6 As 75/2015 — Nejvyšší správní soud

11 Ad 1/2025- 61 - text pokračování 11 Ad 1/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Marka Bedřicha, soudkyně JUDr. Jitky Hroudové a soudce Mgr. Marka Zimy v právní věci žalobce: S. H. bytem X zastoupeného JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem se sídlem Malá Skála 397, 468 31 Malá Skála proti žalovanému: 1. náměstku ministryně obrany se sídlem Tychonova 1, 160 01 Praha 6 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 12. 2024, čj. MO 931492/2024-1321 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Vymezení věci 1. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný zamítl jeho odvolání proti výroku II rozhodnutí ředitele Legislativního a právního odboru Ministerstva obrany (dále jen „služební orgán prvního stupně“) ze dne 12. 9. 2024, čj. 303-00475-23-19-15-1321, jímž nebyly žalobci přiznány úroky z prodlení z nároku na náhradu za ztrátu na služebním platu po skončení neschopnosti výkonu služby. Žalobní body 2. Žalobce má za to, že všechny rozhodné skutečnosti pro potvrzení jeho nároku na náhradu za ztrátu na služebním platu jím byly tvrzeny a konečným způsobem doloženy dnem 23. 4. 2024, kdy byla příčinná souvislost mezi propuštěním žalobce z Armády České republiky a uznanou nemocí z povolání potvrzena lékařským posudkem MUDr. P. Š. 3. Žalobce nesouhlasí s právním názorem žalovaného, že rozhodnutí o nároku žalobce podle ustanovení § 118 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o vojácích z povolání“), má konstitutivní povahu. Právní povaha nároku na náhradu za ztrátu na služebním platu je podle žalobce soukromoprávní, byť se o něm rozhoduje podle hmotněprávních i procesních právních předpisů tzv. veřejného práva. Rozhodnutí podle § 118 zákona toliko autoritativně mocí správního rozhodnutí deklaruje, že účastník řízení určitý nárok má, od kdy a v jaké výši. 4. Žalobce se domnívá, že ztráta na služebním platu je nárokem majícím povahu náhrady za ztrátu na výdělku. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2021, sp. zn. II. ÚS 2949/20, k jistině pohledávky na náhradu za ztrátu na výdělku patří i úroky z prodlení, a to na základě ústavněprávní argumentace o úplné náhradě všech majetkových i nemajetkových újem (včetně úroků z prodlení) při ublížení na zdraví na základě článku 7 odstavce 1 Listiny základních práv a svobod (dále též „Listina“). 5. Náhrada majetkových újem i nemajetkových újem v zákoně o vojácích z povolání při ublížení na zdraví vojáka z povolání je legislativně koncipována jako komplexní. Žalobce má nicméně za to, že podle judikatury Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) lze uplatnit aplikační zásadu analogie iuris. Žalobce odkázal na rozsudek NSS ze dne 21. 1. 2016, sp. zn. 6 As 75/2015, a rozsudek NSS ze dne 2. 12. 2020 sp. zn. 8 As 319/2018, které se zabývají problematikou mezer v zákoně. 6. Podle rozsudku NSS ze dne 21. 1. 2016, sp. zn. 6 As 75/2015, shledal NSS možnost zatížit pohledávku příslušníka Policie ČR na doplatek služebního platu za práci přesčas také o úrok z prodlení na základě analogické aplikace tohoto institutu v novém občanském zákoníku. Nejvyšší správní soud je toho názoru, že chybějící úprava úroků z prodlení u služebního příjmu je mezerou v zákoně. Problematikou mezer v zákoně se přehledně zabýval NSS i v rozsudku ze dne 31. 8. 2009, čj. 8 As 7/2008 - 116. 7. Služební poměr vojáků z povolání podle zákona o vojácích z povolání a nároky z něj vyplývající mají veřejnoprávní povahu, i pokud není některý z takových nároků v tomto zákoně výslovně uveden. Nárok na náhradu nemajetkové újmy má zpravidla povahu soukromoprávní, vyplývá-li však ze služebního poměru vojáka z povolání, jde o nárok ve věci služebního poměru i přesto, že se nejedná o nárok výslovně uvedený v § 145 a § 146 zákona o vojácích z povolání, a nedopadají tak na něj ustanovení tohoto zákona o řízení ve věcech služebního poměru. O těchto nárocích se vede správní řízení podle § 9 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), a pravomoc rozhodovat o nich mají podle § 2 odst. 2 zákona o vojácích z povolání služební orgány. 