2 As 17/2008 — Nejvyšší správní soud

6 A 51/2025- 55 - text 15 6 A 51/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Hany Kadaňové ve věci žalobce: Mgr. Z. J., se sídlem Varšavská 714/38, Praha 2 – Vinohrady, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 5. 2025, č.j. MHMP 592461/2025, sp.zn. S-MHMP 579787/2025, takto: I. Rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 22. 5. 2025, č.j. MHMP 592461/2025, sp.zn. S-MHMP 579787/2025, se ruší. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 23.280 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce Mgr. Pavla Čižinského, advokáta. Odůvodnění: [1] Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 5. 2025, č.j. MHMP 592461/2025, sp.zn. S-MHMP 579787/2025 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo podle ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o právu shromažďovacím“), rozhodnuto o stanovení podmínek, které se podle oznámení žalobce mělo konat dne 25. 5. 2025 v době od 10:45 do 20:30 hod. v P. 7 ve východní části ostrova Š. poblíž Š. lávky, za účelem „Protest proti genocidě na P., kterou páchá stát I., a proti náboru do jeho genocidní armády.“ Předpokládaný počet účastníků byl 15, počet pořadatelů 3. [2] Napadené rozhodnutí stanovilo podmínku pod bodem I. tak, že shromáždění se bude konat ve vzdálenosti více než 100 metrů od oplocení umístěného pod Š. lávkou, které ohraničuje veřejnosti přístupný kulturní podnik – festival izraelské kultury s názvem „I. na Vltavě“, který ve východní části ostrova Š. na pozemcích parc.č. XA, XB a XC, v k.ú. H. dne 25. 5. 2025 pořádá Jewish Community Center Prague, z.ú., se sídlem Jankovcova 1595/14, Praha 7 – Holešovice, IČ: 093 99 224. [3] Pod bodem II. toto rozhodnutí stanovilo podmínku, že shromáždění se bude konat mimo komunikace ostrova Š. v Praze 7 určené pro pěší přístup návštěvníky dané akce a na trasách vyhrazených pro její zásobování. [4] Pod bodem III. pak toto rozhodnutí stanovilo podmínku, že po dobu veřejného shromáždění je jeho pořadateli i účastníkům zakázáno používat jakákoli elektronická zařízení určená k zesílení zvuku, jakož i jiné předměty či nástroje, jejichž hlučnost by mohla narušit průběh a atmosféru současně konané akce. [5] Žalobce nejprve v bodě I. žaloby popsal zločiny páchané státem I. na P. a v bodě II. popsal obsah předmětné akce I. na Vltavě s tím, že tato má jak svou kulturní složku (např. vystoupení dětských sborů), ale i složku přednáškovou týkající se vojenských složek státu I.. Dále žalobce v bodě III. uvedl, že své shromáždění ohlásil dne 19. 5. 2025, následujícího dne mu žalovaný zaslal návrh, aby se shromáždění konalo na jiném místě, s čímž dne 21. 5. 2025 žalobce vyslovil nesouhlas proto, že je třeba vyvažovat jednostrannost izraelské akce a že při ní může docházet k porušování zákona. V bodě IV. žaloby pak žalobce shrnul obsah napadeného rozhodnutí. [6] Následně žalobce uplatnil několik žalobních námitek. Ad a) namítal, že napadené rozhodnutí nebylo vydáno ve lhůtě dle ustanovení § 11 odst. 1 zákona o právu shromažďovacím, tj. ve lhůtě nejméně 2 pracovní dny přede dnem konání shromáždění, když bylo vydáno ve čtvrtek 22. 5. 2025 a do dne konání shromáždění (neděle 25. 5. 2025) již zbýval jen jeden pracovní den. [7] Ad b) žalobce k podmínce pod bodem I. napadeného rozhodnutí namítal, že není zřejmé, kam přesně bude oplocení umístěno, ani kdo vlastně může rozhodnout, kam přesně toto oplocení bude umístěno, přičemž si dle žalobce lze představit, že s oplocením budou organizátoři izraelské akce pohybovat (třeba i právě za účelem znemožnění žalobcova shromáždění). Dle žalobce pak nelze vyloučit, že organizátoři izraelské akce si oplotí celý ostrov Š., čímž by byla možnost konání shromáždění zcela znemožněna, přičemž není jasné, jak by se žalobce mohl proti takovému jednání bránit. Dále žalobce upozornil na to, že ke dni vydání rozhodnutí se na východní straně ostrova Š. žádné oplocení nenacházelo. Napadené rozhodnutí proto v této části označil žalobce za neurčité v tom, že předmětná podmínka je definována pouze odkazem na fyzické umístění jakéhosi oplocení, aniž by stanovovala, že toto oplocení musí být umístěno po právu, a aniž by odkazovala na mechanismus, kterým se správné umístění oplocení určí. [8] Ad c) žalobce namítal, že stanovení podmínek I. a II. je nepřiměřené účelu, který