7 Ads 284/2016 — Nejvyšší správní soud

14 Ad 4/2019- 112 - text 8 14 Ad 4/2019 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Martina Lachmanna a soudců Martina Bobáka a Jana Ferfeckého ve věci žalobce: nezl. P. B., narozen X zastoupen matkou M. B. a otcem P. B. všichni bytem X zastoupen advokátem JUDr. Lubomírem Müllerem sídlem Symfonická 1496/9, 158 00 Praha 5 proti žalované: revizní komise Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky sídlem Orlická 4/2020, 130 00 Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného z 15. 11. 2018, sp. zn. S-VZP-16-03625281-D1B1, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. V této kauze se soud opět zabývá otázkou, zda orgány Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky (VZP) mohly zamítnout žádost nezletilého žalobce o udělení souhlasu s úhradou nákladů na kardiologickou operaci v Deutsches Herzzentrum Berlin, tzn. žádost o udělení souhlasu s úhradou nákladů na plánované zdravotní služby v zahraničí. Žalobce odmítl nabídku, aby ho operovali ve zdravotnickém zařízení v ČR, které po něm vyžadovalo souhlas s transfuzí krve. V Berlíně po něm tento souhlas nevyžadovali. Nakonec ho v Berlíně úspěšně operovali. Nepodali mu přitom krevní transfuzi. 2. V této kauze soud nerozhoduje poprvé, ale potřetí (viz první rozsudek z 20. 9. 2016, čj. 8 Ad 18/2013-41, a druhý rozsudek z 23. 6. 2022, čj. 14 Ad 4/2019-42). Případ má svůj prvopočátek v červnu 2013, kdy žalobce, jemuž tehdy byly 4 měsíce, prostřednictvím svých rodičů podal žádost o udělení souhlasu s úhradou nákladů na plánované zdravotní služby v zahraničí. Žalobce trpěl vážnou vrozenou vadou srdce, kterou bylo třeba v řádu měsíců jeho života odstranit. Fakultní nemocnice v Motole (FN v Motole) jako jediné dětské kardiologické zařízení v ČR trvalo na tom, že operační zákrok se neobejde bez souhlasu s podáním krevních derivátů. Žalobce s tím nesouhlasil. Vyhledal lékařskou pomoc v Berlíně. Žádostí z 21. 6. 2013 usiloval o získání souhlasu Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR s úhradou nákladů jeho kardiologické operace v Berlíně. Neuspěl. První kolo správního řízení vykazovalo vady nepřezkoumatelnosti [v podrobnostech viz rozsudek Nejvyššího správního soudu (NSS) z 17. 5. 2017, čj. 7 Ads 284/2016-39]. V důsledku toho ředitel VZP zrušil původní prvostupňové rozhodnutí z roku 2013 a žádost vrátil prvostupňovému orgánu (řediteli právního odboru Ústředí VZP) k novému posouzení (viz rozhodnutí ředitele VZP z 4. 7. 2017). 3. Ředitel právního odboru Ústředí VZP nejdříve opatřil podklady pro rozhodování a následně novým prvostupňovým rozhodnutím z 21. 5. 2018 (nové prvostupňové rozhodnutí) žádost žalobce opět zamítl. Žalobce se odvolal. Odvolání pak v záhlaví specifikovaným rozhodnutím (napadené rozhodnutí) zamítl rozhodčí orgán Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky (rozhodčí orgán). V řízení o žalobě proti rozhodnutí rozhodčího orgánu je od počátku roku 2022 pasivně legitimovanou revizní komise Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky (revizní komise; podrobněji rozsudek z 1. 10. 2025, čj. 8 Ads 164/2022-97, bod 50, jímž rozšířený senát NSS zrušil druhý rozsudek zdejšího soudu v této kauze). Rozšířený senát NSS tento druhý rozsudek zrušil jen a pouze z toho důvodu, že žalovaným správním orgánem má v tomto případě být revizní komise, s níž měl soud jednat, a tedy komunikovat jen s osobou oprávněnou jednat za rozhodčí orgán (do konce roku 2021) a s osobou oprávněnou jednat za revizní komisi (od začátku roku 2022). 4. Po vrácení spisů z NSS soud tyto vady odstranil. Žalovaná, zastoupená její předsedkyní, pověřila zaměstnankyni VZP zastupováním v tomto soudním řízení. 5. Dále soud obdržel vyjádření z 28. 10. 2025, v němž žalobce (stejně jako ve vyjádření z 26. 11. 2020) odkázal na rozsudek Soudního dvora Evropské unie (SDEU) z 29. 10. 2020 ve věci C243/19, A proti Veselības ministrija, dle něhož měla žalovaná přihlédnout k jeho náboženskému vyznání. Písemný souhlas s podáním krevní transfuze, který vyžadovala FN v Motole, byl v rozporu s jeho svědomím a náboženským přesvědčením. Dále mj. zopakoval (stejně jako v žalobě), že vědecké poznatky žalované nemohou záviset na tom, co jí dodají její pojištěnci. Žalobce dodal odborné články v angličtině nad rámec jeho povinností, jelikož žalovaná je měla znát již dříve. Žalobce nebyl povinen předkládat překlady těchto článků. Ve zbytku vyjádření víceméně kopíroval předcházející argumentaci, kterou uplatnil v řízení před zdejším soudem a před NSS. 6. Žalovaná ve vyjádření z 13. 