2 Azs 390/2018 — Nejvyšší správní soud

11 Ad 12/2025- 35 - text  12 11 Ad 12/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Marka Bedřicha, soudce Mgr. Marka Zimy a soudkyně JUDr. Jitky Hroudové ve věci žalobkyně: S. G. bytem X zastoupená advokátem Mgr. Jiřím Tomolou sídlem V celnici 1034/6, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví sídlem Palackého náměstí 375/4, 128 00 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí ministra žalovaného z 1. 7. 2025, čj. MZDR 32970/2024-3/PRO takto: I. Usnesení žalovaného z 31. 10. 2024, čj. MZDR 27089/2024-2/PRO, a rozhodnutí ministra žalovaného z 1. 7. 2025, čj. MZDR 32970/2024-3/PRO, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 19 405 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce, advokáta Mgr. Jiřího Tomoly. Odůvodnění: 1. Vymezení věci 1. Žalobkyně požádala v srpnu 2023 o poskytnutí jednorázové peněžní částky za protiprávně provedenou sterilizaci podle zákona č. 297/2021 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky osobám sterilizovaným v rozporu s právem (zákon o odškodnění za sterilizaci). Žalovaný její žádost pravomocně zamítl v srpnu 2024. Žalobkyně následně v říjnu 2024 opět požádala o poskytnutí jednorázové peněžní částky dle uvedeného zákona. Podle žalovaného však žalobkyně v nové žádosti neuvedla žádné nové důvody a nedošlo ke změně skutkových ani právních okolností, které by odůvodnily opětovné zahájení řízení o žádosti. Žalovaný proto řízení o žádosti zastavil podle § 102 odst. 4 ve spojení s § 66 odst. 1 písm. h) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, usnesením z 31. 10. 2024, čj. MZDR 27089/2024-2/PRO (prvostupňové rozhodnutí). Žalobkyně s tím nesouhlasí, proto se poté, co neuspěla s rozkladem, obrátila na soud. 2. Pro věc je zejména podstatné, zda se žalovaný měl zabývat žalobkyninou žádostí věcně, anebo zda mohl řízení o ní zastavit podle § 102 odst. 4 správního řádu. Soud se rovněž zabýval tím, zda správní orgány měly provést dokazování svědeckou výpovědí a vyjádřením žalobkynina manžela. 2. Obsah žaloby 3. V prvním žalobním bodě žalobkyně namítá, že žalovaný měl její žádosti vyhovět v novém řízení podle § 101 písm. b) správního řádu. Nesouhlasí s tím, že její žádost byla naprosto totožná s původní žádostí. Oproti původní žádosti žalobkyně svoji argumentaci rozšířila tak, že nově namítala neprovedení odborného vyšetření a neexistenci zdravotní indikace k provedení sterilizace. Zároveň navrhla provést důkaz svědeckou výpovědí. Nové rozhodnutí lze navíc vydat i tehdy, pokud nedošlo ke změně skutkových či právních okolností. Z rozsudku zdejšího soudu z 27. 6. 2024, čj. 10 Ad 5/2024-31, a na něj navazujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu (NSS) z 14. 3. 2025, čj. 5 As 202/2024-22, totiž vyplývá, že již samotné tvrzení čehokoli nového v žádosti zakládá povinnost správního orgánu provést její plnohodnotný přezkum. Žalovaný tak měl žádost přezkoumat, namísto toho, aby řízení o ní zastavil. 4. Ve druhém žalobním bodě namítá, že žalovaný její původní žádost posoudil věcně nesprávně. Má za to, že podmínky pro vznik nároku splnila. Je přesvědčena, že neudělila platný souhlas se sterilizací, neboť jí byl předložen v časové tísni pouze jeden den před zákrokem současně s přípravou na císařský řez. Zároveň u ní nebyla dána žádná zdravotní indikace, která by sterilizaci odůvodnila. Rovněž namítá, že nebyla o zákroku dostatečně poučena, a proto nemohla informovaně souhlasit s jeho provedením. Nevěděla o tom, že sterilizace je nevratná, a celou dobu si myslela, že jde o způsob antikoncepce. Sterilizaci je proto třeba považovat za nezákonnou ve smyslu § 3 zákona o odškodnění za sterilizaci. 5. Žalobkyně rovněž namítla, že žalovaný rozhodl v rozporu s rozhodovací praxí NSS, se smyslem a účelem zákona o odškodnění za sterilizaci i se zásadou materiální pravdy. NSS opakovaně konstatoval, že žadatelky nemohou nést odpovědnost za skartaci zdravotní dokumentace. Proto po nich nelze spravedlivě požadovat, aby samy prokázaly splnění všech podmínek podle zákona o odškodnění za sterilizaci. Postačí, pokud žadatelka předestře plausibilní a indiciemi podložené tvrzení, že podstoupila sterilizaci. Správní orgány musí v takovém případě odškodnění přiznat, ledaže prokážou, že k tvrzenému skutkovému ději dojít nemohlo. 