15 A 131/2025 – Městský soud v Praze

15 A 131/2025- 34 - text  8 15 A 131/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže a soudců Mgr. Věry Jachurové a Mgr. Bc. Jana Schneeweise v právní věci žalobce: T. K. státní příslušník X proti žalovanému: Ministerstvo vnitra se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7 o žalobě ze dne 15. 7. 2025 na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou u Krajského soudu v Ústí nad Labem dne 22. 7. 2025 se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 6. 2025 č.j. OAM-389785-3/DO-2025. V žalobě uvedl, že dne 23. 6. 2025 podal žádost o dočasnou ochranu v České republice (dále jen „ČR“), a to na základě § 3 zákona č. 65/2022 Sb. o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Lex Ukrajina“). V žádosti se dovolával skutečnosti, že na území ČR pobývá od roku 2022, má zde nezletilého syna narozeného dne X, který je držitelem dočasné ochrany, a žije ve společné domácnosti s družkou, která je rovněž držitelkou dočasné ochrany. Dne 23. 6. 2025 bylo vydáno rozhodnutí, jímž byla jeho žádost o udělení dočasné ochrany posouzena jako nepřijatelná podle § 5 odst. 1 písm. c) Legis Ukrajina. Důvodem nepřijatelnosti mělo být dle tvrzení správního orgánu to, že žalobce po dni 24. 2. 2022 pobýval v jiném členském státě Evropské unie (dále jen „EU“), konkrétně v Polsku, kde měl v minulosti uděleno pracovní vízum s platností do 27. 12. 2021. Žalobce však žádné pobytové oprávnění v Polsku po tomto datu neměl, ani tam nepožádal o dočasnou či mezinárodní ochranu. Proti rozhodnutí podal žalobce dne 28. 6. 2025 návrh na přezkum. Na tento návrh reagoval žalovaný vyrozuměním ze dne 4. 7. 2025. V něm uvedl, že existencí víza do Polska měl žalobce vytvořenou „vazbu“ na tento členský stát, a proto měl žádat o ochranu tam. Žalobce k tomu namítl, že po vypuknutí války se nacházel na území ČR, kde již předtím v minulosti pobýval kvůli práci (například v roce 2018). Po vypuknutí války přijel do ČR za rodinou a zde mu již byla v minulosti dvakrát udělena dočasná ochrana. Žalobce tedy splňuje podmínky pro udělení dočasné ochrany podle § 3 Legis Ukrajina. Poukázal na judikaturu, z níž plyne, že z pouhé existence víza v jiném členském státě nelze dovozovat nepřípustnost žádosti. Žalovaný podle něj též nezohlednil klíčové a silné rodinné a osobní vazby žalobce na ČR, konkrétně na syna, družku, bydliště a historii pobytu. Namítl též porušení zásady non-refoulement a zásady legitimního očekávání vzhledem k předchozímu prodlužování dočasné ochrany. 2. Na základě výzvy Krajského soudu v Ústí nad Labem vtělené do usnesení ze dne 23. 7. 2025 č.j. 58 Az 5/2025-9 žalobce upravil žalobu tak, že se domáhá ochrany před nezákonným zásahem. Tohoto zásahu se žalovaný dopustil tím, že bez zákonné opory odmítl projednat žádost žalobce o dočasnou ochranu, a znemožnil mu tak přístup k meritornímu řízení o žádosti o dočasnou ochranu. Žalobce doložil, že ke dni 24. 2. 2022 se nacházel na Ukrajině. Navrhl, aby soud určil, že úkon žalovaného spočívající ve vrácení žádosti žalobce o dočasnou ochranu pro nepřijatelnost je nezákonným zásahem dle § 82 s.ř.s., a dále aby žalovanému uložil povinnost obnovit stav před zásahem, tj. projednat žádost žalobce o dočasnou ochranu v řádném správním řízení. 3. Usnesením ze dne 25. 8. 2025 č.j. 59 A 49/2025-15 Krajský soud v Ústí nad Labem postoupil věc žaloby na ochranu před nezákonným zásahem Městskému soudu v Praze jako soudu místně příslušnému. Toto usnesení nabylo právní moci dne 4. 9. 2025. 4. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl. Konstatoval, že žádost žalobce vyhodnotil jako nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. b) Legis Ukrajina. Žalobce totiž sám v žádosti uvedl, že dne 24. 2. 2022 pobýval na území ČR a nikoli na Ukrajině. Žalobce se však mylně domnívá, že jeho žádost byla vyhodnocena jako nepřijatelná z důvodu dle § 5 odst. 1 písm. c) Legis Ukrajina. Jeho argumentace se tudíž míjí se skutečným důvodem nepřijatelnosti jeho žádosti o dočasnou ochranu. 5. Žalovaný dále uvedl, že žalobce k žádosti o dočasnou ochranu předložil i cestovní doklad č. X platný od roku 2017, vydaný ukrajinskými orgány. Z obsahu tohoto dokladu vyplývá, že žalobci bylo polskými orgány uděleno dlouhodobé vízum s platností od 14. 