechny členské státy, to ovšem neznamená, že by od takové dohody nemohl žádný členský stát odstoupit. Jde o dohodu, která stojí mimo Prováděcí rozhodnutí a není žádným způsobem součástí normativního textu tohoto rozhodnutí, aby od ní nemohla Česká republika jednostranně odstoupit. 8. Žalovaný však nesouhlasil ani s důsledky, které z vyloučení aplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně dovodil NSS. Podle názoru žalovaného se cizinec v případě vyloučení tohoto článku nemusí obávat, že bude v případě neoprávněného pobytu automaticky předán orgánům členského státu, který mu povolení k pobytu vydal. To je ale vše. Právo na získání pobytového oprávnění podle čl. 8 odst. 1 na území členského státu, na jehož území pobývá neoprávněně, mu tím nevznikne, alespoň ne na základě vyloučení čl. 11; tento článek totiž neupravuje žádné povinnosti členských států vůči němu, ale pouze ve vztazích mezi členskými státy. Nepoužívání čl. 11 mezi členskými státy tedy samo o sobě nemůže založit osobě požívající dočasné ochrany, které bylo vydáno povolení k pobytu podle čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně jedním členským státem, právo získat toto povolení v jiném členském státě. V operačních pokynech Komise je sice obsažen názor, podle nějž platnost prvního vydaného povolení k pobytu a práva z něj vyplývající skončí udělením pobytu v rámci dočasné ochrany v jiném členském státě, avšak jde pouze o tvrzení, u nějž Komise nevysvětluje, z čeho jej dovodila. Naproti tomu na svých internetových stránkách Komise existenci právě na sekundární pohyb nezmiňuje. Operační pokyny tak nemohou mít žádnou váhu ani coby soft-law. 9. Přijetí závěru NSS by prakticky znamenalo, že jeden z nejvíce zatížených států Unie, pokud jde o pobyt osob požívajících dočasné ochrany, by byl nucen přijímat na své území a poskytnout povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany i v případě osob, které požívají práva plynoucí z dočasné ochrany v jiném členském státě