7 As 2/2007 — Nejvyšší správní soud

17 Ad 20/2024- 42 - text  9 17 Ad 20/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Taubera, soudkyně Pavly Klusáčkové a soudce Vadima Hlavatého ve věci žalobce: proti žalovanému: pplk. Ing. Mgr. J. P., MSc. bytem X zastoupený advokátem Mgr. Davidem Vavřínkou se sídlem Praha 8, Urxova 430/4 náčelník generálního štábu Armády České republiky se sídlem Praha 6, Vítězné náměstí 1500/5 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 10. 2024, č. j. MO 782903/2024-1304, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Rozhodnutím ze dne 26. 7. 2024, č. j. MO 584336/2024-2230, ředitel Agentury personalistiky Armády České republiky rozhodl tak, že: I. zamítl žádost žalobce o dorovnání náhrady zvýšených životních nákladů (dále jen „NZŽN“) včetně příslušenství po dobu jeho studijního pobytu na Vojenské vysoké škole velení a generálního štábu pozemních sil Fort Leavenworth, Kansas, Spojené státy, uskutečněném v době od 28. 6. 2016 do 9. 6. 2017 (dále jen „studijní pobyt“). II. vyhověl žádosti žalobce o dorovnání NZŽN na jeho manželku včetně příslušenství po dobu jeho studijního pobytu a žalobci přiznal částku 36 646 Kč včetně úroků z prodlení ve výši 8,05 % ročně do zaplacení. 2. Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaný k odvolání žalobce prvním výrokem podle § 90 odst. 1 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), zrušil výrok II. prvostupňového rozhodnutí a věc prvostupňovému orgánu vrátil k novému projednání. Druhým výrokem žalovaný podle § 90 odst. 5 správního řádu ve zbytku zamítl odvolání žalobce a potvrdil prvostupňové rozhodnutí. 3. Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání a zrušení napadeného rozhodnutí v rozsahu jeho druhého výroku. 4. Žalovaný v dané věci rozhodoval již podruhé, když jeho předchozí rozhodnutí (rozhodnutí ze dne 30. 4. 2020, č. j. MO 123963/2020-1304) bylo rozsudkem zdejšího soudu ze dne 28. 4. 2022, č. j. 15 Ad 9/2020-73, zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Rozsudkem ze dne 25. 1. 2024, č. j. 3 As 137/2022-34, byla kasační stížnost žalovaného Nejvyšším správním soudem zamítnuta. II. Obsah žaloby 5. Žalobce předně namítal, že žalovaný zvolil striktně formalistický postup, který se rozchází se skutečným stavem a s právním názorem Nejvyššího správního soudu. Napadené rozhodnutí odporuje základním zásadám správního práva, jimiž jsou správní orgány při svém rozhodování vázány. Z uvedeného žalobce dovozoval nezákonnost postupu žalovaného a přímé zkrácení na svých právech. 6. Konkrétně žalobce namítal, že v průběhu řízení navrhoval několik způsobů urovnání sporu, přičemž prvostupňový orgán tyto výzvy ignoroval a jednal tak v rozporu s § 5 správního řádu. Dle žalobce bylo možno ve věci uzavřít veřejnoprávní smlouvu s obsahem upravujícím smírné ujednání. 7. Dále žalobce tvrdil, že v průběhu řízení před správním orgánem I. stupně opakovaně žádal o nařízení ústního jednání, vzhledem k průtahům v řízení a s cílem uplatněný nárok blíže vysvětlit s ohledem na nerovný přístup Armády ČR k jednotlivým skupinám vojáků. Namítal, že podání účastnické výpovědi v případě, kdy se postup správního orgánu zcela zásadně dotýká jeho osoby, nemůže být považován za nadbytečný, či dokonce kontraproduktivní, jak tvrdí žalovaný. Žalobce měl rovněž za to, že vzniklými průtahy byla naplněna podmínka § 49 správního řádu a nařízení ústního jednání by vedlo ke splnění účelů řízení. 8. Žalobce měl rovněž za to, že byl nedostatečně zjištěn skutkový stav. Uvedl, že požadoval doplnění spisové dokumentace o dohodu upravující podmínky realizace programu IMET, v rámci něhož se žalobce účastnil studijního pobytu. Žalobce považoval tvrzení prvostupňového orgánu, že předmětnou dohodou nedisponuje, za účelové. Uvedený program je uskutečňován v řádu let, konkrétně pak od počátku 90. let, a jedná se o nebezpečný a zdraví ohrožující výcvik. Dále měl žalobce za to, že prvostupňový orgán nedoložil tvrzené jednostranné odmítnutí americké strany vyplatit living allowances (dále jen „LA“). Žalobce nesouhlasil s tvrzením žalovaného, podle kterého je požadavek na doplnění spisové dokumentace nadbytečný. Tvrdil, že právě v mezinárodních smlouvách je možno jednoznačně identifikovat povinnosti jednotlivých stran ve vztahu péče o vyslané vojáky, když újma žalobci vznikla právě jednáním vysílající strany v případě zahraničního studijního pobytu realizovaného na základě smluvně upravené spolupráce mezi spojeneckými armádami. Žalobce měl jednání žalovaného za účelově a svévolně narušující základní zásady správního řízení. 