1 Azs 31/2016 — Nejvyšší správní soud

5 A 28/2025- 60 - text 13 5 A 28/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Gabriely Bašné a soudců Mgr. Kateřiny Kozákové a Mgr. Ondřeje Hrabce ve věci žalobkyně: Obec Železná se sídlem Železná 28, Beroun zastoupená Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem Vinohradská 1215/32, Praha 2 – Vinohrady proti žalovanému: Ministerstvo zemědělství se sídlem Těšnov 65/17, Praha 1 – Nové Město o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 1. 2025, č. j. MZE-77777/2024-14113, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 1. 2025, č. j. MZE-77777/2024-14113, a rozhodnutí Státního zemědělského intervenčního fondu č. j.: SZIF/2024/041077 ze dne 11. 6. 2024 se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o žalobě v celkové výši 25 744 k rukám jejího zástupce Mgr. Stanislava Němce, advokáta, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 1. 2025, č. j. MZE-77777/2024-14113, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Státního zemědělského intervenčního fondu ze dne 11. 6. 2024, č. j. SZIF/2024/041077 (dále jen „prvostupňové správní rozhodnutí“). Prvostupňovým správním rozhodnutím uložil Státní zemědělský intervenční fond (dále „Fond“) žalobkyni povinnost zaplatit penále ve výši 9 901 770 Kč z titulu opožděného vrácení finančních prostředků, které jí byly poskytnuty jako dotace v rámci Programu rozvoje venkova ČR, a to do 15 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. 2. Mezi žalobkyní a žalovaným je spor o to, zda pohledávka Fondu na zaplacení penále ve výši 9 901 770 Kč je prekludována či nikoli. 3. Dne 26. 11. 2007 žalobkyně podala žádost o dotaci z Programu rozvoje venkova ČR 2007 - 2013 v podopatření III.2.1.2 Občanské vybavení a služby na projekt s názvem „Zlepšení vybavení a služeb pro občany obce Železná a okolní obce „reg. č. 07/002/3212a/120/001180“ (dále „projekt“). Dne 15. 4. 2009 byla žalobkyni proplacena průběžná platba dotace ve výši 5 015 356 Kč a dne 11. 12. 2009 konečná platba ve výši 4 886 414 Kč. Celková výše proplacené dotace tedy činila 9 901 770 Kč. Při cílené ex-post kontrole, jež byla provedena Fondem dne 26. 10. 2011, bylo zjištěno, že část nemovitosti, která je předmětem projektu, je ve skutečnosti v rozporu s cílem projektu využívána k pravidelné ekonomické činnosti. Rozhodnutím ze dne 23. 1. 2013, č.j. SZIF/2013/0016605, proto Fond uložil žalobkyni povinnost vrátit prostředky ve výši 9 901 770 Kč do 60 dnů od doručení tohoto rozhodnutí. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 4. 7. 2013 a vykonatelným se stalo dne 30. 3. 2013. Žaloba proti tomuto rozhodnutí byla rozsudkem Městského soudu v Praze (dále „městský soud“) ze dne 26. 4. 2017, čj. 6 A 167/2013-61, zamítnuta. Kasační stížnost proti tomuto rozsudku byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 5. 2018, čj. 10 Afs 158/2017 - 63. Dne 20. 9. 2013 zaslal Fond žalobkyni upomínku, ve které žádal o zaplacení dlužné částky v termínu do 20. 10. 2013. Dlužná částka v termínu zaplacena nebyla. 4. Dne 24. 5. 2019 zahájil Fond řízení o povinnosti zaplatit penále a následně rozhodnutím ze dne 30. 8. 2019, č.j. SZIF/2019/0536740, uložil žalobkyni povinnost zaplatit penále podle § 11a odst. 4 zákona o SZIF, v celkové výši 9 901 770 Kč z titulu opožděného vrácení dotace. Penále se počítá za období ode dne uplynutí platební lhůty uvedené ve výroku rozhodnutí do okamžiku vrácení nebo odečtení částky, tedy do dne vrácení předepsané částky na účet SZIF včetně (do dne nabytí právní moci rozhodnutí o započtení dlužné částky) a jeho výše činí 1 promile denně z dlužné částky. Odvolání proti tomuto rozhodnutí bylo zamítnuto. Na základě podané žaloby městský soud rozsudkem ze dne 31. 3. 2022, č.j. 14 A 74/2020-28, rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Tento rozsudek byl následně zrušen Nejvyšším správním soudem rozsudkem ze dne 14. 9. 2022 č.j. 7 Afs 85/2022-33 a věc byla vrácena městskému soudu. Následně městský soud vydal dne 7. 12. 2022 nový rozsudek č.j. 14 A 74/2020-67 (dále také jako „zrušující rozsudek městského soudu“), kterým žalobě opětovně vyhověl a věc vrátil žalovanému k novému řízení. Žalovaný podal proti tomuto rozsudku kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne 16. 8. 