8. Žalobce argumentoval také rozsudkem NSS ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 8 As 319/2018, v němž se soud zabýval otázkou chybějící právní úpravy náhrady nemajetkové újmy pozůstalým při úmrtí vojáka z povolání jinak než v důsledku služebního úrazu či nemoci z povolání, a došel k závěru, že jde (stejně jako tvrdí žalobce v žalobě o nedostatku úpravy úroku z prodlení) o nevědomou mezeru v zákoně, kterou je potřeba zaplnit analogickou aplikací ustanovení § 384 odstavec 3 ve spojení s § 265 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 9. 2015 (nyní § 271n odst. 2 ve spojení s § 265 zákoníku práce). Újma se tak nahradí způsobem a v rozsahu podle ustanovení o služebních úrazech. 9. Žalobce navrhl zrušit napadené rozhodnutí, ale také rozhodnutí ředitele Legislativního a právního odboru Ministerstva obrany, a zavázat služební orgány právním názorem o tom, že žalobce má právo na úroky z prodlení z náhrady za ztrátu na služebním platu. Vyjádření žalovaného k obsahu podané žaloby 10. Žalovaný uvedl, že nelze souhlasit s tím, že všechny rozhodné skutečnosti pro potvrzení nároku žalobce na náhradu za ztrátu na služebním platu podle § 118 zákona o vojácích z povolání byly žalobcem tvrzeny a konečným způsobem doloženy dne 23. 4. 2024. V rámci řízení o nároku je poté, co byla prokázána příčinná souvislost mezi služebním úrazem a zánikem služebního poměru z důvodu ztráty zdravotní způsobilosti, nutné dále zjistit, jaká je výše vzniklé škody, respektive zda vůbec nějaká škoda vznikla. Jedná se přitom o řízení zahajované na žádost, tzn. že je to žalobce, kdo určuje okamžik zahájení řízení, jeho předmět a rozsah nároku, o kterém má být rozhodováno. Služební orgán veškeré podklady nutné k rozhodnutí o předmětném nároku neměl k dispozici dříve než 2. 9. 2024, kdy žalobce vyjádřil souhlas s vypočteným průměrným služebním platem. Žalovaný rovněž upozornil na skutečnost, že sám žalobce nemá zjevně na jisto postaven okamžik splatnosti své pohledávky, když na jednu stranu tvrdí, že rozhodným okamžikem je datum, kdy si převzal posudek potvrzující příčinnou souvislost mezi služebním úrazem a zánikem služebního poměru, vydaný MUDr. P. Š. (23. 4. 2024), ale úroky požaduje až ode dne 24. 5. 2024, tedy ode dne následujícího po dni, kdy služebnímu orgánu prvního stupně zmíněný posudek doložil. 11. Žalovaný dále uvedl, že o nároku podle § 118 zákona o vojácích z povolání se rozhoduje na žádost služebním úrazem poškozeného vojáka, přičemž ten může svoji žádost podat kdykoliv v rámci dvouleté promlčecí lhůty. Služební orgán obvykle nemá před podáním žádosti jakékoliv informace o tom, zda nějaká škoda vznikla, natož v jaké výši. Pokud by platila úvaha žalobce, že nárok na náhradu podle § 118 zákona o vojácích z povolání je splatný již v okamžiku jeho vzniku, mohlo by to snadno vést k situacím, kdy by byl služební orgán v okamžiku, kdy teprve začíná zkoumat oprávněnost nároku, již dva roky v prodlení, neboť poškozený čekal s uplatněním svého nároku až na samý závěr promlčecí lhůty. Zároveň by neexistovala cesta, jak se vzniku prodlení vyhnout, neboť není možné, aby služební orgán nejen v den vzniku škody měl podklady potřebné k rozhodnutí, ale zároveň téhož dne stihl rozhodnout, případně ještě náhradu vyplatit. Výklad, který by vedl k takovýmto závěrům, považuje žalovaný za nesprávný, proto má za to, že je rozhodnutí ve věci nároku podle § 118 zákona o vojácích z povolání konstitutivní povahy. 12. Žalovaný má za to, že s ohledem na konstitutivní povahu rozhodnutí nemůže prodlení vzniknout dříve než po nabytí právní moci rozhodnutí ve věci. Navíc pro služební orgán není technicky proveditelné, aby byla platba realizována hned v den právní moci rozhodnutí, a to zejména s ohledem na množství rozhodnutí, které služební orgán prvního stupně vydává, jakož i na množství plateb, které musí následně být schváleny a odeslány. Žalovaný pro úplnost uvádí, že služební orgán prvního stupně stanovuje v rozhodnutí lhůtu 30 dní od právní moci rozhodnutí pro výplatu přiznané náhrady, přičemž doba mezi právní mocí rozhodnutí v nyní posuzované věci a skutečným odesláním finančních prostředků na účet žalobce nijak nevybočila z uvedené lhůty. 13. Žalovaný sdělil, že rozsudek NSS ze dne 21. 1. 2016, čj. 6 As 75/2015 - 17, se zabývá otázkou úroku prodlení ve vztahu k prodlení s výplatou služebního platu příslušníka bezpečnostního sboru. Tento rozsudek tak není v tomto případě aplikovatelný, neboť v případě služebního platu je zřejmé, kdy nastala jeho splatnost, a tedy kdy se dlužník ocitá v prodlení. V daném případě