10. 2024 navrhla, nechť soud žalobu zamítne. Ztotožnila se s předchozími vyjádřeními VZP a odkázala na závěry druhého rozsudku zdejšího soudu. Žalobce nesplnil podmínky pro úhradu zdravotních služeb dle čl. 20 nařízení č. 883/2024 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 z 29. 4. 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení. Úř. věst. L 166, s. 1-123. . Žalobce mohl podstoupit plně hrazenou kardiologickou operaci v FN v Motole. Jeho zákonní zástupci nabídku operace odmítli z důvodu podání krevní transfuze během operace a s tím spojených rizik. Žalovaná to ovšem nepovažovala za důvod, který by vylučoval možnost poskytnout tento typ operace v ČR. Dále žalovaná podrobněji argumentovala ohledně dopadů rozsudku A proti Veselības ministrija na posouzení nynějšího případu. 7. Soud rozhodoval bez jednání, neboť byly naplněny podmínky § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.). Soud opět přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.), jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti. Vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování právního předchůdce žalované (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). 8. Při hodnocení jednotlivých námitek by za standardních okolností musel vycházet z právních závěrů NSS, jimiž je kasačně vázán. Nelze ovšem pominout, že rozšířený senát NSS vůbec neřešil otázky, které souvisejí s věcným posouzením žalobních námitek. Proto se soud – nad rámec závěrů o pasivní legitimaci – nemohl inspirovat závěry rozšířeného senátu. Soud ovšem současně zdůrazňuje, že při opakovaném posouzení věci je vázán svým předcházejícím rozhodnutím v mezích důvodů, které v řízení před NSS obstály, nebo se jimi NSS nezabýval (viz rozsudek NSS z 20. 5. 2024, čj. 9 As 66/2023-72, JRD Hlubočepy, body 22). Od těchto závěrů se při tomto novém posouzení věci nemůže odchýlit, ledaže by došlo ke změně skutkových okolností či právního stavu. Nic takového žalobce ani žalovaná netvrdí. V tomto ohledu proto soud musí již na tomto místě plně odkázat žalobce na odůvodnění druhého rozsudku z 23. 6. 2022, které mu odpovídá na jeho žalobní výtky. Touto technikou odůvodnění v pořadí již třetího rozsudku v téže věci soud racionalizuje nejen vlastní rozhodovací činnost, ale i důvody, které v něm sděluje účastníkům sporu. Bylo by totiž zbytečné opětovně opakovat již jednou vyřčené a účastníkům sdělené závěry. Ostatně soud obdobným způsobem vystavěl mj. rozsudky z 28. 8. 2024, čj. 14 A 64/2022-157, a z 15. 10. 2024, čj. 14 Af 31/2020-92, které obstály v řízení o kasační stížnosti (viz rozsudky NSS z 30. 10. 2024, čj. 7 As 220/2024-48, Základní umělecká škola Folklorika, resp. z 11. 4. 2025, čj. 8 Afs 231/2024-65, SPRINKLER GROUP). 9. Soud nad rámec nezbytně nutného odůvodnění alespoň shrne, že soud se v druhém rozsudku zaměřil na to, zda léčbu, kterou FN v Motole nabídla žalobci, bylo možné považovat za dostatečnou z hlediska termínu poskytnutí s přihlédnutím k jeho zdravotnímu stavu a pravděpodobnému průběhu nemoci. Soud zohlednil žalobní tvrzení, že případná krevní transfuze představuje z hlediska možných dopadů takové zdravotní riziko, že žalobci měla být povolena a uhrazena operace v Berlíně. Žalobce se domníval, že takové riziko bylo vyloučeno vzhledem k plánovanému postupu berlínské kliniky. Situace, v nichž lze povolit vhodné léčení mimo stát bydliště, upravuje čl. 20 nařízení č. 883/2004. Ustanovení čl. 20 odst. 2 stanoví dvě podmínky, po jejichž splnění je příslušná instituce povinna vydat předchozí povolení požadované na základě článku 20 odst. 1 téhož nařízení. První podmínka vyžaduje, aby požadované léčení spadalo pod výkony stanovené právními předpisy členského státu, na jehož území má pojištěná osoba bydliště. Druhá podmínka vyžaduje, aby léčení, které má tato osoba v úmyslu podstoupit v jiném členském státě než v tom, na jehož území má bydliště, jí nemohlo být poskytnuto v obvyklé době nezbytné pro získání příslušného léčení v členském státě bydliště, a to s přihlédnutím k jejímu zdravotnímu stavu a průběhu její nemoci. 10. Zdejší soud v druhém rozsudku dále uvedl, že předchozí povolení nelze odmítnout, pokud je první podmínka splněna a totožné léčení nebo léčení vykazující stejný stupeň účinnosti nelze poskytnout v přiměřené době v členském státě, na jehož území má pojištěná osoba bydliště (srov. rozsudek SDEU ve věci C-173/09, Elčinov pro