7 As 82/2011 — Nejvyšší správní soud

19 A 34/2025- 37 - text 16 19 A 34/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Loudovou ve věci žalobce: V. H. C., narozený dne X státní příslušnost Vietnamská socialistická republika zastoupený advokátem Mgr. Vratislavem Polkou sídlem Berní 2261/1, 400 01 Ústí nad Labem proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 25. 6. 2025, č. j. MV-78361-4/SO-2025, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 25. 6. 2025, č. j. MV-78361-4/SO-2025. Napadeným rozhodnutím žalovaná rozhodla o odvolání žalobce tak, že potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 3. 3. 2025, č. j. OAM-14121-21/DP-2024 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým byla zamítnuta žádost o vydání nového povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky (dále jen „ČR“) za účelem ostatní/jiné podle § 46 odst. 1 ve spojení s § 37 odst. 2 písm. a) a s odkazem na § 56 odst. 1 písm. h) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), neboť byly zjištěny skutečnosti nasvědčující tomu, že účastník hodlá povolení k dlouhodobému pobytu zneužít k jinému účelu, než je uvedený v žádosti. II. Žalobní body 2. Žalobce namítal, že žalovaná porušila zásadním způsobem své povinnosti odvolacího orgánu, napadené rozhodnutí odporuje požadavkům obsaženým v ust. § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zároveň je v rozporu s ust. § 89 odst. 2 správního řádu. Žalovaná nezjistila stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, jak vyžaduje ust. § 3 správního řádu. Při vydání rozhodnutí v obou stupních byla správními orgány zásadním způsobem porušena ustanovení definující podmínky pro výkon jejich činnosti, zejména ust. § 2 odst. 3, 4 správního řádu. Rozhodnutí je současně zcela nepřiměřené jeho důvodům, je formalistické a postavené toliko na podezření. 3. Podstata problému leží v otázce, zda žalobce skutečně hodlá zneužít účel svého pobytu k jinému účelu. Závěry správních orgánů postrádají opodstatnění, když podání žádosti o udělení zaměstnanecké karty v době pobytu cizince na území za účelem studia neznamená, že by studující cizinec nehodlal dále na území studovat, ale znamená jen to, že tento hodlá na území také pracovat, a takto si pomoci s úhradou nákladů na pobyt a studium na území. Ani sama skutečnost, že žalobce aktuálně žádá o nové povolení k dlouhodobému pobytu za účelem „ostatní“ (studium přípravného kurzu českého jazyka) neznamená, že hodlá svůj pobyt na území zneužít, nýbrž jen to, že nadále potřebuje intenzivně pracovat na znalosti českého jazyka tak, aby mohl úspěšně absolvovat plánované studium na území. Z žádných důkazů přitom nevyplývá nic jiného a již vůbec nelze tvrdit, že žalobce na území studovat neplánuje, či že nehodlá absolvovat přípravný kurz českého jazyka. 4. Ze spisového materiálu vyplývá, že rozhodnutí byla vydána na základě domněnek a podezření, nikoli řádně zjištěného stavu věci, když závěry o tom, že žalobce hodlá zneužít svůj pobyt k účelu odlišnému, postavily správní orgány na pouze třech indiciích, a to na nedoložení nostrifikace v rámci předchozího studia na VŠ, kvůli kterému bylo žalobci studium původně ukončeno, skutečnosti, že v průběhu vysokoškolského studia nezískal žalobce žádný kredit, a dále na tom, že žalobce v minulosti opakovaně žádá o udělení zaměstnanecké karty na území, a tedy zjevně hodlá na území pracovat. Nutno zdůraznit, že i udělení povolení k pobytu za účelem ostatní – studia jazykového kurzu na DOCEO – Jazykovou školou s právem státní jazykové zkoušky, s. r. o. (dále „DOCEO“) bude žalobci umožňovat volný přístup na trh práce. Výše uvedené indicie přitom nejsou zcela zjevně dostatečnými pro závěr, že žalobce hodlá požadovaný účel zneužít k účelu jinému. Žalobce do ČR přicestoval s cílem studovat na vysoké škole, přičemž zjistil, že je nezbytné nejprve vylepšit svou znalost českého jazyka, aby bylo možné úspěšně ve studiu pokračovat. Proto začal studovat na území český jazyk a požádal o udělení nového povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia jazykové školy DOCEO. Jakmile získá dostatečnou znalost českého jazyka, hodlá poté ve vysokoškolském studiu pokračovat. Žádost o udělení zaměstnanecké karty žalobce podal nikoli proto, aby zneužil svůj pobyt k jinému účelu, když přístup na trh práce již měl zajištěn původním oprávněním k pobytu, ale zejména proto, aby stabilizoval svou pobytovou situaci na území, mohl si v klidu přivydělat na svůj pobyt a studium, přičemž podání žádosti za jiným účelem nelze považovat za akt zneužití pobytu, jde o legitimní postup. 