4 As 31/2023 — Nejvyšší správní soud

17 Af 5/2025- 66 - text  15 17 Af 5/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Taubera, soudkyně Pavly Klusáčkové a soudce Vadima Hlavatého ve věci žalobce: proti žalovanému: Česká republika – Ministerstvo práce a sociálních věcí se sídlem Praha 2, Na Poříčním právu 376/1 Odvolací finanční ředitelství se sídlem Brno, Masarykova 427/31 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 12. 2024, č. j. 38525/24/5100-10612-710970, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 12. 2024, č. j. 38525/24/5100-10612-710970, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání a zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým byl podle § 116 odst. 1 písm. a) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“), změněn platební výměr na odvod za porušení rozpočtové kázně ze dne 29. 6. 2023, č. j. 05641358/23/2000-31472-112143, vydaný Finančním úřadem pro hlavní město Prahu. Změna platebního výměru spočívala ve změně výše odvodu za porušení rozpočtové kázně z 25 021 736 Kč na 125 108 677 Kč. II. Obsah žaloby 2. V prvním žalobním bodě žalobce namítal, že orgány finanční správy nesou důkazní břemeno tvrdit a prokázat, že se žalobce při zadávání veřejné zakázky dopustil pochybení, které zakládá porušení rozpočtové kázně. Žalobce důkazní břemeno dle § 92 odst. 3 daňového řádu netížilo, neboť ho nestíhá povinnost podat daňové tvrzení vztahující se k zadání veřejné zakázky a žalobce v žádném daňovém tvrzení nemusel uvádět, v jakém režimu dotčenou veřejnou zakázku zadal. Daňové orgány své prvotní důkazní břemeno neunesly, když neprokázaly, že nebyly splněny podmínky pro zadání veřejné zakázky prostřednictvím jednacího řízení bez uveřejnění (dále jen „JŘBU“). Žalobce měl za to, že daňové orgány vycházely ze závěrů judikatury, která se sice týká problematiky zadávání veřejných zakázek v JŘBU, avšak pominuly, že nynější řízení se řídí odlišnou a svébytnou procesní úpravou, pročež nelze závěry uvedené judikatury použít. K tomu žalobce odkázal na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 11. 2019, č. j. 31 Af 20/2018-176. 3. Za chybný žalobce označil závěr žalovaného, podle kterého měl žalobce povinnost disponovat důkazními prostředky již při zahájení zadávacího řízení s odkazem na důkazní břemeno daňových orgánů. Žalobce rovněž nemohl prokázat, že Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „ÚOHS“) neshledal v postupu žalobce žádné nedostatky, neboť zde neexistuje žádné rozhodnutí ani jiné vyjádření ÚOHS o tom, že by se žalobce nějakého pochybení dopustil, což je nutné vykládat ve prospěch žalobce. 4. V rámci uvedeného žalobního bodu žalobce rovněž namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí daňových orgánů. Tvrdil, že daňové orgány mechanicky převzaly závěry Nejvyššího kontrolního úřadu (dále jen „NKÚ“), aniž by je podrobily vlastní kritice či vlastnímu právnímu hodnocení. Správce daně nemůže bez vlastního právního posouzení pouze odkázat na odůvodnění kontrolní zprávy NKÚ. Ze zprávy o daňové kontrole není zřejmé, které důkazní prostředky správce daně považoval za rozhodné. Ve zprávě je sice uveden výčet různých dokumentů a podkladů, avšak správce daně k nim neuvedl žádnou vlastní úvahu. Napadené rozhodnutí dále nezohledňuje zprávu o daňové kontrole. Žalovaný v napadeném rozhodnutí podstatnou měrou vytvořil novou vlastní argumentaci, která slouží jako jakási nadstavba zcela nepřesvědčivé argumentace správce daně ve zprávě o daňové kontrole. Žalovaný by však měl výhradně potvrzovat názory prvoinstančního správce daně a na základě ní by měl oponovat názoru odvolatele. 5. Ve druhém žalobním bodě žalobce namítal, že užitím JŘBU nebyla porušena rozpočtová kázeň, neboť byly splněny předpoklady k užití tohoto postupu, a to jak dle § 63 odst. 3 písm. b) zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek (dále jen „ZZVZ“), tak dle § 63 odst. 5 tohoto zákona. Žalovaný se nedůvodně odmítl zabývat materiálním naplněním důvodů pro užití JŘBU dle § 63 odst. 5 ZZVZ s odůvodněním, že daný důvod žalobce neuvedl ve výzvě k jednání v JŘBU. Dle žalobce žalovaný nemůže konstatovat pochybení zadáním veřejné zakázky prostřednictvím JŘBU při nesplnění podmínek jeho použití, aniž by byly zkoumány všechny možné zákonné důvody (podmínky) pro užití JŘBU, obzvláště ne za situace, kdy žalobce žalovaného na důvody dle § 63 odst. 5 ZZVZ upozornil. Tvrdil, že pochybení ve formě neuvedení důvodu pro užití JŘBU ve výzvě k jednání bylo možné kvalifikovat maximálně jako administrativní pochybení zadavatele, které nemělo vliv na hospodářskou soutěž a které mělo být vyhodnoceno jako pochybení zadavatele bez návrhu na finanční dopad. 