1 Azs 158/2024 — Nejvyšší správní soud

19 A 47/2024- 52 - text 17 19 A 47/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Loudovou v právní věci žalobce D. A. T., narozen X státní příslušnost Vietnamská socialistická republika zastoupen Mgr. Ondřejem Fialou, advokátem sídlem Václavské náměstí 808/66, 110 00 Praha proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 26. 9. 2024, č. j. MV-126591-4/SO-2024, takto: I. Rozhodnutí žalované ze dne 26. 9. 2024, č. j. MV-126591-4/SO-2024, se ruší a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení částku ve výši 12 560 Kč, a to k rukám jeho zástupce. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 26. 9. 2024, č. j. MV-126591-4/SO-2024 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaná zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 25. 4. 2024, č. j. OAM-4440-35/ZM-2023 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým byla dle § 46 odst. 6 písm. a) ve spojení s § 56 odst. 1 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zamítnuta žádost žalobce o vydání zaměstnanecké karty, neboť pobyt žalobce na území není v zájmu České republiky (dále jen „ČR“). II. Žalobní body 2. Žalovaná porušila povinnosti odvolacího správního orgánu, rozhodnutí odporuje požadavkům obsaženým v § 68 odst. 3 a § 89 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), správní orgány dostatečně neodůvodnily napadené a prvostupňové rozhodnutí a závěry o naplnění důvodu pro zamítnutí žádosti, a není tak zřejmé, jak ke svým závěrům dospěly. 3. Žalobce namítal, že v jeho věci nebyl dán důvod pro zamítnutí žádosti o vydání zaměstnanecké karty podle § 46 odst. 6 písm. a) ve spojení s § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců. Správní orgány se dopustily libovůle v rozporu s § 2 odst. 2 správního řádu, vybočily z rozsahu zákonem svěřených pravomocí a nepostupovaly v souladu se zákony a ostatními právními předpisy, dotčená ustanovení nesprávně vyložily. 4. Z nařízení vlády č. 220/2019 Sb., o maximálním počtu žádostí o vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem podnikání, žádostí o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem investování a žádostí o zaměstnaneckou kartu, které lze podat na zastupitelském úřadu (dále jen „nařízení vlády č. 220/2019 Sb.“), nelze dovozovat nezájem ČR na pobytu žalobce na území. Z nařízení plyne toliko, že vláda přistoupila k omezení podávání žádostí o zaměstnaneckou kartu na konkrétních zastupitelských úřadech v zahraničí, mezi něž patří mj. i Velvyslanectví ČR v Hanoji. Nařízení vlády č. 220/2019 Sb. přitom nelze chápat tak, že znemožňuje cizincům z Vietnamu podání žádosti o zaměstnaneckou kartu na jiné ambasádě (pokud splní podmínky místní příslušnosti) nebo na území ČR. Nařízení neomezuje Vietnamce podle státní příslušnosti, nýbrž zájemce o podání žádosti na konkrétně vyjmenovaných zastupitelských úřadech v zahraničí, mezi něž patří i Velvyslanectví ČR v Hanoji, ať již je státní příslušnost zájemců o podání žádosti jakákoli. Z nařízení vlády č. 220/2019 Sb. nelze dovozovat nezájem ČR na pobytu konkrétního cizince na území a vůbec se netýká změny účelu pobytu cizince již pobývajícího na území. Změnu účelu pobytu naopak výslovně upravuje § 45 odst. 1 věta prvá a § 42g odst. 5 věta druhá zákona o pobytu cizinců. Zákon je přitom z hlediska právní síly nadřazen podzákonnému právnímu předpisu, kterým je nařízení vlády. Správní orgány se tedy dopouští absurdní konstrukce, kdy z předpisu nižší právní síly, který přitom ani věcně vůbec nedopadá na projednávaný případ, dochází k závěrům, které jsou v přímém rozporu s právním předpisem vyšší právní síly, tedy se zákonem o pobytu cizinců. 5. Zájem ČR lze přitom mnohem lépe vysledovat z činnosti zákonodárné, kdy zákonodárná moc změnu účelu pobytu cizince pobývajícího na území za účelem studia na zaměstnaneckou kartu umožňuje. Argumentace nařízením vlády č. 220/2019 Sb. je zcela v rozporu s důvodovou zprávou vztahující se k novele zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (sněmovní tisk č. 203 - zákon č. 176/2019 Sb.), podle které (str. 48): „Zavedení kvót je navrhováno pouze vůči cizincům žádajícím ze zahraničí o vstup na území České republiky. Ve vztahu k cizincům, kteří již na území České republiky pobývají za jinými (neekonomickými) účely, a chtějí svůj účel pobytu změnit na výdělečný, není zapotřebí kvóty uplatňovat.