6 A 102/2025 – Městský soud v Praze

6 A 102/2025- 54 - text  pokračování 9 6 A 102/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Hany Kadaňové, Ph.D., ve věci žalobce: XXX proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 3, Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem takto: I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobci vrátil dne 2. 7. 2025 jeho žádost o udělení dočasné ochrany z důvodu její nepřijatelnosti, zaevidované pod č. j. OAM-393212/DO-2025, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobce a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobce ze dne 2. 7. 2025, zaevidované pod č. j. OAM-393212/DO-2025, o udělení dočasné ochrany. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci a žalobní argumentace [1] Dne 9. 7. 2025 podal žalobce žádost o poskytnutí dočasné ochrany, č. j. OAM-0395752/DO-2025, již žalovaný obratem označil jako nepřijatelnou a vrátil ji žalobci zpět. Důvodem bylo předchozí udělení dočasné ochrany žalobci v Rumunsku. Žalovaný postupoval dle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále též „Lex Ukrajina“). [2] Žalobce s postupem žalovaného nesouhlasí, jelikož je toho názoru, že ke dni podání žaloby podmínky pro udělení dočasné ochrany v České republice naplnil. Proto neměla být jeho žádost shledána nepřijatelnou. Tento postup žalobce označuje za nezákonný. [3] Žalobce odkazuje na judikaturu správních soudů, domáhá se ochrany před nezákonným zásahem, který sice v žalobě koncipoval v návrhu výroku rozsudku jako ochranu před vydaným rozhodnutím, nicméně z dalšího obsahu žaloby je patrné, že se domáhá ochrany před nezákonným zásahem. Soud proto žalobce nevyzval, aby upravil návrh výroku rozsudku, neboť je zcela zjevné, čeho se žalobce domáhá. [4] Žalobce z Ukrajiny odešel, nejprve požádal o ochranu Rumunsko, ta mu byla udělena. Dne 16. 5. 2025 žalobce zrušil prostřednictvím Velvyslanectví Rumunska v Praze dočasnou ochranu, předtím udělenou v Rumunsku. Tam odevzdal také doklad o daném pobytovém oprávnění (Permis nr. 0025497). Žalobce ke své žalobě přiložil certifikát o zrušení pobytu v Rumunsku ze dne 25. 6. 2025. [5] Žalobce uvádí, že když se mu dostalo informace o udělení pobytového oprávnění jinému žadateli v téže situaci, v jaké je nyní on (viz výše), rozhodl se podat dne 9. 7. 2025 svou žádost. Tu však žalovaný na místě odmítl pro nepřijatelnost. Tento postup žalovaného žalobce označuje za nezákonný zásah do jeho práv. Žalobce k tomuto cituje bod 32 výše uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu ve věci 1 Azs 174/2024-42. [6] Z výše uvedených důvodů žalobce požaduje, aby soud rozhodl, že zásah žalovaného, jenž spočíval ve vrácení jeho žádosti o poskytnutí dočasné ochrany z důvodu nepřijatelnosti, byl nezákonný (resp. domáhal se zrušení tohoto rozhodnutí, nicméně z dalšího obsahu žaloby je zcela zjevné, že se domáhal konstatace nezákonnosti zásahu). Rovněž požaduje, aby soud žalovanému zakázal pokračovat v porušování jeho práv a přikázal mu obnovit stav před vrácením dané žádosti. II. Vyjádření žalovaného [7] Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že žalobcovu žádost vyhodnotil jako nepřijatelnou na základě § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina. Z databáze nazývané „Temporary Protection Platform“ žalovaný zjistil, že žalobce je držitelem dočasné ochrany v Itálii a Rumunsku (v rubrice „Type of protection“ bylo u žalobce uvedeno „tp“ – jedná se o zkratku pro „Temporary protection“). Žalovaný vysvětluje, že tato zkratka značí, že daný cizinec získal povolení k pobytu v rámci dočasné ochrany a je dosud jeho držitelem. Dále podotýká, že sám žalobce toto potvrdil v žádosti o poskytnutí dočasné ochrany, kde uvedl, že dočasnou ochranu již získal v Rumunsku. [8] Žalovaný uvádí, že ze znění ust. § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina vyplývá, že pro splnění podmínek k vyslovení nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu stačí, když žadatel získá dočasnou ochranu v jiném členském státě Evropské unie. Dle jeho názoru není zapotřebí splnění jiných podmínek. V případě žalobce se jednalo právě o tuto situaci. [9] Rovněž uvádí, že žalobce v žádosti neoznačil žádné své rodinné příslušníky, kteří by měli být přítomni na území České republiky. Tímto žalovaný zdůvodňuje, proč nemohl postupovat podle ustanovení § 51 ani § 52 Legis Ukrajina. [10] Žalovaný podotýká, že ačkoli si je vědom judikatury Nejvyššího správního soudu ve věci dočasné ochrany (zejména rozsudků ve věci 1 Azs 33/2024 a 1 Azs 174/2024), která vychází z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ve věci Krasiliva, shledává závěry Nejvyššího správního soudu o rozporu § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina s unijním právem nesprávnými. Dodává, že poté, co bylo dne 15. 