7 As 31/2011 — Nejvyšší správní soud

11 A 41/2025- 44 - text  13 11 A 41/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Marka Bedřicha a soudců JUDr. Jitky Hroudové a Mgr. Marka Zimy ve věci žalobkyně: Ing. M. B., nar. X bytem X zastoupené JUDr. Mgr. Petrou Novákovou, Ph. D., advokátkou sídlem Chodská 1366/9, 120 00 Praha 2 proti žalovanému: Národní bezpečnostní úřad, IČ 68403569 sídlem Na Popelce 2/16, 150 06 Praha 5 v řízení o žalobě proti rozhodnutí ředitele Národního bezpečnostního úřadu ze dne 4. 4. 2024, č. j. 70/2024-NBÚ/07-OP, takto: I. Rozhodnutí ředitele Národního bezpečnostního úřadu ze dne 4. 4. 2024, č. j. 70/2024-NBÚ/07-OP, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 9 800 Kč ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Mgr. Petry Novákové, Ph. D., advokátky. Odůvodnění: Vymezení věci 1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobkyně domáhala zrušení výše nadepsaného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný zamítl námitky žalobkyně uvedené v rozkladu a potvrdil rozhodnutí Národního bezpečnostního úřadu (dále „Úřad“, příp. „NBÚ“), ze dne 21. 12. 2023, č. j. 140771/2023-NBÚ/P (dále „prvostupňové správní rozhodnutí“, příp. „rozhodnutí správního orgánu prvního stupně“). Úřad svým rozhodnutím nevyhověl žádosti žalobkyně o osvědčení fyzické osoby pro stupeň utajení Tajné, neboť nesplnila podmínku dle ustanovení § 12 odst. 1 písm. d) zákona č. 412/2005 Sb. o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o ochraně utajovaných informací“, příp. „ZUIBZ“). Žalobní body 2. Žalobkyně namítla nezákonnost napadeného rozhodnutí, neboť žalovaný pochybil, když odůvodnění napadeného rozhodnutí založil na skutečnosti, že žalobkyně byla dvakrát potrestána za řízení pod vlivem alkoholu, a to v letech 2018 a 2019. Nebere přitom ohled na další skutečnosti, ačkoliv mu to je uloženo právními předpisy a rozhodnutí Úřadu je neproporcionální. Žalobkyně má za to, že žalovaný pochybil, když neprovedl důkladnou úvahu, zda v daném případě jde o bezpečnostní riziko. K tomu dále uvedla, že v ustanovení § 14 odst. 3 ZUIBZ jsou uvedena „fakultativní“ bezpečnostní rizika, u nichž je zapotřebí právě ona důkladná úvaha, jelikož má Úřad při jejich hodnocení značnou volnost, oproti bezpečnostním rizikům „ze zákona“, jež jsou uvedena v ustanovení § 14 odst. 2 téhož zákona. K vymezení mezi bezpečnostními riziky „fakultativními“ a „ze zákona“ a jejich hodnocení odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále „NSS“) ze dne 25. 11. 2011, č. j. 7 As 31/2011-101, č. 2602/2012 Sb. NSS, a dále na rozsudek zdejšího soudu ze dne 5. 12. 2018, č. j. 9 A 131/2015-94 (citovaná soudní rozhodnutí jsou dostupná na www.nsssoud.cz). 3. Žalobkyně poukázala na to, že Úřad hodnotí bezpečnostní rizika v tzv. „sledovaném období“. Dle § 14 odst. 4 ZUIBZ je tímto doba 15 let zpětně od podání žádosti. Stejně tak žalobkyně poukázala na odst. 6 zmíněného ustanovení, jenž uvádí, že při hodnocení rizik je správní orgán povinen přihlédnout k chování žadatele v období dle § 14 odst. 4 ZUIBZ. 4. Žalobkyně namítá, že napadené rozhodnutí setrvalo na názoru uvedeném v rozhodnutí prvního stupně, že pro nevydání osvědčení mají zcela zásadní povahu dva „poklesky“ žalobkyně z prosince 2018 a listopadu 2019. V prosinci 2018 řídila žalobkyně pod vlivem alkoholu v Rakousku, za což byla potrestána obratem uhrazenou pokutou a zákazem řízení v Rakousku. Obdobná událost se pak odehrála v listopadu 2019 v Praze. Žalobkyně uvedla, že po těchto událostech nastoupila dobrovolně léčbu závislosti na alkoholu a žádný obdobný případ se již nekonal. Po vypršení zákazu řízení žalobkyně znovu získala řidičské oprávnění, vlastní automobil, který bezproblémově řídí. Žalobkyně uvedla, že své dřívější potíže s alkoholem nepopírá, ani nebagatelizuje. Tyto problémy pak dává do souvislosti s rozpadem manželství. Hovoří o excesech, které se již dále neopakovaly, tato tvrzení však v bezpečnostním řízení rozporovaly správní orgány, když uvedly, že se naopak jedná o opakované jednání ze strany žalobkyně. Dle žalobkyně se žalovaný v napadeném rozhodnutí nedostatečně zabýval posouzením bezpečnostního rizika, jež mělo představovat jednání žalobkyně spojené s jejím užíváním alkoholu. 5. Žalovaný se dle žalobkyně rovněž dostatečně nevyjádřil ani k judikatuře, na níž v rozkladu odkázala žalobkyně, přičemž mj. nepřiměřeně vyložil judikaturu NSS, a to rozsudky ze dne 29. 4. 2015, č. j. 4 As 21/2015-33, a ze dne 19. 5. 2023, č. j. 5 As 114/2021-38. 6. Žalobkyně přitom již v rozkladu z judikatury vyvozovala následující závěr stran dělení „fakultativních“ bezpečnostních rizik. První skupina dle žalobkyně zahrnuje systematicky a dlouhodobě se vyskytující poklesky bez účinné sebereflexe. Do druhé skupiny žalobkyně naopak řadí sice i ojedinělá jednání, která však svědčí o hlubším problému v hodnotovém systému žadatele. Jednání žalobkyně přitom dle ní nespadá do těchto bezpečnostních rizik, ba naopak by mohlo spadat do skupiny další, a to skupiny méně závažných poklesků. K tomu žalobkyně dodala, že pro konstatování bezpečnostního rizika v takovýchto případech je zapotřebí dalších faktorů. Jednalo by se o dlouhodobou neschopnost problém řešit, nebo mimořádně nečestné jednání po určitém incidentu. To však nemá být případ žalobkyně. K tomuto uvedla, že je v posledních letech schopna vykonávat zaměstnání, řešit problematické situace spojené s bývalým manželstvím, rekonstrukci bytu, užívání auta, zodpovědného hospodaření s finančními prostředky atd. 7. Žalobkyně také vytýká žalovanému, že na podporu svých tvrzení užil citaci rozsudku NSS ze dne 30. 7. 2008, č. j. 1 As 49/2008-122, kterou ale vytrhl z kontextu. Tento rozsudek je dle žalobkyně nepřípadný k její věci, neboť pojednával o dlouhodobém pracovníku ideologického aparátu Československé lidové armády (dále „ČSLA“), přičemž i další skutkové okolnosti se vymykaly případu žalobkyně. 8. Rovněž žalobkyně namítá, že je napadené rozhodnutí v rozporu s obsahem správního spisu. Žalobkyně k tomuto uvádí, že správní spis obsahuje řadu vyjádření policejních a správních orgánů, které opatřil sám žalovaný, která dle žalobkyně prokazují, že se dopustila porušení právních norem pod vlivem alkoholu pouze dvakrát, a to v časově úzce vymezeném období za specifických okolností. Ani k těmto listinám, ani k listinám předloženým žalobkyní však žalovaný při svém rozhodování nepřihlédl. 9. Žalobkyně rovněž namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Tu dovozuje z toho, že žalovaný ve svém rozhodnutí použil sousloví „v nedávné době“ při hodnocení deliktů, jichž se žalobkyně dopustila pod vlivem alkoholu. Spolu s tím žalobkyně namítá, že žalovaný neurčitě definoval a vzal v potaz „nedávnou dobu“ od zmíněných deliktů. Neuvedl, z čeho tyto kritéria plynou a ani jak jsou stanovena. Dle žalobkyně tak není zřejmé, od uplynutí jakého okamžiku tuto dobu počítá, ani není zřejmé, jak je tato doba dlouhá. 10. Dále žalobkyně namítá, že jí jsou k tíži kladeny okolnosti jejího 7měsíčního pracovního poměru na Českém telekomunikačním úřadu (dále „ČTÚ“). Tyto jsou však dle žalobkyně neúplné a neodpovídají skutečnosti. Ve vyjádření, které si od ČTÚ v rámci bezpečnostního řízení vyžádal žalovaný, bylo uvedeno, že žalobkyně pracovala u ČTÚ poměrně krátkou dobu kvůli nízké spolehlivosti a sníženému pracovnímu výkonu. To nicméně nemohlo odpovídat skutečnosti, protože žalobkyni byl přiznán po odpracovaných 4 měsících osobní příplatek ve výši 7 000 Kč a k 1. 7. 2021 (20 dnů před skončením pracovního poměru – pozn. soudu) bylo žalobkyni oznámeno udělení odměny ve výši 90 000 Kč. Obě tyto skutečnosti žalobkyně doložila spolu s podáním rozkladu. Navíc žalobkyně upozorňovala, že jako zdroj informací je ve zprávě uváděna stejná osoba, kterou žalobkyně zastupovala po dobu rodičovské dovolené. Tato osoba tak nemohla o pracovním výkonu žalobkyně nic vědět. 11. Žalovaný navíc ve svém rozhodnutí seznal, že vyjádření ČTÚ má pravdivostní hodnotu, jelikož v ní není žádný rozpor. Žalovaný uvedl, že mohla být žalobkyně schopným a motivovaným pracovníkem až do doby, než vzniklo podezření na její konzumaci alkoholu na pracovišti. To však rozporuje žalobkyně, s odkazem na vyjádření ČTÚ, v němž je uvedeno, že podávala špatné pracovní výkony po celou dobu pracovního poměru. Vyjádření je tak dle žalobkyně rozporné na první pohled. Žalobkyně dodala, že její pracovní poměr byl skončen poté, co se odmítla podrobit dechové zkoušky na pracovišti, jelikož ji považovala za ponižující. 12. Závěrem žalobkyně shrnula, že žalovaný překročil meze správního uvážení, nedostatečně odůvodnil své rozhodnutí, jehož závěr o „fakultativním“ bezpečnostním riziku je neproporcionální, a rozhodnutí je proto nezákonné. Vyjádření žalovaného 13. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou z