6 A 122/2024 – Městský soud v Praze

6 A 122/2024- 55 - text 11 6 A 122/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Hany Kadaňové ve věci žalobce: A. I., zastoupen JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou, se sídlem Karlovo náměstí 287/18, Praha 2 – Nové Město, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, takto: I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že dne 25. 11. 2024 vrátil žalobci jeho žádost o dočasnou ochranu, zaevidovanou pod č.j. OAM-0415944/DO-2024, jako nepřijatelnou, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobce a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobce o udělení dočasné ochrany, zaevidované pod č.j. OAM-0415944/DO-2024. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 11.870 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobce JUDr. Ireny Strakové, advokátky. Odůvodnění: [1] Žalobce podal dne 23. 12. 2024 k Městskému soudu v Praze žalobu označenou jako „žaloba na nezákonný zásah správního orgánu Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců č.j. OAM 0415944/DO-2024“. [2] Jelikož soud dospěl k závěru, že žalobce podal soudu žalobu, která nebyla způsobilá věcného projednání, neboť její obsah byl zmatečný a nesrozumitelný, když z žaloby nebylo zjevné, čeho se žalobce domáhá a o jaký žalobní typ dle zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“) se jedná (pozn. soudu žalobce směšoval dva žalobní typy, a to žalobu proti rozhodnutí správního orgánu dle ustanovení § 65 a násl. s.ř.s. a žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu dle ustanovení § 82 a násl. s.ř.s.), tak jej soud výzvou ze dne 16. 1. 2025, č.j. 6A 122/2024-16, vyzval k opravě a doplnění žaloby. [3] Dne 26. 1. 2025 bylo soudu doručeno podání nazvané jako „Žaloba – oprava podání“, ve kterém žalobce soudu sdělil, že se v případě podané žaloby jedná o žalobu na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu, kterého se dopustil výše uvedený žalovaný. Zároveň žalobce v tomto podání navrhoval, aby soud zrušil nové posouzení důvodů neudělení dočasné ochrany č.j. OAM-0415944/DO-2024 ze dne 25. 11. 2024 vydané žalovaným a věc mu vrátil k novému rozhodnutí. I v podání ze dne 26. 1. 2025 tak žalobce dle soudu zjevně smísil dva různé žalobní typy dle s.ř.s. [4] Následně dne 27. 1. 2025 bylo soudu doručeno další, již bezrozporné podání žalobce. V něm žalobce uvedl, že žalobou podle ustanovení § 82 a násl. s.ř.s. napadá zásah žalovaného spočívající v posouzení nepřijatelnosti jeho žádosti o dočasnou ochranu ze dne 25. 11. 2024, č.j. OAM-0415944/DO-2024. Uvedl, že předmětného dne podal opakovanou žádost o poskytnutí dočasné ochrany na území České republiky, kterou žalovaný shledal nepřijatelnou dle ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 65/2022 Sb.“). Uvedl, že mu při vstupu přes vnější schengenskou hranici do R. republiky dne 12. 5. 2024 bylo vydáno povolení k pobytu Generálním inspektorátem pro imigraci poskytované příjemcům dočasné ochrany. Dne 3. 9. 2024 se žalobce osobně dostavil na zastupitelský úřad R. v Praze, kde požádal o vzdání se svých práv v souvislosti s vydanou dočasnou ochranou v R., čemuž bylo vyhověno a s datem 3. 9. 2024 bylo o této skutečnosti vydáno potvrzení, které žalobce předložil jak při podání žádosti o dočasnou ochranu, tak soudu. [5] Namítal, že posouzením žádosti jako nepřijatelné došlo k nezákonnému zásahu do jeho práv. V této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 9. 2024, č.j. 2 Azs 111/2024-29. Dále uvedl, že na jeho osobu dopadá čl. 1, čl. 3 odst. 5, čl. 7 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice č. 2001/55/ES“). Dále namítal, že důsledkem nezákonného zásahu je jeho neoprávněný pobyt na území České republiky, který je stižen sankcí rozhodnutí o povinnosti opustit území České republiky a peněžitou pokutou. K tomu dodal, že má na území snoubenku, se kterou hodlá uzavřít sňatek. [6] Z uvedených důvodů žalobce navrhoval, aby soud vydal rozsudek, kterým bude určeno, že posouzení žádosti o dočasnou ochranu ze dne 25. 11. 