7. 2025 vydáno prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 o prodloužení dočasné ochrany zavedené prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382, není pochyb o tom, že se nelze dovolávat práva sekundární volby členského státu v rámci dočasné ochrany. [11] Dle žalovaného plyne primární právo volby členského státu z čl. 8 odst. 1 Směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. 7. 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě nouzového přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále též „Směrnice 2001/55/ES“). [12] Žalovaný se vymezuje vůči argumentaci Nejvyššího správního soudu obsažené v bodě 53 odůvodnění výše uvedeného rozsudku ve věci 1 Azs 174/2024. Nesdílí názor, že by prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 obracelo právní režim zakotvený Směrnicí 2001/55/ES. Ve vztahu k článku 11 této směrnice uvádí, že když právo sekundárního pohybu mezi členskými státy nevyplývá přímo z této směrnice, není vůbec zřejmé, zda jej lze vyvozovat jen z dohody členských států o neaplikaci čl. 11 dané směrnice. Dodává, že povinnost vydat povolení k pobytu osobám, které jsou již držiteli tohoto povolení z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě, je stanovena pouze pro situace uvedené v čl. 15 odst. 6 a čl. 26 odst. 4 dané směrnice. [13] K samotné dohodě členských států o neaplikaci čl. 11 Směrnice 2001/55/ES žalovaný podotýká: „V případě vyloučení jeho aplikace se tedy cizinec nemusí obávat, že bude v případě neoprávněného pobytu orgánu státu, kde neoprávněně pobývá, orgánům členského státu, který mu povolení k pobytu vydal, automaticky předán. To je ale vše. Právo na získání pobytového oprávnění podle čl. 8 odst. 1 (…) mu tím nevznikne, alespoň ne na základě vyloučení čl. 11, nemá totiž jak, když tento článek neupravuje žádné povinnosti členských států vůči němu, ale pouze ve vztazích mezi členskými státy.“ [14] Žalovaný připomíná, že ve vztahu k otázce druhotného pohybu žadatelů byly přijaty dva nové recitály. Jedná se o recitály č. 4 a 5 obsažené v prováděcím rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460, které prodlužuje dočasnou ochranu do 4. března roku 2027. Dle vyjádření žalovaného z recitálu č. 4 vyplývá, že pokud daná osoba požívá dočasné ochrany v jednom z členských států, měla by její žádost o udělení dočasné ochrany v dalším členském státě být zamítnuta. Uvádí, že z tohoto recitálu, stejně jako z rozsudku ve věci Krasiliva, neplyne povinnost orgánů členských států poskytovat jakoukoli asistenci žadatelům, pokud jde o zrušení dočasné ochrany v jiném členském státě. [15] Recitál č. 5 interpretuje žalovaný tak, že dohoda členských států o neaplikaci čl. 11 směrnice 2001/55/ES nijak neovlivňuje aplikaci čl. 8 odst. 1. Jinými slovy, není založena povinnost členských států vydávat z titulu dočasné ochrany povolení k pobytu těm žadatelům, kteří již povolení obdrželi v jiném členském státě. [16] Uvádí, že ačkoli tyto recitály netvoří normativní část prováděcího rozhodnutí, lze je použít jako vodítko k výkladu daného textu. Zároveň u nich není nutno posuzovat jejich účinnost, jako je tomu u normativní části prováděcího rozhodnutí. Z toho dle žalovaného vyplývá, že není rozhodné, kdy žadatel svou žádost o udělení dočasné ochrany podal, zda tak učinil před nabytím účinnosti daného prováděcího rozhodnutí nebo až později. [17] Dodává, že „Nejvyšší správní soud (…) ve své judikatuře příliš rychle uzavírá, že pokud má cizinec primární právo volby prvního členského státu, (…) že mu také svědčí právo tento státu změnit a získat toto pobytové oprávnění v jiném státě. Neaplikace čl. 11 směrnice 2001/55/ES v praxi, o niž se argumentace Nejvyššího správního soudu opírá, nemůže podle názoru žalovaného zastínit fakt, že pro závěr o existenci práva „sekundární“ volby členského státu neexistuje opora v pozitivním právu“. [18] Z důvodů výše uvedených žalovaný navrhuje soudu, aby žalobu zamítl pro její nedůvodnost. III. Posouzení věci Městským soudem v Praze [19] Jak vy