2 As 37/2006 — Nejvyšší správní soud

20 Az 6/2025- 66 - text  10 20 Az 6/2025 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Tomášem Švecem, Ph.D. v právní věci žalobce: X. X., nar. X, státní příslušností X, t.č. ve X zastoupen Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem sídlem Varšavská 714/38, Praha 2 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 2. 2025, č. j. OAM-1467/ZA-ZA15-LE05-EX-2024, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného, jímž rozhodl o žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany tak, že se azyl podle § 12, § 13 a § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) neuděluje a doplňkovou ochranu pro existenci důvodů podle § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu nelze udělit. S žalobcem je souběžně vedeno řízení o jeho vydání do cizího státu podle ust. § 87 a násl. zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZMJST“), v jehož průběhu bylo pravomocně rozhodnuto o přípustnosti vydání žalobce k trestnímu stíhání na Ukrajinu. II. Žaloba a její podstatný obsah 2. Žalobce ve své žalobě namítal nesprávnost závěru žalovaného, že se dopustil na Ukrajině trestného činu, který je vážným zločinem ve smyslu ust. § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu. Zpochybnil přitom poměrně vysokou intenzitu kopnutí do hlavy poškozeného v rámci skutku, který je žalobci na Ukrajině kladen za vinu. Připomněl též, že v jiné věci žalovaný kopnutí do obličeje za vážný zločin nepovažoval, pročež je otázkou, proč ve věci žalobce dospěl k opačnému závěru. Žalobce dále považoval přinejmenším za předčasný závěr žalovaného o vážném zločinu ve smyslu zákona o azylu založený na tom, že předmětný zločin odpovídá trestném činu těžkého ublížení na zdraví podle ust. § 143 (českého) trestního zákoníku. Měl tak za to, že kvalifikace trestního činu, který je mu ukrajinskými orgány činnými v trestním řízení kladen za vinu, coby vážného zločinu podle ust. § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu nemůže obstát, neboť je v rozporu se zásadou in dubio mitius. 3. Dále žalobce namítal, že u něj není dáno důvodné podezření, že se vážného zločinu dopustil. Žalovaný podle jeho názoru v tomto směru nesprávně vycházel z rozhodnutí extradičních soudů, které ale rozhodovaly pouze o tom, zda je vydání žalobce k trestnímu stíhání na Ukrajině možné z hlediska splnění podmínek ust. § 91 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, a nikoli o vině žalobce či důvodnosti podezření. Žalovaný také podle žalobce během pohovoru dne 1. 11. 2024 nepoložil žádnou otázku týkající se důvodnosti podezření, že se dopustil vážného zločinu, ani dále nijak nedal najevo, že se hodlá vylučující klauzulí podle ust. § 15a zákona o azylu zabývat. Žalobce tedy neměl možnost se k důvodnosti podezření vyjádřit. To podle žalobce nemůže být zhojeno tím, že byl mezi podklady rozhodnutí zařazen i extradiční spis, k němuž se v rámci seznámení s podklady rozhodnutí také vyjádřil. V souvislosti s podklady rozhodnutí žalobce také namítal, že po seznámení se s těmito, byl opravován překlad klíčových částí extradičního spisu z ukrajinštiny do češtiny, což není v napadeném rozhodnutí uvedeno, když žalovaný tuto skutečnost uvedl až ve vyjádření žalobě proti nečinnosti, která byla projednávaná Městským soudem v Praze pod sp. zn. 6 A 19/2015. Pokud tedy došlo k opravě překladu, měl dát žalovaný žalobci možnost se s touto opravou ve smyslu ust. § 36 odst. 3 správního řádu seznámit ještě před vydáním rozhodnutí. Žalobce proto uzavřel, že napadené rozhodnutí musí být pro nepřezkoumatelnost a vady správního řízení zrušeno. 4. Žalovaný se též podle žalobce jen velmi stručně v napadeném rozhodnutí zabýval jeho věcnými námitkami proti ukrajinskému obvinění, když napadené rozhodnutí nenabízí žádné vysvětlení žalobcem kritizovaného postupu ukrajinské policie v prvním měsících vyšetřování. Žalovaný se rovněž podle žalobce nevypořádal dostatečně s dalšími žalobcem vyjmenovanými pochybeními ukrajinské policie zejména v podobě výslechu svědků s odstupem 6 či 16 měsíců od spáchání skutku a s podezřením, že ukrajinská policie zpětně vyráběla důkazy. Též proto má napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné. 5. Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí spatřoval žalobce také v tom, že žalovaný neprovedl žádné posouzení důkazů a že se nevypořádal s podezřením žalobce na fingovanost celého případu, které žalobce pojal s ohledem na odlišnosti výčtů důkazů ve dvou různých ukrajinských dokumentech z téhož trestního řízení. Žalobce rovněž shrnul skutečnosti, pro které se mu jeví postup ukrajinských orgánů činných v trestním řízení jako podezřelý a nevěrohodný. Úvahy v tomto směru pak sám sice označil za spekulativní, nicméně faktem podle něj je, že postup ukrajinských orgánů nedává z hlediska standardní snahy vyšetřit určitý trestný čin smysl. S odkazem na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 11. 2022, sp. zn. 6 Azs 204/2022, a ze dne 31. 3. 2011, č.j. 4 Azs 60/2007-136, dodal, že je to právě žalovaný, koho tíží důkazní břemeno ohledně důvodnosti podezření proti žalobci. 6. K otázce vlastní věrohodnosti žalobce vysvětlil, že o zkorumpované ukrajinské policii ve správním řízení nehovořil z důvodu procesní strategie a pokud v jeho pohovoru žalovaný objevil nesrovnalosti, nemohl z nich učinit závěr o nevěrohodnosti žalobce při posuzování vylučující klauzule, neboť zde leží důkazní břemeno výlučně na správním orgánu. 7. Závěrem žalobce vytkl žalovanému, že neobstaral celý ukrajinský trestní spis. Nelze přitom přijmout tvrzení žalovaného, že mu v tom brání ustanovení § 19 odst. 2 zákona o azylu, neboť v případě žalobce není původcem jeho pronásledování ukrajinský stát, nýbrž ruský stát. Navíc podle žalobce je ukrajinským orgánům známo, že pobývá v České republice, který se zabývá jeho vydáním, a neexistuje tedy nic, co by české orgány mohly ukrajinské straně ohledně jeho osoby prozradit. III. Vyjádření žalovaného 8. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že se povahou a závažností činu žalobce včetně hrozícího trestu a mírou účasti žalobce na trestné činnosti detailně zabýval na str. 10 – 13 napadeného rozhodnutí. S odkazem na ust. § 57 odst. 1 písm. c) správního řádu konstatoval, že si nemůže učinit úsudek o tom, zda byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal. Není oprávněn přezkoumávat rozsudek příslušného soudu a je jím naopak vázán. 9. Žalovaný dále uvedl, že v případě žalobce byly naplněny podmínky vylučující klauzule podle ust. § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu, když s odkazem na extradiční spis zde bylo dáno důvodné podezření, že se žalobce dopustil vážného zločinu. 10. Žalovaný též poukázal na to, že žalobce v průběhu správního řízení neuváděl žádné důvody, pro které lze udělit některou z forem mezinárodní ochrany. Měl za to, že se v napadeném rozhodnutí vypořádal se všemi skutečnostmi sdělenými žalobcem a podrobně uvedl, na základě jakých skutečností rozhodl. V podrobnostech přitom odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a správní spis s tím, že námitky žalobce uvedené v žalobě shledal irelevantními. 11. Navrhl proto zamítnutí žaloby jako nedůvodné. IV. Obsah správního spisu 12. Ze správního spisu soud zjistil tyto, pro řízení podstatné, skutečnosti. 13. Žalobce podal dne 29. 10. 2024 prostřednictvím svého zástupce žádost o udělení mezinárodní ochrany. V této žádosti uvedl předně, že o udělení mezinárodní ochrany žádá, protože na Ukrajině zuří válka a agresivní akce ruské armády zasahují celé území Ukrajiny, a je tak podle něj dán především důvod udělení doplňkové ochrany podle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Odkázal přitom na dosavadní praxi žalovaného a jeho aktuální zprávy o Ukrajině, podle kterých všechny části Ukrajiny čelí masivnímu ostřelování. 14. Posléze žalobce dne 1. 11. 2024 poskytl údaje k žádosti o mezinárodní ochranu, kdy uvedl, že je X státní příslušnosti i národnosti a X náboženského vyznání. Nevyvíjel žádnou politickou aktivitu a nebyl členem žádné politické strany, ani skupiny. Je ženatý a má dvě děti s tím, že manželky i obě děti nyní pobývají v České republice. V zemi původu žil v X v X. Ze země původu naposledy vycestoval v roce 2021 na základě polského pracovního víza do Polska a přibližně po roce odjel do České republiky, kde pobývá od konce února 2022, měl dočasnou ochranu, ale nemohl si ji prodloužit, jelikož musel odevzdat svůj pas soudu. Nikdy ani jinde o mezinárodní ochranu nežádal. Je zdravý, s ničím se neléčí a nemá žádná zdravotní omezení. Uvedl dále také, že na Ukrajině nebyl trestně stíhán ani odsouzen za spáchání trestného činu. Naproti tomu doplnil, že Česká republika rozhodla o jeho vydání na Ukrajinu za účelem trestního stíhání. Závěrem jako dů