napadené rozhodnutí sleduje, totiž zajistit nerušený průběh izraelské akce. Dle žalobce je vzdálenost 100 m příliš velká a zároveň zákaz konat shromáždění na chodnících v podstatě představuje zákaz pro účastníky shromáždění na chodníky vstupovat a povinnost pohybovat se jen na trávě. Žalobce namítal, že toto není přiměřené, a to ani z hlediska zátěže pro zeleň. Je-li účelem podmínky II. neblokovat přístup na izraelskou akci, tak lze dle žalobce účastníkům zakázat, aby blokovali průchod, a ne jim zakázat vstupovat na chodníky. Dále žalobce namítal, že na předmětnou vzdálenost 100 m již např. zpravidla nelze přečíst nápisy na transparentech, což znamená, že nařízení takto velké vzdálenosti v podstatě představuje zneviditelnění akce vůči účastníkům izraelské akce, což dle žalobce podstatně přesahuje napadeným rozhodnutí deklarovaný účel nenarušování izraelské akce. [9] Ad d) žalobce dále namítal, že paralela s nálezem Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2015, sp.zn. II.ÚS 164/15, na který odkazoval žalovaný v napadeném rozhodnutí, není přiléhavá. Uvedl, že v případě řešeném Ústavním soudem šlo o drastické vizuální zobrazování umělých potratů, zatímco připomínání skutečnosti, že I. páchá na P. genocidu, probíhá primárně jinými (vizuálními) prostředky, např. palestinskou vlajkou, skandováním hesel aj. Zdůraznil, že v případě řešeném Ústavním soudem šlo o vystavování drastických snímků cca 40 m od východu ze školy. Dále uvedl, že si lze samozřejmě představit, že by na shromáždění mohly být vystavovány fotografie či videa drastického/šokujícího obsahu (např. zranění způsobená válečnými zločiny, kruté jednání izraelských vojáků), avšak žalovaný toto v napadeném rozhodnutí netvrdil. Rovněž uvedl, že pro demonstraci v případě souzeném Ústavním soudem byly šokující fotografie hlavním prostředkem, v daném případě tomu tak ale není. Dále uvedl, že propalestinským demonstracím se v současnosti ve veřejném prostoru ze strany jejich odpůrců vytýká leccos, ovšem nikoli to, že by svými transparenty šokovaly kolemjdoucí děti. [10] V tomto žalobním bodu žalobce dále namítal, že izraelská akce není ryze kulturní a rodinná, jak ji prezentovalo napadené rozhodnutí, když i ona tématizuje současné násilí a přímo službu v armádě. Dle žalobce tak není pravdou, že by shromáždění vnášelo aspekt protipalestinského násilí na akci, která je svou povahou pro rodiny s dětmi, nýbrž shromáždění protestuje proti tomu, jakým způsobem bude izraelské násilí na P. účastníkům izraelské akce prezentováno. Dle žalobce je pak třeba odmítnout, že tvrzení žalovaného, že prezentace organizace Sar – El nehraje pro posouzení potřebnosti vydání napadeného rozhodnutí žádnou roli. Dále uvedl, že cílem akce je zprostředkovat (nejen dětem), že I. je sympatický stát a že pomoc izraelské armádě může představovat zajímavou a smysluplnou věc. A proto je dle žalobce legitimní, aby účastníci této akce byli vystaveni i opačnému pohledu. V daném případě tak žalovaný usiluje chránit děti před jiným názorem na stát I. a to, co tento stát dělá. [11] Dále žalobce v tomto žalobním bodu namítal, že v případě řešeném Ústavním soudem šlo o ochranu dětí navštěvujících nedalekou školu (která obecně nemá s potraty nic společného), zatímco v nyní projednávaném případě jde o účast (i dětí) na akci propagující stát, který právě nyní genocidu provádí. Dle žalobce tak zde mají odpovědnost primárně rodiče, kteří prezentují svým dětem klady státu I. a musí tedy snést, že se děti dozví i o záporech a zločinech tohoto státu. Žalobce v této souvislosti zdůraznil, že pokud se rodič dobrovolně rozhodne vystavit své dítě izraelské sebepropagaci, tak jde o zásadně odlišnou situaci, než pokud posílá své dítě do školy. [12] Ad e) žalobce namítal, že napadené rozhodnutí zcela pomíjí, že účelem shromáždění není jen akademický protest, nýbrž snaha odvracet právě probíhající útok na zájem chráněný zákonem, tj. odvracet páchání válečných zločinů a trestného činu genocidia. Účelem shromáždění je tak analogicky nutná obrana. Argumentem a maiori ad minus pak žalobce dovodil, že pokud výkon nutné obrany vyviňuje z trestní odpovědnosti, pak tím spíše musí vyvinovat z odpovědnosti za eventuální nevhodný vliv na děti. Žalovaný tak dle žalobce při vážení obou zájmů (zájmu na ochranu dětí a zájmu na svobodě shromažďování) opomenul účel shrom