2023, č.j. 7 Afs 1/2023-33 (dále také jako „zrušující rozsudek NSS“). Městský soud i Nejvyšší správní soud přitom dospěly k závěru, že právo k zahájení řízení o zaplacení penále za opožděně vrácenou dotaci bylo v daném případě prekludováno, a to v souladu s dikcí čl. 3 odst. 1 první pododstavec nařízení Rady (ES, Euratom) č. 2988/95 ze dne 18. prosince 1995 o ochraně finančních zájmů Evropských společenství, v platném znění (dále „nařízení č. 2988/95“). Čtyřletá prekluzivní doba pro zahájení stíhání ve smyslu čl. 3 odst. 1 první pododstavec nařízení č. 2988/95 začala běžet od prvního dne po marném uplynutí lhůty stanovené rozhodnutím Fondu pro vrácení dotace, tj. dne 31. 3. 2013. Jelikož k zahájení stíhání došlo až na základě oznámení o zahájení řízení o zaplacení penále, tj. dne 23. 5. 2019, bylo právo k zahájení předmětného stíhání prekludováno v souladu s čl. 3 odst. 1 první pododstavec nařízení č. 2988/95. 5. Dne 11. 6. 2024 Fond v následně vedeném řízení po vydání zrušujících rozsudků městského soudu a Nejvyššího správního soudu vydal nové rozhodnutí o penále (pod č.j. SZIF/2024/0410177). Tímto rozhodnutím Fond znovu uložil povinnost žalobkyni zaplatit na účet Fondu částku ve výši 9 901 770 Kč do 15 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí, a to podle § 11a odst. 4 zákona o SZIF a podle č. 7 odst. 2 prováděcího nařízení Komise (EU) č. 809/2014, v platném znění, nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1306/2013, v platném znění, respektive podle čl. 59 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2021/2116, v platném znění (dále jen „nařízení 2021/2116“), a podle čl. 30 prováděcího nařízení Komise (EU) č. 2022/128, v platném znění (dále jen „nařízení 2022/128“). Fond dospěl k závěru, že právní názor vyslovený městským soudem a Nejvyšším správním soudem ve zrušujících rozsudcích není aplikovatelný na skutkový případ žalobkyně, neboť o penále nebylo rozhodnuto společně s rozhodnutím o povinnosti vrátit dotaci, ale samostatně, v řízení vedeném poté, co žalobkyně povinnost vrátit dotaci nesplnila. Tím se skutková situace této věci liší od skutkové situace projednávané v rozsudku řešeném Soudním dvorem Evropské unie (dále „SDEU“) ve věci C-584/15, Glencore Céréales France (dále také jako „C-584/15“). Žalovaný uvedl, že vázanost právním názorem může být prolomena v případě změny skutkových zjištění či právních poměrů nebo dojde-li k podstatné změně judikatury (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2008, čj. 9 Afs 59/2007-56, č. 1723/2008 Sb. NSS). Při vydání rozhodnutí o uložení povinnosti vrátit dotaci Fond nevěděl a ani nemohl vědět, zda žalobkyni penále vůbec vznikne, tedy zda žalobkyně uloženou povinnost splní v daném termínu, nebo zda ji splní později, tedy Fond nemohl ani vědět, v jaké výši by případné penále bylo. Teprve ke dni 28. 12. 2015, kdy výše penále dosáhla svého maxima, Fond mohl konstatovat, že žalobkyni vzniklo penále v celkové výši 9 901 770 Kč, že tato výše je konečná (tj. nesrovnalost skončila a částka se již dále nebude navyšovat) a lze tedy zahájit správní řízení o povinnosti dlužné penále uhradit. Proto Fond stanovil jako datum zjištění nesrovnalosti a začátek běhu čtyřleté promlčecí lhůty dle čl. 3 odst. 1 nařízení č. 2988/95 právě den 28. 12. 2015. Žalovaný v napadeném rozhodnutí právní názor Fondu potvrdil. Nad rámec zjištění prvoinstančního správního orgánu dále uvedl, že v případě penále se nepochybně jedná o pokračující nesrovnalost, kdy žalobkyně tím, že každý následující den dotaci nevrátila, pokračovala v nesrovnalosti, tzn. v opomenutí vrátit dotaci a neoprávněná výhoda se na straně žalobkyně každým dnem zvyšovala. Skutečnost, že se jedná o pokračující nesrovnalost pak vyplývá i z bodu 55 rozsudku SDEU ze dne 15. června 2017 ve věci C-436/15, UAB Alytaus regiono atliekq tvarkymo centras, podle kterého: „Nesrovnalost musí být považována za „pokračující“, pokud opomenutí představující porušení ustanovení unijního práva nadále trvá“ (v tomto smyslu viz rozsudek z prosince 2004, José Martí Peix v. Komise, C-226/03 P, EU:C:2004:768, bod 17). Citace, kterou použil NSS z bodu 35 judikátu C-584/15, je nepřesná, neboť rozsudek SDEU ze dne 11. června 2015, Pfeifer & Langen, se týkal pouze opakující se nesrovnalosti. Tento závěr je dle žalovaného i v souladu se závěrem vyplývajícím z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 11. ledna 2007, ve věci C-279/05, Vonk Dairy Products, b. 42. K přerušení promlčení pak nepochybně došlo doručením rozsudku městského soudu ze dne 26