“ 6. Správní orgány tak při výkladu neurčitého právního pojmu zájem ČR na pobytu cizince na území postupují svévolně, když ignorují vůli zákonodárce. Argumentace úmyslem zákonodárce je nesprávná a v rozporu s textem důvodové zprávy. Podle všeho úmysl zákonodárce nebyl takový, aby se nařízením vlády omezovala možnost měnit účel pobytu na území. Pokud by zákonodárce takový úmysl měl, pak by se tento projevil v příslušném textu zákona. 7. Žalobce odkázal na právní závěry z rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 9. 2024, č. j. 1 Azs 158/2024-37, a ze dne 27. 9. 2024, č. j. 5 Azs 149/2024-56, kde Nejvyšší správní soud ve skutkově obdobných případech shledal nezákonnou praxi správních orgánů a jejich výklad důvodu pro zamítnutí žádosti (nezájem ČR na pobytu cizince na území) s argumentací kvótami pro pracovní migraci na zastupitelském úřadu ČR v Hanoji. 8. Pokud jde o odkaz žalované na závěry z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2022, č. j. 4 Azs 14/2022-34, v odkazované věci se vůbec nejedná o změnu účelu pobytu cizince na území, ale o otázku nepřijatelnosti žádosti o zaměstnaneckou kartu, o níž rozhoduje zastupitelský úřad ČR ve Vietnamu. Když správní orgán svévolně aplikuje neurčitý právní pojem na celou skupinu cizinců v určité typové situaci, přestože splňují všechny zákonné podmínky pro vyhovění žádosti, a nahrazuje činnost zákonodárnou, fakticky svou interní metodikou a extenzivním nadužíváním předmětného neurčitého právního pojmu nepřípustně dotváří právní normu. V dané věci nebyl naplněn aplikovaný důvod pro zamítnutí žádosti o vydání zaměstnanecké karty. 9. Zároveň žalobce nesouhlasil se závěrem, že při rozhodování o žádosti o vydání zaměstnanecké karty se nejedná o rozhodování o právním nároku cizince. Tento závěr považoval žalobce za nesprávný a odkázal na body 24 až 33 odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2022, č. j. 51 A 13/2021-45. Krajský soud v Praze v bodu 33. odůvodnění tohoto rozsudku odkazuje též na odbornou literaturu: Ke shodnému závěru dospěl P. Pořízek, který k rozhodování o vydání zaměstnanecké karty uvedl: „Důvody pro zamítnutí žádosti jsou formulovány šířeji než u dlouhodobého pobytu za účelem sloučení rodiny. To ovšem nic nemění na tom, že výčet důvodů pro zamítnutí žádosti je uzavřený, taxativní. V případě, pokud žadatel o zaměstnaneckou kartu splní zákonem požadované podmínky, má subjektivní veřejné právo na vydání zaměstnanecké karty, s čímž zrcadlově koresponduje povinnost ministerstva vnitra zaměstnaneckou kartu vydat, pokud nemůže uplatnit žádný z důvodů pro zamítnutí žádosti. Tomu ostatně odpovídá i znění zákona, která ve vztahu k jedné z kategorií žadatelů o zaměstnaneckou kartu výslovně formuluje při splnění stanovených podmínek povinnost ministerstva vnitra zaměstnaneckou kartu vydat (,vydá‘). I v tomto případě tak jde o řízení o subjektivním veřejném právu, na jehož udělení má žadatel právní nárok, které podléhá soudnímu přezkumu.“ [Pořízek, P.: Brána nebo zábrana – problematické aspekty fungování systému Visapoint. In: Jílek, D., Pořízek, P. (eds.): Aktuální právní problémy azylového a cizineckého práva. Kancelář veřejného ochránce práv, 2016, str. 55]. 10. Žalobce namítl, že pokud jde o odkaz žalované na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 12. 2023, č. j. 17 A 28/2023-42, nejedná se o zcela totožný případ, a to nejen z hlediska skutkových okolností, ale zejména ohledně uplatněné žalobní argumentace, která vymezuje předmět řízení a rozsah soudního přezkumu napadeného správního rozhodnutí. V současné době nelze považovat právní závěry z odkazovaného rozsudku Krajského soudu v Plzni za součást ustálené judikatury správních soudů. 11. Žalobce dále namítl, že rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka Liberec ze dne 4. 3. 2024, č. j. 60 A 12/2023-40, se netýká obdobných skutkových okolností, neboť šlo o specifickou kategorii držitele modré karty v rámci vládou schváleného programu, který by změnou účelu pobytu porušil podmínky daného programu. 12. Žalobce odkázal na rozhodnutí žalované ze dne 23. 8. 2023, č. j. MV-118536-6/SO-2023, kde bylo konstatováno, že správní orgán I. stupně zamítá paušálně všechny žádos