7. 2021 do 27. 12. 2021. Z otisků hraničních razítek pak vyplývá, že žalobce vstoupil na území členských států Schengenského prostoru na základě tohoto víza již dne 20. 7. 2021 přes hraniční přechod Korczowa ležící na polsko-ukrajinské státní hranici. Z obsahu cestovního pasu nevyplývá, že by žalobce poté území států Schengenského prostoru opustil. Žalobce je sice státním příslušníkem Ukrajiny, avšak dne 24. 2. 2022 nepobýval na území Ukrajiny, jak vyžaduje § 3 odst. 1 Legis Ukrajina, resp. čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „prováděcí rozhodnutí“). Ve smyslu čl. 2 písm. c) směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001, o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“) je za osobu vysídlenou možné považovat pouze tu osobu, která zemi původu opustila v důsledku situace, která v této zemi nastala, například v důsledku ozbrojeného konfliktu. Žalovaný zdůraznil, že mezi situací v zemi původu a jejím opuštěním musí existovat příčinná souvislost, neboli situace v zemi původu musí být důvodem, pro který daná osoba tuto zemi opustila. V případě žalobce tedy popsaná příčinná souvislost dána není, neboť ten opustil Ukrajinu nikoliv v důsledku probíhajícího ozbrojeného konfliktu, ale již dříve z jiných důvodů, a proto nesplňuje podmínky uvedené v § 3 Legis Ukrajina. 6. Žalovaný rovněž s ohledem na ustanovení § 51 odst. 2 písm. c) zákona č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců (dále jen „zákon o dočasné ochraně“) konstatoval, že syn, kterého žalobce do tiskopisu žádosti uvedl, dne 7. 4. 2025 dosáhl zletilosti, a proto žalobce ke dni podání žádosti již nesplňoval podmínky pro udělení dočasné ochrany. Pokud jde o přítelkyni či družku, kterou žalobce zmiňuje, žalovaný připomněl, že použití ustanovení § 51 odst. 2 písm. d) zákona o dočasné ochraně je vyloučeno ustanovením § 4 odst. 2 písm. a) Legis Ukrajina, a proto i kdyby tato žena byla držitelkou oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany, nebylo by možno oprávnění k pobytu žalobci vydat. 7. Po posouzení věci samé soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. 8. Při rozhodování soud vycházel zejména z následující právní úpravy: 9. Podle § 3 odst. 1 Legis Ukrajina Ministerstvo vnitra nebo Policie České republiky uděluje dočasnou ochranu cizincům, na které se povinně vztahuje rozhodnutí Rady Evropské unie podle § 1 odst. 1 písm. a). 10. Podle § 5 odst. 1 písm. b) Legis Ukrajina žádost o udělení dočasné ochrany je nepřijatelná, jestliže je podána cizincem, který není uveden v § 3. 11. Podle článku 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí toto rozhodnutí se vztahuje na následující kategorie osob vysídlených z Ukrajiny dne 24. února 2022 nebo po tomto datu v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil, jež v uvedený den začala: a) ukrajinští státní příslušníci pobývající na Ukrajině před 24. únorem 2022; b) osoby bez státní příslušnosti a státní příslušníci třetích zemí jiných než Ukrajiny, kterým byla před 24. únorem 2022 poskytnuta mezinárodní ochrana nebo odpovídající vnitrostátní ochrana na Ukrajině, a c) rodinní příslušníci osob uvedených v písmenech a) a b). 12. Soud předně uvádí, že povahou úkonu správního orgánu, kterým je fakticky vrácena žádost, a žadateli jsou sděleny důvody jejího vrácení, se již zabývala judikatura Nejvyššího správního soudu. V takovém případě se vyřízení žádosti pro nedostatek formy považuje za jiný úkon, který může představovat nezákonný zásah ve smyslu § 82 s.ř.s. (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2017 č.j. 7 Azs 227/2016-36). Postup žalovaného spočívající ve vrácení tiskopisu proto není pro nedostatek formy správním rozhodnutím ve smyslu § 65 s.ř.s., ale faktickým úkonem žalovaného, ve kterém lze pojmově spatřovat nezákonný zásah dle ustanovení § 82 s.ř.s. 13. Soud se dále zabýval výlukou ze soudního přezkumu v případě vrácení žádosti o pobytové oprávnění za účelem dočasné ochrany jako nepřijatelné ve smyslu § 5 odst. 1 písm. b) Legis Ukrajina ve spojení s § 5 odst. 2 téhož zákona. Tuto otázku posuzoval Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“) v rozsudku C-753/23 Krasiliva a dospěl k závěru, že