19 A 42/2025 – Městský soud v Praze

19 A 42/2025- 31 - text 15 19 A 42/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Loudovou ve věci žalobce: X., narozený dne X státní příslušnost Republika Uzbekistán zastoupený advokátem Mgr. Pavlem Štanglem sídlem Zárubova 506/4, 142 00 Praha proti žalovanému: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy sídlem Kaplanova 2055/4, 148 00 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 9. 2025, č. j. KRPA-249788-41/ČJ-2025-000022-ZSV, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce se žalobou domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „žalovaný“), jímž byla podle ust. § 124 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), prodloužena doba zajištění žalobce za účelem správního vyhoštění stanovená rozhodnutím žalovaného ze dne 7. 8. 2025, č. j. KRPA-249788-18/ČJ-2025-000022-ZSV, o 30 dnů. II. Žalobní body 2. Žalobce namítal, že správní orgán vyšel z nedostatečně a nesprávně zjištěného stavu věci, kdy základem pro rozhodnutí je názor, že by žalobce mařil výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Správní orgán se sice domnívá, že žalobce by z území ČR nevycestoval, avšak nijak neodůvodňuje, proč dospěl k tomuto závěru. Odůvodnění správního orgánu je pouze obecné a není řádné ve vztahu k důvodům zajištění cizince. Správní orgán automaticky operuje s tím, že žalobce bude opakovat své nezákonné jednání z minulosti, nikterak nezohledňuje současnost, bez jakýchkoliv konkrétních úvah dospěl žalovaný k závěru, že žalobce se bude opět chovat nezákonně i pro futuro. Žalobce tedy považuje dané rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Žalobce správnímu orgánu vypověděl zcela bezelstně, že z území nevycestoval, taktéž však ozřejmil své rodinné vztahy. Žalobce má na území ČR družku paní M. M. (občanka Rumunska), se kterou sdílí společnou domácnost. Pro správní orgán bylo zřejmě jednodušší se tímto důležitým údajem raději nezabývat. Je hrubou nepravdou, že nebylo možné tuto skutečnost zjistit a dále s ní pracovat. 3. Vzhledem k tomu, že v důsledku napadeného rozhodnutí je žalobce omezen na osobní svobodě, musí být takové rozhodnutí založeno na závažných důvodech, které svědčí pro nutnost omezení osobní svobody cizince na tak dlouhou dobu. Zákon pro tento případ stanovuje konkrétní okolnosti, za nichž je možné omezit cizince na osobní svobodě, přičemž v daném konkrétním případě je možné zajištění cizince pouze, pokud hrozí vážné nebezpečí útěku. V rozhodnutí absentují úvahy pro posouzení důvodnosti zajištění, správní orgán se prakticky nezaobírá posouzení okolností případu. Žalobce má na území ČR přítelkyni, kterou nechce opustit, nehrozí tedy žádné nebezpečí, zvlášť když sám navrhl, aby správní orgán uložil zvláštní opatření a přislíbil součinnost. Nebezpečí útěku je nezbytné individualizovat a vztáhnout k aktuální situaci. Žalobce má na území ČR stabilní zázemí, bydlí společně se svou družkou, která je občankou Rumunska. Žalovaný zná adresu žalobce, zná identitu žalobce, mohl znát i družku žalobce, dále žalovaný vede řízení o správním vyhoštění (rozhodnutí není pravomocné), a žalobce se tedy nyní nachází na území zcela legálně. Není jediný důvod, proč ukládat žalobci další omezující opatření, navíc tak drastické, jako prodloužení zajištění o 30 dní (dohromady již 60 dní) v zařízení pro cizince. Pokud bychom přijali závěry správního orgánu, pak každý cizinec, který poruší zákon o pobytu cizinců, by musel být umístěn do zařízení o zajištění cizinců, neboť je jasné, že jej poruší i podruhé. Není důvod žalobce zavírat do zařízení, když má možnost pobývat v bytě se svou družkou. Prodloužení zajištění je evidentně opatřením zcela neúčelným a nadbytečným. Není důvodu se obávat, že by žalobce měl mařit výkon správního vyhoštění. Je nutné podotknout, že žalobci nikdy nebylo vydáno správní vyhoštění. S ohledem na skutečnost, že má na území ČR družku, není vůbec zřejmé, že k vydání rozhodnutí o správním vyhoštění dojde. Správní orgán hodlá v řízení o správním vyhoštění vyslechnout družku účastníka. Je zcela nepřiměřené, aby byl zajišťován člověk, u kterého není jasný předpoklad pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění. 4. Správní orgán se též ve svém rozhodnutí vůbec nezaobírá množností užití institutů mírnějších, respektive je pouze konstatuje, aniž by vážil možnost jejich užití. Napadené rozhodnutí sice obsahuje konstatování správního orgánu, že se podrobně zabýval otázkou možnosti užití zvláštních opatření, avšak následné vysvětlení dává více otázek než odpovědí, odůvodnění je nedostatečné až zmatené. Zejména je nutno zmínit absolutně nevypořádanou možnost složení finanční záruky, kdy není zřejmé, zda byl v tomto směru žalobce vůbec poučen. Bylo na správním orgánu, aby uvedl, jakou výši finanční záruky by považoval za dostačující. Odmítnout automaticky tuto možnost pouze pro jednání žalobce v minulosti není postup správný. 