5. Jak vyplývá ze správního spisu, sdělením Centra celoživotního vzdělávání Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem (dále „UJEP“) ze dne 17. 12. 2024, žalobce byl v době od 10. 10. 2022 do 31. 8. 2023 účastníkem Přípravného kurzu českého jazyka pro cizince, a tohoto prezenčního kurzu se účastnil s docházkou 83 % a řádně plnil veškeré povinnosti vyplývající ze vzdělávání. Studium ukončil v řádném termínu. Bohužel, následně v rámci navazujícího vysokoškolského studia zjistil, že potřebuje znalost českého jazyka ještě zlepšit, aby byl schopný úspěšně studium absolvovat. Ačkoli tedy ke studiu docházel, nebyl schopen absolvovat nezbytné zkoušky a to byl důvod, proč požádal následně o udělení nového dlouhodobého pobytu za účelem jazykové přípravy. Je tedy zjevné, že pokud jde o plnění účelu, vyznívá tato otázka v prvním období pobytu žalobce na území v jeho prospěch. V případě druhého období ze správního spisu nevyplývá, že by účastník účel pobytu neplnil, když správní orgány vychází toliko z potvrzení školy o tom, že studium žalobce bylo ukončeno z důvodu, že nedoložil doklad o nostrifikaci a že nezískal ve studiu žádné kredity. Správní orgány se však nesnažily zjistit co bylo důvodem nedoložení nostrifikace či neúspěšného studia. Z této skutečnosti přesto dovozují, že žalobce nemá fakticky o požadované studium na DOCEO zájem a hodlá svůj pobyt zneužít k jinému účelu. Tento závěr není postaven na spolehlivě a dostatečně zjištěném stavu věci, což je v rozporu se zákonem a principy správního řízení, zejména principem materiální pravdy. 6. Jestliže žalovaná odkazuje na závěry správního orgánu I stupně o tom, že žalobce v minulosti neplnil účel pobytu, konstatuje tak na základě písemného sdělení školy bez toho, aby neplnění účelu bylo dále prokázáno, a bez toho, aby došlo k prověření okolností a důvodů takové skutečnosti, navíc za situace, kdy žádost žalobce nebyla zamítnuta z důvodu neplnění účelu pobytu, ale z důvodu podezření, že hodlá požadovaný pobyt zneužít k jinému účelu. Žalovaná přitom odkazuje na to, že oním účelem má být zjevně zaměstnání, přičemž se již nevypořádala tím, že žalobce má i aktuálně volný přístup na trh práce. 7. Jestliže správní orgán odkazuje na to, že rozhodovacímu procesu je vždy vlastní jistá míra abstrakce a obecnosti, kdy je často nutno vycházet z určitých předpokladů a nikoli objektivně zjistitelných skutečností, nelze toto chápat jako možnost rozhodnout bez konkrétních a dostatečných podkladů. Jestliže správní orgány tedy žádost zamítly z důvodu odpovídajícímu čl. 20 odst. 2 písm. f) směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/801/EU, ze dne 11. 5. 2016, o podmínkách vstupu a pobytu státních příslušníků třetích zemí za účelem výzkumu, studia, stáže, dobrovolnické služby, programů výměnných pobytů žáků či vzdělávacích projektů a činnosti au-pair (dále „směrnice 2016/801/EU“), podle něhož členské státy mohou žádost zamítnout, pokud má členský stát důkazy nebo závažné a objektivní důvody k domněnce, že státní příslušník třetí země by v zemi pobýval za jiným účelem, než pro který žádá o přijetí, postupovaly zjevně v rozporu s uvedenou směrnicí, jakož i na základě této směrnice implementované vnitrostátní úpravy. Správní orgány žádnými takovými důkazy nebo závažnými objektivními důvody nedisponují, závěr činí na základě domněnek a podezření s odkazem na minulé chování žalobce. Obdobné pochybnosti správního orgánu přitom zcela zjevně nelze považovat za dostatečné k tomu, aby bylo možno žádost zamítnout v souladu s čl. 20 odst. 2 písm. f) směrnice. 8. Z výše uvedeného je tak zjevné, že napadené rozhodnutí je vydáno v rozporu s ust. § 2, 3, 4, 6, 36 odst. 3 a 68 odst. 3 správního řádu, dále v rozporu s § 46 odst. 5 ve spojení s § 56 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců, v rozporu s čl. 20 odst. 2 písm. f) směrnice 2016/801/EU, je nepřezkoumatelné, nepřiměřené, formalistické a porušuje také čl. 8 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen „Úmluva“). III. Vyjádření žalované 9. Žalovaná sh