9. Dále namítal, že správní orgány svévolně nepromítly do rozhodnutí závěry Sekce dozoru a kontroly Ministerstva obrany v rámci vyřízení stížnosti ze dne 9. 5. 2019, č. j. MO 137482/2019-1216. Ve vyřízení stížnosti bylo konstatováno, že při stanovení procentní výše k výpočtu NZŽN od 1. 1. 2016 nebyla zohledněna skutečnost, že poskytovatelská země od roku 2016 nebude studentům v zahraničí vyplácet plnění k pokrytí dalších nákladů vzniklých studiem tzv. LA. V postupu služebních orgánů tak došlo k porušení zásad rovného přístupu a rovného zacházení ve smyslu § 2 odst. 3 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání (dále jen „zákona o vojácích“). Postup správních orgánu aprobuje rozdílný postup k jednotlivým skupinám vojáků v různých časových obdobích, kdy žalobce byl pouze skutečností, že studoval v jakémsi „přechodném období“, zcela zásadně krácen na svých právech a nárocích. Skutečnost, že žalobci nebyla LA vyplácena, nebyla zpochybněna. Přístup žalovaného tak založil zásadní nerovnost mezi vojáky, ke které se správní orgány nevyjádřily. Není přitom žádný objektivní důvod, aby se postavení studentů (vojáků) v zahraničí lišilo podle místa vyslání tak zásadně a rovněž aby se zásadně lišilo podle období, ve kterém je student vyslán. 10. Závěrem žaloby žalobce označil za svévolný výklad právních předpisů, na kterém je napadené rozhodnutí založeno. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu nebyla informační zpráva pro svou formu způsobilá novelizovat jakýkoli rozkaz ministra obrany, jakožto vnitřní předpis, neboť informační zpráva není vnitřním předpisem ve smyslu rozkazu ministra obrany č. 29/2009. Nelze tvrdit, že určení NZŽN pro studujícího vojáka je v rámci intervalu určeného informační zprávou v pořádku. Všechny dokumenty označované jako „informační zprávy“ mají shodné vlastnosti ve vztahu ke způsobilosti měnit pravidla nastavená právními předpisy, zejména prostřednictvím rozkazů ministra obrany. Žalovaný postupoval protiprávně, když žalobci nepřiznal doplatek NZŽN. III. Vyjádření žalovaného k podané žalobě a související vyjádření 11. Ve vyjádření k podané žalobě žalovaný setrval na stanovisku uvedeném v napadeném rozhodnutí a navrhl, aby soud žalobu pro nedůvodnost zamítl. Dále žalovaný poukázal na předchozí rozsudek Nejvyššího správního soudu a zdejšího soudu. 12. K poukazu žalobce na jeho návrh na urovnání sporu žalovaný uvedl, že žalobcem navrhované varianty urovnání sporu jsou v rozporu s právními předpisy a s právním názorem správních soudů v dané věci. Všechny tyto návrhy považoval žalovaný za bezpředmětné. Žalovaný měl rovněž za to, že v dané věci není možné uzavřít veřejnoprávní smlouvu, a to s ohledem na § 159 odst. 2 správního řádu, podle kterého nesmí být veřejnoprávní smlouva v rozporu s právními předpisy. 13. K námitce ohledně nenařízeného ústního jednání žalovaný uvedl, že v dané věci nebylo nařízení ústního jednání nezbytné, neboť žalovaný poučil žalobce o možnosti požádat v souladu s § 80 odst. 3 správního řádu, aby nadřízený správní orgán uplatnil vůči nečinnému správnímu orgánu opatření proti nečinnosti. Na tuto možnost rovněž upozornil žalobce také soud v rozsudku sp. zn. 15 A 9/2020. 14. K návrhu žalobce na doplnění spisové dokumentace o dohodu upravující podmínky realizace programu IMET žalovaný uvedl, že doplnění uvedené dohody do spisové dokumentace by nemělo jakýkoliv vliv na určení výše NZŽN. Žalobce tento požadavek uplatnil (opakovaně) v souvislosti s námitkou nerovnosti v přístupu mezi jednotlivými druhy vyslaných příslušníků z důvodu nevyplácení LA ze strany USA. Touto námitkou se však již zdejší soud zabýval v rozsudku sp. zn. 15 Ad 9/2020. 15. K tvrzení žalobce, že žalovaný postupoval protiprávně, když žalobci nepřiznal doplatek NZŽN ve prospěch jeho osoby, žalovaný sdělil, že danou věc již zcela srozumitelně vysvětlil v napadeném rozhodnutí. Žalobcem zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu se zabýval pouze otázkou možné „novelizace“ RMO č. 27/2006 informační zprávou. Naopak se vůbec nezabýval případem, kdy určitá problematika vnitřním předpisem není upravena konkrétním způsobem, což byl právě případ NZŽN samotného žalobce. Závěr, ke kterému Nejvyšší správní soud dospěl ve svém rozsudku ve vztahu k informační zprávě čj. 76–7/2014–7542, která stanovila NZŽN na manželku žalobce v rozporu s platným RMO č. 27/2006, nelze analogicky apl