6. Podle třetího žalobního bodu žalovaný pochybil tím, že neprovedl důkaz svědeckou výpovědí jejího manžela. Teprve poté mohl posoudit její důkazní hodnotu. Namísto toho ministr na provedení důkazu rezignoval a bez dalšího uzavřel, že tento důkazní prostředek by nebyl s to přispět k objasnění skutkového stavu. Žalovaný tím porušil zásadu materiální pravdy, neboť nezjistil skutečný stav věci na základě objektivního hodnocení důkazů. 7. Z těchto důvodů žalobkyně navrhla, aby soud zrušil napadené i prvostupňové rozhodnutí, vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení a přiznal jí náhradu nákladů řízení. 3. Vyjádření žalovaného 8. Žalovaný s žalobou nesouhlasí a navrhuje, aby ji soud zamítl. 9. Uvedl, že není povinen provést navržený důkazní prostředek. Nesouhlasí s tím, že by navržený důkaz svědeckou výpovědí opomenul, neboť jeho neprovedení řádně odůvodnil. Provedením tohoto důkazního prostředku by popřel zásadu hospodárnosti a koncentrace řízení. Žalobkyni nic nebránilo podat rozklad proti rozhodnutí o původní žádosti a činit návrhy na dokazování v původním řízení. Navržený důkazní prostředek by navíc s ohledem na zjištěné skutečnosti nemohl změnit posouzení věci. 10. Námitka nesprávného posouzení podmínek vzniku nároku na odškodnění je mimoběžná. Žalobkyně žalobou napadá usnesení o zastavení řízení, resp. zamítnutí podaného rozkladu, nikoli zamítnutí žádosti, tj. rozhodnutí ve věci samé. Není možné, aby žalobkyně touto námitkou suplovala skutečnost, že se nebránila opravnými prostředky v původním řízení o její žádosti. Jen na okraj žalovaný shrnul, že žalobkyně podmínky pro přiznání odškodnění nesplnila. 4. Ústní jednání K postupu při předvolání účastníků 11. Ve věci se konalo ústní jednání, k němuž soud předvolal účastníky v souladu s § 49 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (s. ř. s.). Soud přitom nepředvolal samostatně žalobkyni, ale pouze jejího zástupce s tím, že toto předvolání platí i pro žalobkyni jako zastoupenou účastnici. 12. Zdejší soud si je vědom toho, že NSS v několika svých rozsudcích uvedl, že předvolání k ústnímu jednání je nutné zasílat nejenom zástupci účastníka řízení, ale i přímo účastníku řízení samostatně. Rozsudky ze 4. 2. 2009, čj. 1 As 107/2008-100, z 31. 3. 2009, čj. 5 Afs 102/2008-106, z 28. 8. 2013, čj. 4 Ads 67/2013 21, z 29. 3. 2013, čj. 4 Ads 109/2012-69, ze 17. 10. 2022, čj. 5 Azs 246/2022-49, z 19. 3. 2025, čj. 8 Afs 101/2024-84, a naposledy z 19. 9. 2025, čj. 5 As 42/2025-41. NSS sice v citovaných rozsudcích posuzoval konkrétní skutkovou situaci, odůvodnění však formuloval obecně a kategoricky. NSS přitom v jiných rozsudcích dospěl přesně k opačnému závěru. Rozsudky z 30. 8. 2005, čj. 5 Afs 25/2004-72, č. 1376/2007 Sb. NSS, ze 7. 12. 2005, čj. 3 Azs 421/2004-86, z 16. 8. 2006, čj. 8 Ans 4/2005-84, ze 7. 4. 2011, čj. 1 As 100/2010-60, body 9 až 12, nebo z 30. 7. 2014, čj. 8 Azs 53/2014-19, body 22 a 28. Pro příklad lze citovat z rozsudku z 20. 6. 2012, čj. 7 Azs 17/2012-53, ve kterém uvedl, že „§ 42 odst. 2 s. ř. s. řeší případy, kdy má účastník zástupce a přichází do úvahy doručování buď pouze tomuto zástupci, nebo jak tomuto zástupci, tak účastníkovi. Má-li účastník zástupce s procesní plnou moci (vždy v případě zastoupení advokátem), doručují se písemnosti vždy jen tomuto zástupci, pokud zákon nestanoví něco jiného. Nejenom zástupci, ale také účastníku samotnému se doručuje v případě, že má účastník sám osobně něco vykonat. Úkony, které má účastník osobně v řízení vykonat se rozumí případy, kdy konkrétní jednání nemůže učinit nikdo jiný než účastník samotný. Musí jít tedy o tzv. jednání nezastupitelné. Jestliže ve sporném řízení účastník nenavrhne důkaz svou vlastní výpovědí, není ani zásadně důvodu účastníka osobně předvolávat k ústnímu jednání; soud v tomto případě vyrozumí o jednání jen zástupce s plnou mocí pro celé řízení“. V bodě 25 rozsudku z 8. 3. 2024, čj. 5 Ads 223/2023-168, NSS vzpomenul svůj rozsudek čj. 1 As 107/2008-100, ale naznačil, že úkonem nezastupitelným zástupcem účastníka řízení by byla osobní výpověď účastníka řízení na ústním jednání. 13. Mimo výše uvedený výslovný nesouhlas s názorem, že je nutné zasílat předvolání i přímo účastníku řízení, vyplývá z rozhodovací praxe NSS i nesouhlas implicitní. 14. V bodě 20 rozsudku čj. 8 Afs 101/2024-84 (a téměř shodně i v bodě 20 rozsudku čj. 5 Azs 246/2022-49) NSS uvedl, že „již samotné nepředvolání stěžovatelky k jednání před městským soudem představovalo vadu, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., a tedy důvod pro zrušení napadeného rozsudku“. NSS tak situaci sp