1 Afs 28/2012 — Nejvyšší správní soud

17 Af 11/2025- 32 - text  9 17 Af 11/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Taubera, soudkyně Pavly Klusáčkové a soudce Vadima Hlavatého ve věci žalobce: proti žalovanému: Mgr. Miroslav Sládek se sídlem Brno, Křehlíkova 1121/86 jako insolvenční správce společnosti CITO Praha s.r.o., IČO: 61852155 se sídlem Hornoměcholupská 8, Praha 10 Odvolací finanční ředitelství se sídlem Brno, Masarykova 427/31 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 4. 2025, č. j. 9898/25/5100-41453-712735, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání a zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a bylo potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu pro hl. m. Prahu ze dne 6. 9. 2024, č. j. 6633018/24/2000-11452-501591. Uvedeným rozhodnutím byl zamítnut návrh žalobce na povolení obnovy řízení ukončeného pravomocným rozhodnutím ze dne 12. 1. 2021, č. j. 39824/21/2000-11452-501591 (dále jen „rozhodnutí o námitce“). Důvodem zamítnutí návrhu žalobce bylo nenaplnění podmínek § 117 odst. 1 písm. a) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“). III. Obsah žaloby 2. Žalobce v podané žalobě uvedl, že ke dni účinnosti rozhodnutí o úpadku dlužníka, společnosti CITO Praha s.r.o., tj. k 15. 4. 2020, byla na osobním depozitním účtu dlužníka zajištěna na základě vydaných zajišťovacích příkazů částka 12 014 734 Kč k úhradě daně z přidané hodnoty (DPH) za zdaňovací období září 2016 až září 2017, která k uvedenému dni nebyla pravomocně stanovena. Vzhledem ke skutečnosti, že daň byla pravomocně stanovena teprve až dne 13. 5. 2020, vznikla ke dni účinnosti rozhodnutí o úpadku povinnost správce daně vydat do majetkové podstaty dlužníka celou částku. Vydání části pohledávky ve výši 9 418 137 Kč správce daně zamítl rozhodnutím o námitce. Následně však dne 14. 9. 2023 vydal do majetkové podstaty dlužníka částku 2 596 597 Kč. Žalobce tvrdil, že důkaz, že část pohledávky, která průkazně existovala již v době rozhodování, byla ze strany správce daně následně uhrazena, nemohl daňový subjekt uplatnit v řízení již dříve a mohl mít podstatný vliv na výrok rozhodnutí. Navíc vyplacením dané částky správce daně fakticky potvrdil skutečnost, že zajištěná jistina na osobním depozitním účtu ke dni účinnosti rozhodnutí o úpadku náleží do majetkové podstaty dlužníka. Žalobce tak měl za to, že vydání částky 2 596 597 Kč dne 14. 9. 2023 do majetkové podstaty dlužníka je novým důkazem ve smyslu § 117 odst. 1 písm. a) daňového řádu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2006, č. j. 1 Afs 36/2006-89). 3. Za nový důkaz podle § 117 odst. 1 písm. a) daňového řádu je dle žalobce nutno považovat i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 9. 2023, č. j. 2 Afs 256/2022-50. Uvedeným rozsudkem byla zamítnuta kasační stížnost žalovaného proti rozsudku zdejšího soudu ze dne 10. 10. 2022, č. j. 14 Af 9/2022-24, jímž bylo zrušeno rozhodnutí správce daně ve věci námitky žalobce podané dne 22. 12. 2021 proti nevyplacení částky ve výši 2 596 597 Kč do majetkové podstaty dlužníka. Žalobce tvrdil, že rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 256/2022 je novým důkazem, neboť prokazuje oprávněnost nároku na vydání neoprávněně zadržené jistiny na úhradu DPH do majetkové podstaty dlužníka (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 36/2006). 4. Dále žalobce tvrdil, že rozsudek sp. zn. 2 Afs 256/2022 jako důkaz splňuje i podmínku pro obnovu řízení podle § 117 odst. 1 písm. d) daňového řádu. Tento rozsudek je nutno vnímat ve vztahu k rozhodnutí o námitce i jako posouzení předběžné otázky, přičemž příslušný orgán veřejné moci o ní dodatečně rozhodl jinak. 5. Žalobce namítal, že podal návrh na povolení obnovy podle § 117 odst. 1 daňového řádu. Žalovaný však posuzoval pouze splnění podmínek § 117 odst. 1 písm. a) daňového řádu, přestože jedním z navrhovaných důkazů byl i rozsudek sp. zn. 2 Afs 256/2022. 6. Žalobce měl za to, že správce daně rozhodl ve dvou skutkově shodných řízeních u stejného daňového subjektu rozdílně, když částku ve výši 2 596 597 Kč za období červenec až září 2017 převedl na bankovní účet dlužníka, zatímco u neoprávněně zajištěné částky na úhradu DPH ve výši 9 418 137 Kč za období od září 2016 do června 2017 námitku žalobce zamítl. Žalobce upozornil, že je správce daně dle § 8 daňového řádu povinen dbát na to, aby při rozhodování skutkově shodných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Důvody pro obnovu řízení jsou tedy takové povahy, že lze důvodně předpokládat, že by ve věci bylo rozhodnuto jinak, kdyby v době vydání rozhodnutí o námitce byl správci daně k dispozici rozsudek sp. zn. 2 Afs 256/2022. Správce daně měl po vydání tohoto rozsudku bezodkladně přezkoumat rozhodnutí z moci úřední na základě dozorčího prostředku. 