6 As 83/2017 — Nejvyšší správní soud

6 A 116/2024- 125 - text 29 6 A 116/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Hany Kadaňové ve věci žalobce: Albert Česká republika, s.r.o., se sídlem Radlická 520/117, Praha 5 – Jinonice, zastoupen Mgr. Renatou Hrdličkovou Fíkovou, advokátkou, se sídlem Medunova 2947/1, Praha 13 – Stodůlky, proti žalovanému: Česká obchodní inspekce, Ústřední inspektorát, se sídlem Gorazdova 1969/24, Praha 2 – Nové Město, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 10. 2024, č.j. ČOI 122924/24/O100, sp.zn. ČOI 39891/23/1000, ve znění opravného rozhodnutí ze dne 8. 10. 2024, č.j. ČO 125561/24/O100/Svo/Št, sp.zn. ČOI 39891/23/1000, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: [1] Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 10. 2024, č.j. ČOI 122924/24/O100, sp.zn. ČOI 39891/23/1000 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo k odvolání žalobce změněno rozhodnutí České obchodní inspekce, inspektorátu Středočeského a Hl. město Praha ze dne 31. 5. 2024, č.j. ČOI 66832/24/1000, sp.zn. 39891/23/1000 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“), jímž byl žalobce ve výrocích I. 1., 2. a 3. uznán vinným z přestupků dle ustanovení § 24 odst. 7 odst. l) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZOS“), a ve výroku I. 4. uznán vinným z přestupku podle ustanovení § 15 odst. 1 písm. a) zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), ve znění pozdějších předpisů, za které mu byla uložena úhrnná pokuta ve výši 1.000.000 Kč. Žalobou napadeným rozhodnutím byl jednak změněn text prvostupňového rozhodnutí ve výroku I. 4. týkající se adresy provozovny žalobce a jednak byla snížena výše uložené úhrnné pokuty na částku 700.000 Kč; ve zbytku bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. Opravným rozhodnutím ze dne 8. 10. 2024 byly do výroku napadeného rozhodnutí doplněny odstavce týkající se lhůt k zaplacení uložené pokuty a paušální částky nákladů řízení. [2] Žalobce napadl rozhodnutí v celém rozsahu, zejména v jakém je žalobci vytýkáno porušení ustanovení § 12a ZOS, čímž měla být naplněna skutková podstata přestupku dle ustanovení § 24 odst. 7 písm. l) ZOS. S ohledem na nejasný výklad čl. 6a směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/6/ES, o ochraně spotřebitelů při označování cen výrobků nabízených spotřebiteli (dále také „Směrnice“), který byl transponován ustanovením § 12a ZOS, žalobce navrhoval položení předběžných otázek Soudnímu dvoru Evropské unie (dále tako „SDEU“). [3] Nejprve k přestupku uvedenému ve výroku I. 4. prvostupňovém rozhodnutí namítal, že napadené rozhodnutí je v tomto bodě nepodložené a nesprávné, neboť žalobce součinnost žalovanému poskytl, což odůvodnil a doložil v rámci doplnění odvolání ze dne 13. 6. 2024. [4] Dále žalobce namítal, že rozhodnutí je založeno na nesprávném posouzení ustanovení § 12a ZOS, a je proto nezákonné, a to z následujících důvodů: 1. Žalobce je sankcionován za nesplnění neexistujících povinností. 2. Jednání nemůže být přestupkem, protože nebyla naplněna formální stránka přestupku. 3. Jednání nemůže být přestupkem, protože nebyla naplněna materiální stránka přestupku. 4. I pokud by jednání bylo přestupkem, žalobce by byl odpovědnosti za přestupek zproštěn. 5. I pokud by jednání bylo přestupkem, jedná se o trvající přestupek. 6. I pokud by žalobce nebyl zproštěn odpovědnosti za přestupek, uložená pokuta je nepřiměřeně vysoká. 7. Žalovaný nepřihlédl k průzkumu veřejného mínění, který předložil žalobce. 8. Řízení bylo zatíženo procesními vadami. 9. Rozhodnutí není dostatečně odůvodněno a je proto nepřezkoumatelné. K jednotlivým bodům žalobce uvedl následující: [5] Ad 1. žalobce namítl, že nebyl povinen vztahovat procentuální výši slevy primárně k nejnižší ceně, jak nesprávně dovodil žalovaný, jelikož takovou povinnost nestanovuje žádný právní předpis. Stejně tak žádný právní předpis nestanovuje bližší podmínky pro uvedení informace o nejnižší ceně, zejména velikost písma. Nebyl proto povinen uvést informace o nejnižší ceně výrazněji než informace o běžné ceně. Dále uvedl, že z jazykového výkladu ustanovení § 12a ZOS vyplývá, že povinnost splnil už jen tím, že u zlevněného výrobku řádně uvedl informaci o nejnižší ceně. Dále je z jazykového výkladu tohoto ustanovení zřejmé, že procentuální vyjádření slevy nemusí být uvedeno ve vztahu k nejnižší ceně. Není zakázáno uvádět jiný referenční údaj než nejnižší cenu a vztahovat k němu procentuální výši slevy. Způsob uvedení informace o nejnižší ceně není blíže upraven, je proto nutné dodržovat pouze obecná pravidla poskytování informací spotřebitelům. Ta žalobce respektoval, což nerozporoval ani žalovaný. Proto je možné vztahovat slevu primárně k jinému referenčnímu údaji než k nejnižší ceně, jelikož právní předpisy takový postup nezakují. Též je možné uvést informace o jiném referenčním údaji výrazněji než informace o běžné ceně, jelikož právní předpisy takový postup nezakazují. Slevou je pak dle jazykového výkladu jakákoliv redukce ceny oproti bezprostředně předcházející prodejní ceně, a to i v případě, že cena po slevě je vyšší než nejnižší cena. [6] Dále uvedl, že žalovaný povinnost uvádět procentuální vyjádření slevy primárně z nejnižší ceny a uvádět informace o nejnižší ceně dovodil z výkladových pokynů Směrnici vypracované Evropskou Komisí, konkrétně ze Sdělení komise C/2021/9328 — Pokyny k výkladu a uplatňování článku 6a směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/6/ES o ochraně spotřebitelů při označování cen výrobků nabízených spotřebitel (dále jen „Pokyny“). Pokyny však nejsou pramenem práva. K tomu žalobce citoval čl. 23 Metodických pokynů pro zajišťování prací při plnění legislativních závazků vyplývajících z členství České republiky v Evropské unii. Dále se Pokyny vztahují ke Směrnici, u níž samotné je vyloučen přímý účinek ve vztahu k soukromým subjektům, včetně žalobce. I Pokyny ale dle žalobce výslovně umožňují uvádět jinou referenční hodnotu než nejnižší cenu a vztahovat k ní výši poskytnuté slevy. Ani Pokyny pak blíže neupravují způsob uvedení informace o nejnižší ceně (velikost písma, výraznější písmo). [7] Dále žalobce namítl, že ani na základě teleologického výkladu nelze dovodit existenci povinností, za jejichž nesplnění je sankcionován. Účelem ustanovení § 12a ZOS je seznámit spotřebitele u zlevněných výrobků s nejnižší cenou, což vyplývá i z napadeného rozhodnutí (viz str. 13) a z důvodové zprávy k novele ZOS. Tuto povinnost žalobce splnil už jen tím, že u zlevněných výrobků řádně uvedl informace o nejnižší ceně. Nad rámec právních předpisů k nejnižší ceně vyjádřil i procentuální výši slevy. Spotřebitel tak mohl snadno zjistit, jaká byla nejnižší cena a jaká je výše slevy vzhledem k nejnižší ceně. Porovnáním poskytnutých informací o nejnižší ceně a běžné ceně mohl spotřebitel zjistit, jestli cena daného výrobku byla uměle navýšena. Průměrný spotřebitel se tedy nemohl domnívat, že běžná cena je ve skutečnosti nejnižší cenou, kdy nejnižší cena byla na cenovce výslovně označena. Je proto zřejmé, že jiná cena nejnižší cenou být nemohla, ale muselo se jednat o jinou referenční hodnotu. [8] Dále uvedl, že s ohledem na stanovení povinnosti informovat o nejnižší ceně s účinností od 6. 1. 2023, se nemůže jednat o zavedenou cenovou komunikaci, na kterou je spotřebitel zvyklý. Spotřebitel proto dle žalobce nemohl primárně předpokládat, že výrazněji uvedená cena je nejnižší cenou, kdy se jedná o nově zavedenou povinnost. Zákonodárci přitom nic nebránilo výslovně vymezit bližší požadavky na způsob cenové komunikace, pokud by takové pravidlo zamýšlel zavést. [9] Dále namítal, že ani z hlediska systematického výkladu nelze dovodit povinnost uvádět informace o nejnižší ceně určitým způsobem. Pokud takovou povinnost ZOS ani jiný právní předpis nestanoví, bylo to úmyslem zákonodárce. Jinak by způsob uvedení informací blíže reguloval, jako učinil v řadě jiných případů (minimální velikost a font písma, barva textu a podkladu, zarovnání textu a umístění sdělení). Uvedl, že je proto na jeho uvážení, jakým způsobem informace o nejnižší ceně sdělí, přičemž je korigován pouze obecnými požadavky právních předpisů, které však dodržuje. [10] Žalobce rovněž zdůraznil, že již v odvolání namítal neexistenci povinnosti vztahovat výši slevy k nejnižší ceně i neexistenci bližších podmínek sdělení informace o nejnižší ceně. Žalovaný však pouze zopakoval argumentaci prvostupňového orgánu, aniž by se k argumentům žalobce blíže vyjádřil. Neodkázal na žádný právní předpis, který tvrzené povinnosti žalobci ukládá. V tomto ohledu je tak napadené rozhodnutí odůvodněno nedostatečně, a je proto dle žalobce nepřezkoumatelné. [11] Dále namítl, že žalovaný nepřípustně dotváří právo v rozporu s obecnou zásadou subsidiarity vyplývající z ustanovení § 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní