10 As 26/2025 — Nejvyšší správní soud

11 A 13/2023- 244 - text 32 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Marka Bedřicha a soudců JUDr. Jitky Hroudové a Mgr. Marka Zimy ve věci žalobkyně: UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a.s., IČ: 64948242 sídlem Želetavská 1525/1, 140 92 Praha 4 zastoupené advokátem Mgr. Františkem Korbelem, Ph.D., sídlem Na Florenci 2116/15, 110 00 Praha 1 proti žalované: Česká národní banka, IČ: 48136450 sídlem Na Příkopě 864/28, 115 03 Praha 1 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 15. 12. 2022, č. j. 2022/133602/CNB/110, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Vymezení věci 1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze, která byla zapsána pod sp. zn. 11 A 13/2023, se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí žalované ze dne 15. 12. 2022, č. j. 2022/133602/CNB/110 (dále jen „napadené rozhodnutí“). Tímto rozhodnutím Bankovní rada ČNB (dále „Rada“), jakožto příslušný orgán, rozhodla o rozkladu proti rozhodnutí České národní banky ze dne 15. 7. 2022, č. j. 2022/72555/570 (dále „prvostupňové správní rozhodnutí“), kterým byla žalobkyni výrokem I. uložena pokuta ve výši 10 000 000 Kč podle ustanovení § 154 odst. 3 písm. c) zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o spotřebitelském úvěru“, příp. „ZSÚ“) za to, že u 1 497 spotřebitelů, kteří požádali o předčasné splacení spotřebitelského úvěru na bydlení v období od 8. 3. 2019 do 4. 12. 2020 a uskutečnili jej, nesnížila celkové náklady těchto spotřebitelských úvěrů o úrokové náklady ve výši 42 366 612,20 Kč, které vypočítala: - v období 8. 3. 2019 do 30. 11. 2019 jako rozdíl mezi částkou, kterou by získala na úrocích z předčasně spláceného spotřebitelského úvěru do konce období pevně sjednané úrokové sazby, přepočtenou na svou současnou hodnotu, a částkou, kterou by získala na úrocích z jistiny předčasně spláceného spotřebitelského úvěru na úrocích ve výši REPO sazby vyhlašované Českou národní bankou do konce období pevně sjednané úrokové sazby u předčasně spláceného spotřebitelského úvěru na bydlení, - v období od 1. 12. 2019 do 4. 12. 2020 jako rozdíl mezi částkou, kterou by obdržela na úrocích z předčasně spláceného spotřebitelského úvěru na bydlení do konce období pevně sjednané úrokové sazby předčasně spláceného spotřebitelského úvěru, přepočtenou na svou současnou hodnotu, a částkou, kterou by obdržela na úrocích z jistiny předčasně spláceného spotřebitelského úvěru na bydlení do konce období pevně sjednané úrokové sazby předčasně spláceného spotřebitelského úvěru, pokud by tuto transformovala v nový spotřebitelský úvěr poskytnutý s aktuální úrokovou sazbou jako pevně sjednanou úrokovou sazbou do konce období pevně sjednané úrokové sazby předčasně spláceného spotřebitelského úvěru, čímž porušila ustanovení § 117 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a dopustila se tak přestupku podle § 154 odst. 1 písm. v) zákona o spotřebitelském úvěru. Výrokem II. rozhodnutí správního orgánu prvního stupně byla žalobkyni uložena povinnost uhradit náklady řízení ve výši paušální částky 1 000 Kč. 2. V napadeném rozhodnutí žalovaná v části výroku I. podle ustanovení § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „správní řád“, příp. „s. ř.“) ve spojení s ustanovením § 46c zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o České národní bance“, příp. „ZČNB“), změněno tak, že datum „31. 11. 2019“ se nahrazuje datem „30. 11. 2019“, a ve zbytku podle ustanovení § 90 odst. 5 správního řádu ve spojení s § 46c zákona o České národní bance bylo rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrzeno a rozklad žalobkyně byl v tomto rozsahu zamítnut. Žalobní body 3. Žalobkyně nejprve uvedla, že základem sporu je, zda ustanovení § 117 ZSÚ opravňuje poskytovatele hypotečních úvěrů vedle náhrady nákladů administrativního zpracování předčasného splacení také k náhradě jiných (zejména finančních) nákladů poskytovatele na předčasně splácený hypoteční úvěr. Žalobkyně je přesvědčena, že ustanovení § 117 ZSÚ jí toto právo na náhradu jiných (zejména finančních) nákladů přiznává. 4. V prvním okruhu námitek žalobkyně namítá, že v souladu s ustanovením § 117 odst. 2 ZSÚ spotřebitelům vyúčtovala pouze účelně vynaložené náklady, které jí v souvislosti s předčasným splacením spotřebitelských úvěrů vznikly. 5. Žalobkyně namítá, že Rada i ČNB (ve smyslu prvostupňového správního orgánu) pochybily, když výlučně jazykovým výkladem nesprávně vyložily ustanovení § 117 odst. 2 ZSÚ a došly k tomu, že úrokové náklady nejsou účelně vynaloženými náklady podle tohoto ustanovení. Tuto námitku v žalobě žalobkyně dále rozvedla tak, že se nelze zaměřit pouze na jednu metodu výkladu právní normy (v tomto případě jazykovou), nýbrž je nutné aplikovat více metod současně. Žalobkyně poukazuje v souvislosti s výkladem předm. ustanovení také na důvodovou zprávu (dále „DZ“) k zákonu o spotřebitelském úvěru a na hodnocení dopadů regulace (dále „RIA“) ZSÚ. Z těchto dle žalobkyně plyne, že účelně vynaložené náklady dle příslušného ustanovení § 117 ZSÚ zahrnují taktéž náklady věřitele spojené s výší úvěru a zbývající délkou fixního období, tj. úrokové náklady. Důvodová zpráva k ZSÚ pak dle žalobkyně potvrzuje, že mezi účelně vynaložené náklady související s předčasným splacením patří rovněž náklady na obstarání zdrojů (peněz). 6. Závěry žalobkyně o možnosti podřazení nákladů na obstarávání zdrojů pod účelně vynaložené náklady má taktéž potvrzovat novela zákona o spotřebitelském úvěru (zákon č. 462/2023 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s rozvojem finančního trhu a s podporou zajištění na stáří). Tato novela zavádí ustanovení § 117a, v němž je vymezeno, že účelně vynaloženými náklady věřitele se rozumí administrativní náklady i náklady na zdroje a rovněž způsob, jak se výše těchto nákladů vypočítá. 7. Žalobkyně také poukázala na komunitární původ české právní úpravy obsažené v ZSÚ. Odkázala přitom na čl. 25 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/17/ЕU ze dne 4. února 2014 o smlouvách o spotřebitelském úvěru na nemovitosti určené k bydlení a o změně směrnic 2008/48/ES a 2013/36/EU a nařízení (EU) č. 1093/2010 (dále „MCD“). Toto ustanovení dle žalobkyně zakotvuje následující východiska (i) spotřebitel má právo úvěr předčasně splatit se snížením celkových nákladů úvěru (odst. 1); a zároveň (ii) národní úprava může věřiteli (poskytovateli) přiznávat odškodnění za případné náklady spojené (nikoliv vzniklé) s předčasným splacením, přičemž tyto náklady nesmí převýšit finanční ztrátu věřitele (odst. 3). Výše uvedené však žalovaná dle žalobkyně nebere v potaz, neboť na mnoha místech akcentuje pouze ochranu spotřebitele. Žalovaná tak údajně stroze tvrdí, že otázka spravedlivého odškodnění věřitele se údajně do § 117 odst. 2 ZSÚ nepromítla. Takové tvrzení je však dle žalobkyně nesprávné. 8. Současně žalobkyně namítá, že závěry rozsudku Soudního dvora ze dne 11. 9. 2019, Lexitor sp. z o.o., C‑383/18 (dále „rozhodnutí Lexitor“) a rozsudku Soudního dvora ze dne 21. 4. 2016, Radlinger a Radlingerová, C-377/14 (dále „rozhodnutí Radlinger“), na něž je odkazováno v rámci správních rozhodnutí, jsou žalovanou deformovány a vytrhávány z kontextu, jelikož obě rozhodnutí řeší rozdílné otázky. Výrok rozhodnutí Lexitor pak dle žalobkyně nemůže být vykládán tak, že by bez dalšího vylučoval úrokové náklady. Naopak má toto rozhodnutí svědčit ve prospěch žalobkyně. Dle žalobkyně z rozsudku Lexitor plyne, že spotřebitel sice má právo na snížení celkových nákladů úvěru o všechny (míněno stálé i v čase proměnlivé) náklady, které nese. Nicméně tím není dotčeno právo věřitele na kompenzaci (pokud kompenzaci členský stát zavedl). 9. Rovněž žalobkyně namítá, že závěry Rady i ČNB, na nichž založily svá rozhodnutí, jsou v rozporu s povinnostmi žalobkyně, které jí vyplývají ze zvláštních právních předpisů. Závěry Rady mají být nesprávné také v dalších ohledech. Tyto nesprávnosti spatřuje žalobkyně mj. v tom, že žalovaná v napadeném rozhodnutí potvrdila dle žalobkyně chybný závěr ČNB, že v řešeném případě nelze z DZ vycházet, neboť je DZ v rozporu se zákonem. Žalobkyně je toho názoru, že části DZ pojednávající mj. o vztahu ceny peněz a účelně vynaložených nákladů měly svou plnou relevanci a byly aplikovatelné. Dále si pak dle žalobkyně žalovaná účelově vybrala z komentáře izolovanou část, která se jí „hodí“ pro odůvodnění jejího názoru. Z jiné části téhož komentáře totiž naopak dle žalobkyně plyne, že i jeho autoři se domnívají, že cena peněz by měla být součástí nákladů věřitele dle ustanovení § 117 odst. 2 ZSÚ. 10. Žalobkyně dále namítá, že tvrzení žalované a ČNB, že úrokové náklady zahrnují rovněž ušlý zisk žalobkyně je nesprávné. K tomuto žalobkyně uvedla, že požadovala rozdíl (i) úrokového výnosu, který by obdržela od klienta do konce fixního období, a (ii) toho, kolik by žalobkyně obdržela při umí