7. Žalobce označil argumentaci správce daně za účelovou a zavádějící. Správce daně tvrdil, že v případě jednotlivých rozhodnutí o námitkách jde o rozdílné případy. Žalobce však měl za to, že rozhodnutí o námitkách jsou srovnatelná nejen obsahově, ale i formálně. Texty rozhodnutí v částech označených jako „K námitkám insolvenčního správce Finanční úřad pro hlavní město Prahu uvádí následující“ jsou v převážné většině identické, pasáže týkající se zdůvodnění zamítnutí byly průkazně kopírovány. Argumentace je shodná a faktický rozdíl mezi jednotlivými rozhodnutími je pouze v jednotlivých zdaňovacích obdobích. Správce daně setrval na stejné argumentaci i v případě soudního přezkumu u zdejšího a Nejvyššího správního soudu. 8. Dále žalobce připomenul, že obnova řízení probíhá ve dvou fázích. V první fázi je správce daně oprávněn zkoumat pouze to, zda nastala některá ze skutečností taxativně vymezených v § 117 odst. 1 daňového řádu. Správce daně v této fázi naopak nemůže nové důkazy hodnotit či odkazovat na právní závěry, které ve vztahu k nim učinil (viz rozsudek sp. zn. 1 Afs 36/2006). Namítal, že argumenty, na základě kterých zamítl správce daně návrh na povolení obnovy řízení, lze uplatnit až v případném obnoveném řízení, nikoliv v řízení o povolení obnovy řízení. Teprve v rámci obnoveného řízení může aplikovat při rozhodování své případné odlišné právní stanovisko od výroku soudu. Doplnil, že § 242 odst. 2 daňového řádu nelze na danou situaci aplikovat (viz rozsudek zdejšího ze dne 27. 8. 2024, č. j. 10 Af 26/2022-48). 9. Závěrem žaloby žalobce uvedl, že rozhodnutí o námitce bylo vydáno v rozporu s právními předpisy, což potvrzuje nejen rozsudek zdejšího soudu sp. zn. 14 Af 9/2022, ale i Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 256/2022, a dále i rozsudky Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 6. 2022, č. j. 62 Af 28/2020-98, Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 3. 2024, č. j. 8 Afs 157/2022-38, a zdejšího soudu ze dne 27. 8. 2024, č. j. 10 Af 26/2022-48. Správce daně měl v daném případě nařídit přezkoumání předmětného rozhodnutí z moci úřední v souladu s § 121 daňového řádu, což však neučinil, a to přestože žalobce podal tři podněty k nařízení přezkoumání tohoto rozhodnutí. Skutečnost, že rozhodnutí bylo průkazně vydáno v rozporu s právními předpisy, však neznamená, že zároveň neexistují i důvody pro obnovení řízení podle § 117 odst. 1 daňového řádu. III. Vyjádření žalovaného k podané žalobě 10. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl, neboť veškeré námitky žalobce považoval za nedůvodné. V podrobnostech žalovaný odkázal na napadené rozhodnutí a předložený správní spis, neboť žalobní námitky korespondují s odvolacími námitkami. 11. K tvrzení žalobce, podle kterého byl dán důvod obnovy, k čemuž žalobce odkazoval na rozsudek sp. zn. 2 Afs 256/2022 a vydání částky 2 596 597 Kč, žalovaný předně odkázal na body [19] až [25] napadeného rozhodnutí. Žalovaný měl za to, že žalobcem uváděné skutečnosti nejsou skutečnostmi ve smyslu § 117 odst. 1 písm. a) daňového řádu. K tomu žalovaný uvedl, že ve svých úvahách vycházel z judikatury Nejvyššího správního soudu, dle níž obnova řízení nemůže být povolena pro každý nově uplatněný důkaz či skutečnost. Pro povolení obnovy řízení podle § 117 odst. 1 písm. a) daňového řádu je nezbytné kumulativní splnění tří základních podmínek, a to (1) vyšly najevo nové skutečnosti nebo důkazy, (2) tyto skutečnosti či důkazy nemohly být bez zavinění daňového subjektu nebo správce daně uplatněny již dříve, a (3) nové skutečnosti či důkazy mohly mít podstatný vliv na výrok rozhodnutí, kterým bylo ukončeno řízení, o jehož obnovu jde (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 01. 2008, č. j. 2 Afs 98/2007-91). 12. Žalovaný poznamenal, že mezi stranami není sporné, že žalobcem označené důkazy, resp. skutečnosti nemohly být uplatněny v řízení o námitce, neboť to bylo ukončeno již dne 12. 1. 2021. V dalších úvahách se však závěry obou stran sporu rozcházejí. Ve vztahu k rozsudku sp. zn. 2 Afs 256/2022 žalovaný setrval na názoru, že na rozsudky je zapotřebí nahlížet jako