5. Jak již bylo judikováno, v případě zajištění cizince se jedná o zcela mimořádný institut, který umožňuje policii zasáhnout do ústavně zaručeného práva na osobní svobodu dané osoby. Uvedené právo je zaručené čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V případě uplatnění zajištění je tak nutno nejprve zkoumat, zda je takový postup skutečně nezbytný a zda pro jeho uplatnění existují opravdové důvody, z nichž jasně vyplývá, že by případné užití méně postihujících opatření neplnilo účel. Rozhodnutí o zajištění musí být dostatečně odůvodněno a měly by v něm být posouzeny všechny okolnosti, pro které nelze použít některé mírnější instituty (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2012, č. j. 4 As 16/2012-30). Žalobce též poukázal na ustanovení § 2 odst. 3 správního řádu a z tohoto vyplývající zásadu proporcionality (přiměřenosti) postupu správního orgánu. Je zcela zásadní, že ani po měsíci od zahájení správního řízení správní orgán stále nevydal rozhodnutí o správním vyhoštění, což je v případě zajištěného cizince zcela nepřiměřené. Správní orgán má činit úkony přímo k vydání rozhodnutí o správním vyhoštění, což se v daném případě nestalo. K zásadě přiměřenosti se dále Ústavní soud vyjádřil i v rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS 5/01, kde uvedl, že zasahování státu musí respektovat přiměřenou (spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti a požadavkem na ochranu základních práv jednotlivce. 6. Žalobce též upozornil na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 28. 4. 2011 ve věci C61/11 PPU, ve věci Hassen El Dridi, alias Soufi Karim, který vychází ze Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES, ze dne 16. prosince 2008, o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (dále též „směrnice 2008/115/ES“), zejména pak z článku 15 a 16. Výše uvedený rozsudek závazně stanovuje postup při maření úředního rozhodnutí o správním vyhoštění cizince. Ve zmíněné věci Evropský soudní dvůr odkazuje na zásadu subsidiarity, kdy musí být jednotlivé zákonné instituty aplikovány postupně, přičemž jiný postup je možný jen pokud opravdu nelze využít jiného (mírnějšího) institutu. V daném případě je pak nutné uvést, že žalobci nikdy nebylo uděleno správní vyhoštění, ale pouhá povinnost opustit území. Při vyhošťování je dle zmíněné směrnice nutné zajistit respektování lidských práv, spravedlnost a transparentnost řízení, přičemž donucovací opatření by měla být používána v souladu se zásadou proporcionality a účinnosti, pokud jde o použité prostředky a sledované cíle. Pokud členský stát Evropské unie neprovedl směrnici, jsou jednotlivci oprávněni se vůči státu dovolávat těch ustanovení směrnice, která se z hlediska svého obsahu jeví jako bezpodmínečná a dostatečně přesná (rozsudky ze dne 26. února 1986, Marshall, 152/84, Recueil, str. 723, bod 46, a ze dne 3. 3. 2011, Auto Nikolovi, C-203/10). III. Vyjádření žalovaného 7. Žalovaný shrnul podstatné okolnosti případu. Žalovaný v napadeném rozhodnutí jasně a dostatečně definoval na straně 4 až 6, proč právě v případě žalobce nepřistoupil k možnosti užití mírnějších opatření, a to včetně možnosti složení finanční záruky. Též zdůvodnil dobu prodloužení zajištění. Žalobce v podané žalobě znovu napadá skutečnosti, proti kterým brojil v předchozí žalobě proti zajištění žalobce, která byla rozsudkem Městského soudu v Praze zamítnuta (č. j. 20 A 35/2025-23). 8. Žalovaný doplnil, že dne 14. 9. 2025 bylo žalobci vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění (č. j. KRPA-249788-43/ČJ-2025-000022). Do dne vydání žalobou napadeného rozhodnutí o prodloužení zajištění žalobce tedy neexistovalo pravomocně vykonatelné rozhodnutí o správním vyhoštění. Je tedy zřejmé, že žalova