6. Žalobce měl za to, že byly naplněny podmínky pro zadání veřejné zakázky v JŘBU dle § 63 odst. 3 písm. b) ZZVZ, neboť byly splněny podmínky technické jedinečnosti. Žalobce sice disponoval oprávněním nakládat s aplikačním programovým vybavením (APV), tento rozsah licenčních oprávnění se však netýká základního programového vybavení (ZPV), které je pro správnou funkci APV nezbytné. K ZPV není společností OKsystem a.s. (dále jen „OKsystem“) poskytována licence. Žalovaný nesprávně interpretuje znění „Smlouvy o spolupráci v oblasti autorského práva“ ze dne 21. 10. 2010 a závěry Znaleckého posudku č. 86-2013 (dále jen „znalecký posudek“). Znaleckým posudkem se žalovaný nijak nezabýval. Poznamenal, že se v projednávaném případě nejedná o jednoduchý systém, nýbrž o komplexní, velice složitý a funkčně provázaný agendový systém. Společnost OKsystem disponovala podrobnými a nenahraditelnými znalostmi o systému, a i kdyby žalobce byl oprávněn veřejnou zakázku realizovat prostřednictvím jiného dodavatele, tak zásadní komplexnost a složitost systému, a tedy zřejmá obtížnost zapracování nového dodavatele by podle přesvědčení žalobce vedla k natolik zásadnímu navýšení nákladů, že podmínky JŘBU byly naplněny. 7. Dále měl žalobce za to, že naplnil zásadu 3E. Tvrdil, že při uzavření smlouvy s jiným dodavatelem, který nebyl obeznámen s jednotlivými funkcionalitami systému a jeho vazbami na související agendové systémy, by jeho postup byl nehospodárný, neefektivní a zdlouhavý; jiný dodavatel by vzhledem k uvedenému nebyl schopen předložit konkurenceschopnou nabídku a nebyl by vůbec schopen upravovat základní programové vybavení. 8. Žalobce měl za to, že technické důvody, ochrana výhradních práv a povinnost naplnění zásad 3E při zadávání veřejné zakázky by neumožnily zadat zakázku jinému subjektu v uvedených termínech, což jsou objektivní skutečnosti, které prvostupňový orgán ani žalovaný nebraly v potaz. 9. Žalobce v reakci na odůvodnění napadeného rozhodnutí namítal, že z usnesení vlády č. 733 ze dne 25. 9. 2013 neplyne úkol „přesoutěžit“ stávající agendové systémy od společnosti OKsystem prostřednictvím otevřeného zadávacího řízení, s termínem jejich implementace a spuštění do ostrého provozu. Povinnost vyplývající z usnesení vlády č. 246 ze dne 10. 4. 2013, tj. informovat vládu o nadlimitních veřejných zakázkách zadávaných v jednacím řízení bez uveřejnění, ministryně práce a sociálních věcí splnila, když vláda byla o zadávacím řízení informována [viz č. j. 1556/16 k jednání vlády dne 5. 12. 2016 a záznam z jednání 44. schůze vlády (bod č. 7)]. 10. K tvrzení, že žalobce byl k užití JŘBU oprávněn i dle § 63 odst. 5 ZZVZ, žalobce odkázal na rozsudky Krajského soudu v Brně ze dne 19. 12. 2023, č. j. 29 Af 75/2021-490, a č. j. 29 Af 74/2021-526, a ze dne 19. 2. 2024, č. j. 29 Af 42/2022-578. Z uvedených rozsudků žalobce dovozoval, že pokud krajský soud dovodil, že v roce 2021 existovaly za účelem zajištění služeb podpory provozu a nutného rozvoje OKaplikací důvody pro užití JŘBU ve smyslu § 63 odst. 5 ZZVZ, tím spíše existovaly tyto důvody i v prosinci 2016. Dále žalobce v podané žalobě odůvodňoval, proč má za to, že v dané věci byly splněny podmínky dle § 63 odst. 5 ZZVZ. Tvrdil, že nemohl předvídat vznik krajně naléhavé okolnosti ani ji nezpůsobil a nebylo objektivně možné dodržet lhůty pro jiná řízení odlišná od JŘBU. 11. Ve třetím žalobním bodě žalobce namítal, že odvod za porušení rozpočtové kázně zcela vybočuje z hlediska přiměřenosti uložené sankce, neboť žalobci ukládá sankci v řádu stovek milionů korun, aniž by bylo prokázáno jakékoliv ohrožení či snad dokonce narušení volné hospodářské soutěže v daném úseku. Žalovaný se omezil pouze na konstatování tří důvodů v neprospěch žalobce, u kterých se nezabýval jejich závažností. Daňové orgány stanovily výši odvodu pouze s odkazem na sazbu uvedenou v Pokynu č. GFŘ – D – 53 pro stanovení odvodů za porušení rozpočtové kázně ze dne 17. 1. 2022, č. j. 85547/21/7700-40500-711175, (dále jen „pokyn D53“), kdy pro stanovení výše odvodu za porušení rozpočtové kázně postupovaly čistě mechanicky bez vlastní úvahy. Uložená sankce se žalobci jevila jako nepřiměřená a nezohledňující specifika daného případu. Daňové orgány