2024, č.j. OAM-0415944/DO-2024 jako nepřijatelné, je nezákonný zásah žalovaného, v jehož důsledku dochází k porušování žalobcova práva na udělení dočasné ochrany, a to opakovaně. Současně navrhoval, aby soud vydal zákaz opakovaného porušování žalobcova práva na dočasnou ochranu. [7] Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě navrhoval její zamítnutí. Uvedl, že postupoval zcela v souladu se zákonem, když vyhodnotil žádost žalobce o dočasnou ochranu jako nepřijatelnou. Uvedl, že žalobce figuruje v platformě pro výměnu informací o držitelích dočasné ochrany mezi členskými státy (Temporary Protection Platform) jako držitelka dočasné ochrany v R., o čemž svědčí znak „tp“ uvedený v rubrice „Type of protection“, který je zkratkou anglického výrazu „Temporary protection“ a který se používá tam, kde dočasná ochrana byla cizinci udělena a dosud v tomto státě postavení držitele dočasné ochrany požívá. Dále uvedl, že z ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. vyplývá, že k naplnění důvodu nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu postačí, pokud cizinec v jiném členském státě dočasnou ochranu získal; žádná další podmínka již není třeba. K argumentaci žalobce, že se dočasné ochrany vzdal, žalovaný uvedl, že žalobce se vzdal pouze práv souvisejících s dočasnou ochranou, kterou mu poskytlo R. Uvedl, že mu je známo, že rumunská strana neumožňuje držitelům dočasné ochrany se jí vzdát jako takové; vzdávají se proto jen práv s ní souvisejících. [8] Dále žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2022, č.j. 2 Azs 178/2022-46, který řešil skutkově podobný případ. Žalovaný soudu navrhl, aby předmětné řízení přerušil do doby vyřešení obdobné otázky ve skutkově totožné věci v řízení vedeném Nejvyšším správním soudem pod sp.zn. 8 Azs 93/2023. V tomto řízení Nejvyšší správní soud předložil Soudnímu dvoru Evropské unie (dále též „SDEU“) předběžnou otázku právě ohledně řešení obdobné věci jako nyní projednávané. [9] K samotnému důvodu nepřijatelnosti žádosti podle ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. žalovaný uvedl, že směrnice č. 2001/55/ES vůbec nepředpokládá, že by osoba, které byl přiznán status osoby požívající dočasné ochrany v jednom členském státě, mohla tentýž status získat i v jiném členském státě. Dále uvedl, že správní soudy i Komise EU se mýlí v tom, že o udělení dočasné ochrany lze žádat opakovaně v různých členských státech, přičemž to, že cizinec je již držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě, není překážkou pro její udělení v dalším členském státě. Uvedl, že již z preambule směrnice č. 2001/55/ES vyplývá, že cílem evropského zákonodárce nebylo zakotvit univerzální právo na získávání pobytového oprávnění z titulu dočasné ochrany v různých členských státech. Naopak přijetím této směrnice chtěl druhotnému pohybu osob požívajících dočasnou ochranu zákonodárce zabránit. [10] Dále uvedl, že má za to, že z textu směrnice č. 2001/55/ES neplyne osobě požívající dočasné ochrany v jiném členském státě právo na získání tohoto postavení a oprávnění k pobytu v jiném členském státě, než v případech výslovně uvedených v čl. 15 a 26 této směrnice, přičemž v obou případech se předpokládá souhlas či rozhodnutí dotčených států. Nevyplývá-li ze směrnice č. 2001/55/ES právo osoby požívající dočasné ochrany v jednom členském státě na získání dočasné ochrany v jiném členském státě, pak dle žalovaného nic nebrání tomu, aby český zákonodárce žádost takové osoby o získání dočasné ochrany na území České republiky prohlásil za nepřijatelnou a správní orgány se jí nezabývaly. Jinými slovy, aby nedovolil takové osobě získat dočasnou ochranu znovu na území České republiky, než z důvodů sloučení rodiny nebo z důvodů hodných zvláštního zřetele. [11] Dne 26. 3. 2025 žalovaný své předchozí písemné vyjádření k žalobě doplnil. V tomto doplnění se podrobně vyjadřoval k rozsudku SDEU ze dne 27. 2. 2025 ve věci C-753/23 ve věci K. (dále též „rozsudek C-753/23“), a dovodil, že se nezákonného zásahu nedopustil. Dle žalovaného nelze totiž tento rozsudek vztáhnout na ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. [12] Dne 16. 4. 2025 bylo soudu doručeno da