2 As 115/2013 — Nejvyšší správní soud

16 A 56/2025- 40 - text 14 16 A 56/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl soudcem Mgr. Kamilem Tojnerem ve věci žalobce: A. M., nar. X, státní příslušnost Íránská islámská republika, t. č. X, právně zastoupen Mgr. Bc. Danielem Jandou, advokátem, sídlem Vlastina 602/23, Plzeň, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 11. 2025, č. j. OAM-1273/LE-LE05-LE05-NV-2025, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 11. 2025, č. j. OAM-1273/LE-LE05-LE05-NV-2025, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 10 140 Kč, a to do 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce. Odůvodnění: 1. Žalobce se domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto, že podle § 73 odst. 3 písm. c) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), se žalobci nepovoluje vstup na území ČR. Doba nepovolení vstupu na území ČR byla podle § 73 odst. 4 téhož zákona stanovena do 5. 12. 2025. 2. Žalobce namítl, že napadené rozhodnutí je dle něj nicotné či přinejmenším nezákonné. První žádost o udělení mezinárodní ochrany dne 9. 5. 2025, kdy dle § 73 odst. 4 zákona věty poslední o azylu nesmí být doba pobytu žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku na mezinárodním letišti delší než 180 dnů ode dne podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Maximální doba pobytu v přijímacím středisku skončila dne 5. 11. 2025. Stejného data skončila doba, po kterou žalobci nebyl povolen vstup na území dle posledního (před napadeným rozhodnutím) vydaného rozhodnutí, které prodloužilo dobu nepovolení vstupu. Napadené rozhodnutí bylo vydáno teprve 12. 11. 2025, přičemž tentýž den bylo doručeno žalobci. Žalobci však nebylo dne 6. 11. 2025 umožněno opustit Příjímací středisko Ruzyně (v němž je umístěn i nadále), ačkoliv o to žádal. Minimálně mezi dny 6. 11. 2025 a 11. 11. 2025 v něm byl držen bezdůvodně. Jediné zákonné ustanovení, o jehož aplikaci by snad bylo možné uvažovat jako o důvodu pro držení žadatele, byl § 74 odst. 5 zákona o azylu. Žalobce nicméně v jeho věci žalobu podal, bylo o ní poté rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 20 Az 13/2025-27 ze dne 15. 8. 2025. Podání žaloby současně mělo odkladný účinek, neboť žalovaný rozhodl ve věci mezinárodní ochrany o zamítnutí žádosti dle § 16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu a tento důvod není uveden ve výčtu žalob bez odkladného účinku. I pokud by bylo možné ustanovení § 74 odst. 5 zákona o azylu na žalobcův případ aplikovat, pak rozhodně ne takovým způsobem, jak činí žalovaný. Rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany nabylo právní moci dne 6. 6. 2025. V 15denní lhůtě byla podána žaloba s odkladným účinkem. Rozsudek o této žalobě (20 Az 13/2025-27) nabyl právní moci dne 22. 8. 2025. Proti tomu podal žalobce kasační stížnost, Nejvyšší správní soud o přiznání odkladného účinku této kasační stížnosti rozhodl usnesením (8 Azs 153/2025-40) dne 22. 10. 2025, usnesení bylo doručeno do datové schránky zástupce dne 23. 10. 2025. Žalobce tak byl v Přijímacím středisku Ruzyně povinen setrvat na základě ustanovení § 74 odst. 5 zákona o azylu maximálně 30 dní ode dne 22. 8. 2025, kdy nabyl právní moci rozsudek zdejšího soudu o žalobě proti rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany, tj. do 22. 9. 2025. Od té doby mohl být žalobce umístěn ve středisku pouze na základě rozhodnutí o nepovolení vstupu (případně o zajištění). K tomu žalobce poukázal ještě na znění § 74 odst. 5 zákona o azylu účinné do 1. 8. 2021, kde zákon upravoval případy, kdy došlo k podání kasační stížnosti a povinnost setrvat v přijímacím středisku výslovně stanovil i cizincům, jejichž kasační stížnosti nebylo vyhověno. Tyto pasáže však již byly vypuštěny. Žalobce měl být dne 6. 11. 2025 propuštěn ze střediska a vydání napadeného rozhodnutí nemělo nastat, neboť přechod z území (kde by se žalobce po propuštění nacházel) do režimu nepovolení vstupu zákon o azylu nepředpokládá. K omezení osobní svobody žadatele o azyl, který se již nachází na území, slouží institut zajištění dle ustanovení § 46a zákona o azylu. Před podáním opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany, přicházelo v úvahu zajištění v režimu zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), neboť žalobce právní mocí usnesení NSS ve věci MO pozbyl právní postavení žadatele o azyl. Podání opakované žádosti se nedotýká běhu maximální doby režimu nepovolení vstupu stanovené ustanovením § 73 odst. 4 zákona o azylu. To podporuje jazykové znění tohoto ustanovení, kontinuita doby pobytu žalobce v přijímacím středisku je podtržena tím, že byl v zařízení držen i v mezidobí po uplynutí doby nepovolení vstupu stanovené rozhodnutím žalovaného ze dne 27. 10. 2025 (tj. od 6. 11. 2025), až do vydání napadeného rozhodnutí. Jelikož zákon o azylu k otázce sčítání maximální doby pobytu v přijímacím středisku mlčí, lze si pomoci analogií ustanoveními zákona o pobytu cizinců, zejména § 125 odst. 3 tohoto zákona, ve kterém je stanoveno, že maximální doba trvání zajištění se počítá od okamžiku omezení osobní svobody. K započitatelnosti jednotlivých režimů zajištění do nejdelší přípustné doby poukázal žalobce na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 3. 2014, č. j. 3 Azs 24/2013-42. Žalobce si je sice vědom § 125 odst. 5 zákona o pobytu cizinců, tento odstavec však dle něj nelze na jeho situaci aplikovat analogicky, neboť míří toliko na situaci, kdy cizinec přechází z režimu zajištění pro účely řízení o mezinárodní ochrany a řízení pro účely ukončení pobytu na území. V tomto duchu se k ustanovení § 125 odst. 5 zákona o pobytu cizinců vyjadřuje též důvodová zpráva k zákonu č. 314/2015 Sb., kterým byl předmětný odstavec do zákona o pobytu cizinců doplněn. Pobyt žalobce v přijímacím středisku účel ani režim nezměnil. Nelze analogicky vycházet z ustanovení § 46a odst. 5 zákona o azylu, nýbrž je nutno vycházet ze znění zákona o azylu za užití analogie ustanovení § 125 odst. 3 zákona o pobytu cizinců. 3. Žalobce dále namítl, že žalovaný vycházel z nesprávně a nedostatečně zjištěného stavu věci a své rozhodnutí zdůvodnil obecnými úvahami bez toho, aby se blíže zabýval existencí důvodů pro omezení osobní svobody žalobce. Žalobce je přesvědčen, že v jeho případě vůbec nejsou naplněny předpoklady pro nepovolení vstupu na území ČR, mělo by dojít k jeho bezodkladnému propuštění. Žalovaný přistoupil k prodloužení doby nepovolení vstupu ze stejných důvodů, z nichž rozhodl o prvotním nepovolení vstupu na území. Žalovaný uvádí, že se důvodně domnívá, že by žalobce mohl představovat nebezpečí pro bezpečnost státu nebo veřejný pořádek (při hraniční kontrole příslušníky Policie ČR žalobce nedisponoval dokladem opravňujícím jej ke vstupu na území ČR, prokázal se cestovním dokladem ČR, aniž by byl jeho oprávněným držitelem). Dle žalovaného tak existuje skutečné, aktuální a dostatečně závažné nebezpečí pro veřejný pořádek spočívající v tom, že jej žalobce porušoval v minulosti, ale i nyní, a to vědomě. Takový závěr je dle žalobce to lichý. Nebyl doložen důkazy. Žalobce poukázal na judikaturu NSS, dle které fakt samotného nelegálního vstupu na území ČR sám o sobě nepostačuje pro učinění jednoznačného závěru, že dotyčný představuje aktuální, skutečné a závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. Rovněž dle judikatury Soudního dvora Evropské unie předpokládá pojem hrozba pro veřejný pořádek zjištění, že individuální chování žadatele představuje „skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého základního zájmu společnosti“, přičemž takovým chováním není prostá skutečnost, že žadatel pobývá na území státu neoprávněně. Nejvyšší správní soud opakovaně judikoval, že nikoli každé protiprávní jednání cizince je relevantní pro naplnění podmínky aktuálního, skutečného a závažného ohrožení. Ani případná trestní minulost cizince neznamená automaticky existenci nebezpečí pro veřejný pořádek, ale vždy je potřeba zvažovat individuální okolnosti daného případu. 4. Řízení o nepovolení vstupu dle § 73 a § 74 zákona o azylu je fakticky i dle čl. 8 a násl. směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu, zajištěním. Napadené rozhodnutí neobstojí ani po tvrzení, že kumulaci lze spatřovat v tom, že žalobce uvedl, že původně zamýšlel cestovat do Německa nebo Francie. To, že žalobce v rámci poskytnutí údajů k podané žádosti o mezinárodní ochranu pravdivě vypoví, co bylo jeho původním záměrem, mu nelze dávat k tíži. Žalobce nezná zdejší kulturu, český právní řád a evropský azylový systém. Prchal ze země původu z důvodu hrozícího nebezpečí, pro záchranu života využil služeb převaděčů. Ti mu vše zařídili a sdělili mu, že má cestovat do Německa či Francie, kde doufal v lepší integraci do společnosti. O mezinárodní ochranu v ČR požádal ihned, co se o této možnosti do