6 A 3/2025 – Městský soud v Praze

6 A 3/2025- 49 - text 10 6 A 3/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Hany Kadaňové ve věci žalobce: V. M., zastoupen Mgr. Pavolem Kehlem, advokátem, se sídlem Panská 895/6, Praha 1 – Nové Město, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, takto: I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že dne 16. 12. 2024 vrátil žalobci jeho žádost o dočasnou ochranu, zaevidovanou pod č.j. OAM-0420217/DO-2024, jako nepřijatelnou, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobce a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobce o udělení dočasné ochrany, zaevidované pod č.j. OAM-0420217/DO-2024. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 10.140 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce Mgr. Pavola Kehla, advokáta. Odůvodnění: [1] Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal ochrany před nezákonným zásahem žalovaného, který spatřoval v tom, že mu žalovaný dne 16. 12. 2024 vrátil jeho žádost o udělení dočasné ochrany z důvodu nepřijatelnosti ve smyslu ustanovení § 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 65/2022 Sb.“). Zároveň žalobce požadoval, aby soud žalovanému zakázal pokračovat v porušování práv žalobce a přikázal mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti o udělení dočasné ochrany. [2] Žalobce v žalobce uvedl, že po svém vstupu na území členských států Evropské unie získal dočasnou ochranu v jiném členském státě, nicméně v České republice má své známé a zejména svou družku – občanku U. Dále uvedl, že zde má příslib zaměstnání, absolvoval pracovní pohovory ale s ohledem na jeho „pobytový status“ nebyl do zaměstnání přijat. [3] Nezákonnost zásahu spatřoval žalobce v postupu žalovaného, který nepřijal žádost o dočasnou ochranu, v rozporu se směrnicí Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice č. 2001/55/ES“), a s prováděcím rozhodnutím Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „prováděcí rozhodnutí“). Uvedl, že ustanovení § 5 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 65/2022 Sb. neodpovídá znění čl. 28 směrnice č. 2001/55/ES, když nadto odporuje podstatě registrace osob za účelem dočasné ochrany, které musely opustit zemi svého původu. Žalobce dále poukázal na Operační pokyny k provádění prováděcího rozhodnutí, zveřejněné pod č. 2022/C 126 I/01 (dále jen „Operační pokyny“). Uvedl, že má za to, že má být poživatelem dočasné ochrany v ČR již na základě toho, že spadá do kategorie osob podle čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí, jak vyplývá z čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2001/55/ES. Čl. 28 této směrnice stanoví podmínky pro možné vyloučení i při splnění výše uvedené základní podmínky automatického udělení dočasné ochrany, a to pouze při současném splnění některé z výjimek uvedených v tomto ustanovení. Ani jeden z těchto taxativně vyjmenovaných důvodů nedopadá na žalobce, který se neprovinil proti veřejnému pořádku na území ČR, žádné zločiny nepáchal. Dále uvedl, že mu svědčí právo pobývat v zemi dle svého výběru ve smyslu např. bodů 15 či 16 preambule prováděcího rozhodnutí. Podle žalobce český zákonodárce vytvořil „další“ důvody směřující k nemožnosti udělení dočasné ochrany, na které však čl. 28 směrnice čl. 2001/55/ES nepamatuje. Důvodem nepřijatelnosti žádosti tak dle žalobce nemohla být skutečnost, že již v minulosti získal v jiném členském státě dočasnou ochranu. [4] Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě navrhoval její zamítnutí. Uvedl, že postupoval zcela v souladu se zákonem, když vyhodnotil žádost žalobce o dočasnou ochranu jako nepřijatelnou. Uvedl, že prostřednictvím platformy pro výměnu informací o držitelích dočasné ochrany mezi členskými státy (Temporary Protection Platform) zjistil, že žalobce požádal o udělení dočasné ochrany ve S. r. N. a že mu tato dočasná ochrana byla tamtéž udělena. V současnosti již jejím držitelem není, o čemž svědčí znak „IA“ uvedený v rubrice „Type of protection“, který je zkratkou anglického výrazu „inactive“ a který se používá k označení situace, kdy cizinec držitelem dočasné ochrany v daném členském státě byl, ale již z nějakého důvodu v současnosti není. Dále uvedl, že byť žalobce již není v SRN držitelem dočasné ochrany, tak je stále naplněn důvod nepřijatelnost jeho žádosti dle ustanovení § 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 65/2022 Sb. Z tohoto ustanovení vyplývá, že k naplnění důvodu nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu postačí, pokud cizinec v jiném členském státě o dočasnou ochranu požádal; to, zda ji získal a je stále jejím držitelem není pro naplnění tohoto důvodu podstatné. Dále uvedl, že tento důvod nepřijatelnosti je formulován tak, že jeho uplatnění není vázáno na probíhající řízení o žádosti o dočasnou ochranu v jiném členském státě; stačí toliko podání žádosti v jiném členském státě. Již na tomto místě zdůraznil, že z pohledu evropského zákonodárce je nežádoucí druhotný pohyb držitelů dočasné ochrany mezi členskými státy, přičemž je nerozhodné, zda se v rámci tohoto pohybu cizinec dočasné ochrany vzdá nebo mu oprávnění k dočasné ochraně zanikne plynutím času. Dále se žalovaný vymezil proti závěrům vysloveným v rozsudcích Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2024, č.j. 10 Azs 151/2024 a ze dne 29. 11. 2024, č.j. 3 Azs 167/2023-35, neboť dle žalovaného popírají smysl předmětného ustanovení, kterým je zabránit cizincům, kteří v minulosti byť jen podali žádost v jiném členském státě, požádat o udělení dočasné ochrany v ČR. [5] Dále žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2022, č.j. 2 Azs 178/2022-46, který řešil skutkově podobný případ. Žalovaný soudu navrhl, aby předmětné řízení přerušil do doby vyřešení obdobné otázky ve skutkově totožné věci v řízení vedeném Nejvyšším správním soudem pod sp.zn. 8 Azs 93/2023. V tomto řízení Nejvyšší správní soud předložil Soudnímu dvoru Evropské unie (dále též „SDEU“) předběžnou otázku právě ohledně řešení obdobné věci jako nyní projednávané. [6] K samotnému důvodu nepřijatelnosti žádosti podle ustanovení § 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 65/2022 Sb. žalovaný uvedl, že směrnice č. 2001/55/ES vůbec nepředpokládá, že by osoba, které byl přiznán status osoby požívající dočasné ochrany v jednom členském státě, mohla tentýž status získat i v jiném členském státě. Dále uvedl, že správní soudy i Komise EU se mýlí v tom, že o udělení dočasné ochrany lze žádat opakovaně v různých členských státech, přičemž to, že cizinec je již držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě, není překážkou pro její udělení v dalším členském státě. Uvedl, že již z preambule směrnice č. 2001/55/ES vyplývá, že cílem evropského zákonodárce nebylo zakotvit univerzální právo na získávání pobytového oprávnění z titulu dočasné ochrany v různých členských státech. Naopak přijetím této směrnice chtěl druhotnému pohybu osob požívajících dočasnou ochranu zákonodárce zabránit. [7] Dále uvedl, že má za to, že z textu směrnice č. 2001/55/ES neplyne osobě požívající dočasné ochrany v jiném členském státě právo na získání tohoto postavení a oprávnění k pobytu v jiném členském státě, než v případech výslovně uvedených v čl. 15 a 26 této směrnice, přičemž v obou případech se předpokládá souhlas či rozhodnutí dotčených států. Nevyplývá-li ze směrnice č. 2001/55/ES právo osoby požívající dočasné ochrany v jednom členském státě na získání dočasné ochrany v jiném členském státě, pak dle žalovaného nic nebrání tomu, aby český zákonodárce žádost takové osoby o získání dočasné ochrany na území České republiky prohlásil za nepřijatelnou a správní orgány se jí nezabývaly. Jinými slovy, aby nedovolil takové osobě získat dočasnou ochranu znovu na území České republiky, než z důvodů sloučení rodiny nebo z důvodů hodných zvláštního zřetele. [8] Dne 26. 3. 2025 žalovaný své předchozí písemné vyjádření k žalobě doplnil. V tomto doplnění se podrobně vyjadřoval k rozsudku SDEU ze dne 27. 2. 2025 ve věci C-753/23 ve věci K. (dále též „rozsudek C-753/23“), a dovodil, že se nezákonného zásahu nedopustil. Dle žalovaného nelze totiž tento rozsudek vztáhnout na ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. [9] Dne 16. 4. 2025 bylo soudu doručeno další doplně