11 A 123/2025 – Městský soud v Praze

11 A 123/2025- 24 - text  8 11 A 123/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Marka Bedřicha a soudců JUDr. Jitky Hroudové a Mgr. Marka Zimy ve věci žalobce: R. B., narozený X státní příslušník Ukrajiny bytem X zastoupeného advokátkou JUDr. Veronikou Pupalovou, sídlem Májová 606/35, 350 02 Cheb proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 936/3, 170 00 Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu žalobci pro nepřijatelnost dne 6. 8. 2025 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Vymezení věci 1. Žalobce se domáhá určení, že zásah žalovaného, kterým mu vrátil žádost jako nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. b) a písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (dále „zákon č. 65/2022 Sb.“ nebo též „Lex Ukrajina“), byl nezákonný. Zároveň navrhl, aby soud zakázal žalovanému pokračovat v porušování jeho práv a přikázal mu obnovit stav před vrácením žádosti. 2. Žalovaný vyhodnotil žádost jako nepřijatelnou, protože nebylo prokázáno, že žalobce je osobou podle § 3 Lex Ukrajina, a také proto, že žalobce získal dočasnou ochranu v Rumunsku. To zjistil z Platformy pro výměnu informací o žadatelích a držitelích dočasné ochrany (TPP), v níž je u žalobce v rubrice „Type of protection“ uveden znak „tp“, který se používá tehdy, získal-li cizinec v členském státě povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany a dosud je jeho držitelem. 2. Žalobní argumentace 3. V žalobě žalobce – občan Ukrajiny – vylíčil, že z obavy o svůj život utekl z území Ukrajiny a rozhodl se žít v České republice, kam cestoval přes Rumunsko, které mu automaticky dne 23. 1. 2025 udělilo dočasnou ochranu EU, kde obdržel tzv. rumunský „Permis“, a to aniž by si takový postup žalobce přál. Následně si žalobce prostřednictvím Rumunské ambasády pobyt v Rumunsku zrušil a označený „Permis“ odevzdal. Dále uvedl, že mu Polsko automaticky prodloužilo jeho staré pracovní vízum. 4. Žalobce je přesvědčen, že splňuje podmínky pro udělení dočasné ochrany v České republice. Žalovaný mu ale vrátil jeho žádost bez projednání jako nepřijatelnou, s čímž ale nesouzní a postup žalovaného považuje za nezákonný zásah. 5. Žalobce je přesvědčen, že žaloba je přípustná a projednatelná ve správním soudnictví. S odkazem na judikaturu (rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 27. 2. 2025, Krasiliva, C-753/23, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42) namítl, že žalovaný měl žádost přijmout a následně přezkoumat, tak aby nedocházelo k dalším neoprávněným průtahům legalizace pobytu žalobce na území ČR. 3. Vyjádření žalovaného 6. Žalovaný ve vyjádření k důvodu nepřijatelnosti ve smyslu § 5 odst. 1 písm. b) Lex Ukrajina uvedl, že žalobce není osobou uvedenou v § 3 zákona č. 65/2022 Sb. Žalobce je sice státním občanem Ukrajiny, nicméně ke dni 24.02.2022 na území Ukrajiny nepobýval. Z otisků hraničních razítek o vstupech a výstupech na území členských států EU v cestovním dokladu žalobce č. FM212150 platného od 13.3.2018 do 13.3.2028 vyplývá, že žalobce vstoupil na území členských států Schengenského prostoru dne 20.2.2022 přes hraniční přechod Budomierz v Polské republice. Území členských států opustil žalobce až dne 1.8.2022. Žalovaný poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14.3.2018, č. j. 6 Azs 422/2017 - 29, kde tento soud připomíná, že „cestovní doklad je veřejnou listinou (srov. § 108 zákona o pobytu cizinců) a, není-li prokázán opak, potvrzuje pravdivost toho, co je v něm osvědčeno nebo potvrzeno (§ 53 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů). Vyvratitelnou domněnku o správnosti údajů vyplývajících ze vstupních a výstupních razítek otištěných v cestovních dokladech obsahuje článek 12 Schengenského hraničního kodexu [nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2016/399 ze dne 9. března 2016, kterým se stanoví kodex Unie o pravidlech upravujících přeshraniční pohyb osob]. K vyvrácení této domněnky je třeba, aby státní příslušník třetí země jakýmkoli způsobem předložil věrohodné důkazy, například v podobě jízdenky či letenky nebo svědectví o své přítomnosti na území státu. Názor stěžovatelky, že ze zásady materiální pravdy plyne i povinnost žalované pokusit se vyvrátit zjištěné skutečnosti, o nichž v dané chvíli nejsou žádné pochybnosti, je zcela mylný.“ 7. Žalovaný má tak za to, že ze vstupních a výstupních razítek otištěných v cestovním dokladu pana žalobce je potvrzeno, že tento se ke dni 24.2.2024 nenacházel na území Ukrajiny. Vzhledem k tomu, že žalobce opustil Ukrajinu nikoliv v důsledku probíhajícího ozbrojeného konfliktu, ale již dříve z jiných důvodů, není osobou, na kterou se vztahuje rozhodnutí Rady (EU) č. 2022/382 a jeho žádost o dočasnou ochranu je nepřijatelná z důvodu uvedeného v § 5 odst. 1 písm. b) Lex Ukrajina. 8. K důvodu nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina uvedl, že žalobce figuruje v platformě TPP jako držitel dočasné ochrany v Rumunsku. Zdůraznil, že k naplnění důvodu nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu podle tohoto ustanovení postačí, pokud cizinec v jiném členském státě o dočasnou ochranu, respektive povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany získal, žádná další podmínka již není třeba. 9. Žalovaný se pak rozsáhle věnoval žalobcem namítanému rozporu ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina s právem Unie, přičemž připustil, že Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) ve svých dubnových rozsudcích (například rozsudky ze dne 3.4.2025, č.j. 1 Azs 336/2024-42 a 1 Azs 174/2024–42) skutečně dospěl k závěru, že ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. odporuje unijnímu právu. S tímto závěrem se žalovaný neztotožnil, když podle něj pro závěr o existenci práva „sekundární" volby členského státu neexistuje opora v pozitivním právu. Tento závěr Nejvyšší správní soud dovodil toliko z některých dílčích závěrů Soudního dvora Evropské unie ve věci C-753/23 Krasiliva. Zejména je však postaven na úvaze, že právo sekundárního pohybu v rámci EU plyne z vyloučení aplikace čl. 11 směrnice 2001/55/ES členskými státy a dále je toto právo dovozeno z výkladových stanovisek Evropské komise jakožto „soft law“. 10. Ze směrnice 2001/55/ES osobám, které již získaly v některém členském státě povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany, neplyne, s výjimkou případů uvedených v čl. 15 a 26, právo na získání stejného povolení k pobytu v jiném členském státě. Toto právo takové osobě neplyne a ani nemůže plynout ani z prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382. Dohoda členských států na tom, že readmisní doložku v čl. 11 směrnice 2001/55/ES ve vzájemných vztazích nebudou aplikovat, není vůbec způsobilá založit osobě požívající dočasné ochrany takové právo. 11. NSS podle žalovaného ve své judikatuře příliš rychle uzavírá, že pokud má cizinec primární právo volby prvního členského státu, kde požádá o udělení povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany, že mu také svědčí právo tento stát změnit a získat toto pobytové oprávnění v jiném státě. Neaplikace čl. 11 směrnice 2001/55/ES v praxi, o niž se argumentace NSS opírá, nemůže podle názoru žalovaného zastínit fakt, že pro závěr o existenci práva „sekundární“ volby členského státu neexistuje opora v pozitivním právu. 12. Konečně, má-li být jedním z cílů směrnice 2001/55/ES předcházet riziku druhotného pohybu osob mezi členskými státy (bod 9 preambule směrnice), pak přece nelze prováděcím rozhodnutím Rady podle čl. 5 ani praxí členských států zavést přesný opak, tedy absolutně nekontrolovatelné sekundární přesuny osob požívajících dočasné ochrany mezi členskými státy. 13. Závěrem žalovaný dovodil, že ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. není rozporné s unijním právem, a protože je stále součástí českého právního řádu, je žalovaný ve smyslu § 2 odst. 1 správního řádu povinen podle něj postupovat. 4. Posouzení věci soudem 14. Při přezkoumání tvrzeného zásahu vycházel soud ze skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí [§ 87 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (s. ř. s.)]. 15. Ve věci samé rozhodl soud bez nařízení jednání, s čímž žalovaný souhlasil, a žalobce s tímto postupem vyjádřil konkludentní souhlas (§ 51 odst. 1 s. ř. s.). Soud neshledal potřebu nařídit jednání ani pro potřeby dokazování. Podkladem pro rozhodnutí soudu je primárně tiskopis žádosti o dočasnou ochranu, kterou žalobce podal u žalovaného a které mu žalovaný vrátil. Obsah tohoto dokumentu je oběma stranám z povahy věci dobře znám a není mezi nimi sporný. Posouzení důvodnosti žaloby tak záleží na zodpovězení právní otázky. 16. Soud předně uvádí, že ač § 5 odst. 2 zákona č. 65/2022 Sb. vylučuje ze soudního přezkumu vrácení nepřijatelné žádosti cizinci, SDEU v rozsudku Krasiliva vysvětlil, že soudní výluka je v rozp