6 A 52/2025 – Městský soud v Praze

6 A 52/2025- 85 - text 6 A 52/2025-85 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Hany Kadaňové, Ph.D., ve věci žalobce: XXX zastoupen JUDr. Annou Pavlíkovou, advokátkou se sídlem Varšavská 714/38, Praha 2 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 o žalobě ze dne 12. srpna 2024 na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného takto: I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobci vrátil dne 29. 7. 2024 jeho žádost o udělení dočasné ochrany z důvodu její nepřijatelnosti, zaevidované pod čj. OAM-379825/DO-2024, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobce a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobce ze dne 29. 7. 2024, zaevidované pod čj. OAM-379825/DO-2024, o udělení dočasné ochrany. III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 10 200 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku, do rukou jeho právní zástupkyně, JUDr. Anny Pavlíkové. Odůvodnění: I. Shrnutí skutkového stavu [1] Žalobce je občanem Ukrajiny, kde ke dni 24. 2. 2022 pobýval a věnoval se profesi zubního lékaře. Na přelomu let 2022 a 2023 nastala u žalobce xxx. Žalobce byl proto následně na Ukrajině operován, načež byl upoután na nemocniční lůžko a trpěl xxxx. Matka žalobce, která v té době pobývala v Portugalsku, zařídila převoz žalobce do portugalské nemocnice, jelikož pro něj chtěla zařídit lepší péči a rovněž chtěla být svému synovi nablízku. Žalobce tak byl v únoru 2023 převezen do této nemocnice, kde pokračoval v léčbě do července roku 2023. [2] Z důvodu žalobcova pobytu v nemocnici a podstupované rehabilitaci potřeboval žalobce v Portugalsku získat oprávnění k pobytu. V době, kdy byl žalobce v Portugalsku hospitalizován, zažádala tam pro něj jeho matka o udělení dočasné ochrany. Učinila tak však bez vědomí žalobce a jeho jménem. Žalobce následně dočasnou ochranu v Portugalsku nabyl. [3] Poté, co žalobce ukončil podstupované rehabilitace, rozhodl se v červenci roku 2023 vrátit zpátky na Ukrajinu. Tam se dále léčil a věnoval se své profesi na klinice v Kyjevě. xxx se však opakovala znovu v září roku 2023, pročež musel být znovu hospitalizován. Jelikož však tentokrát byly následky mírnější, rozhodl se žalobce Ukrajinu neopouštět. Poté se opět částečně uzdravil a dále pracoval jako zubní lékař. V červenci roku 2024 došlo k raketovému útoku ve vzdálenosti pouhých 300 metrů od místa výkonu jeho práce. (O tomto útoku, kdy byla zasažena dětská nemocnice Ochmatdyt v Kyjevě, se bylo možné dočíst i v českém a zahraničním tisku.) Žalobce se proto následně rozhodl z Ukrajiny odcestovat a odjel tak do České republiky. Tam požádal dne 29. 7. 2024 o udělení dočasné ochrany. [4] Žalobce zdůvodňuje výběr České republiky jako země, kde se rozhodl pobývat, zejména kulturní a zeměpisnou blízkostí daných států. Uvádí, že má možnost se v České republice dorozumět, žijí tu jeho známí a má možnost zde najít pracovní uplatnění. K tomuto žalobce v době podání žaloby uváděl, že si již zajišťuje podklady, které bude pro výkon svého povolání v ČR potřebovat, a že má domluveno působení na xxxx. [5] V rámci své žaloby podal žalobce návrh na vydání předběžného opatření spočívající v povinnosti žalovaného strpět pobyt žalobce na území ČR, a to do pravomocného skončení soudního řízení v dané věci. [6] Důvodem bylo, že žalobce neměl v ČR v době podání žaloby žádný pobytový status a v rámci bezvízového styku mu bylo umožněno v ČR pobývat pouze 90 dní. Žalobce proto vyjádřil své obavy, že v případě, kdy by v ČR pobýval po uplynutí výše uvedené doby bez náležitého oprávnění k pobytu, hrozila by žalobci možnost správního vyhoštění. Zároveň zdůraznil i související otázku výkonu výdělečné činnosti v ČR, jejíž výkon bez oprávnění k pobytu může založil důvod k finančním sankcím. Žalobce v rámci žádosti o toto předběžné opatření zdůraznil také válečný konflikt na Ukrajině, raketový útok, který zažil v Kyjevě, a dvě prodělané mozkové mrtvice. [7] Současně žalobce žádal uložení dané povinnosti také Policii České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie a rovněž všem odborům cizinecké policie. II. Obsah žaloby [8] Dne 29. 7. 2024 podal žalobce v ČR žádost o udělení dočasné ochrany. Tato žádost mu byla v ten samý den vrácena z důvodu její nepřijatelnosti. Žalobce namítá, že toto vrácení žádosti je nezákonným zásahem do jeho práv. [9] Žalobce v podané žalobě zdůvodnil výběr daného žalobního typu následovně. Uvádí, že jak plyne z opakovaných judikatorních závěrů správních soudů, nepředstavuje vrácení žádosti o dočasnou ochranu pro nepřijatelnost (ve smyslu § 5 odst. 1 Legis Ukrajina) rozhodnutí podle § 65 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Žalobce odkazuje na body 38 a 42 rozsudku zdejšího soudu ze dne 27. 4. 2023, č. j. 11 A 80/2023-79. Vyzdvihuje tedy, že pokud se má jednat o rozhodnutí ve smyslu výše uvedeného § 65 s. ř. s., je vyžadováno splnění formální stránky rozhodnutí, které má představovat výsledek formalizovaného postupu, o jehož průběhu je pořízen spis. Uvádí, že pouhé vrácení podkladů žadateli (žalobci) opatřené ústním vysvětlením důvodů nepřijatelnosti žádosti nelze za takovéto rozhodnutí považovat. Žalobce odkazuje v této souvislosti na bod 38 rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2017, č. j. 7 Azs 227/2016-36. [10] Žalobce se dále vyjadřuje také k tomu, v čem spatřuje tvrzenou nezákonnost předmětného zásahu. Uvádí, že postup žalovaného shledává rozporným s právem Evropské unie, jelikož je zde rozpor s ustanoveními Směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. 7. 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě nouzového přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále též „SDO“). Žalobce upozorňuje na čl. 1 SDO, kde se stanoví, že členské státy mohou vnitrostátním právem upravit podmínky příznivěji, není však možné úroveň ochrany snižovat. [11] Žalobce uvádí, že postup Ministerstva vnitra, jež z důvodu existence oprávnění k pobytu v jiném státě považuje žádost za nepřijatelnou, není v souladu s právem EU. Dle názoru žalobce by tak česká právní úprava neměla být pro tento rozpor aplikována. Přestože je tedy dané pravidlo zakotveno na zákonné úrovni (v podobě ust. § 5 odst. 1 písm. c) a d) Legis Ukrajina), nezbavuje to ČR povinnosti dbát závazků vyplývajících z práva EU. Žalobce tedy uvádí, že „v tomto případě se jedná o přímý účinek práva EU vyloučením rozporné vnitrostátní normy“. Současně zdůrazňuje, že institut nepřijatelnosti žádosti zná česká právní úprava až s přijetím Legis Ukrajina z roku 2022. Dodává, že SDO tento institut neobsahuje. [12] Žalobce v souvislosti s unijní úpravou zakazující členským státům vylučovat z poskytnutí dočasné ochrany ty osoby, které již o tuto ochranu požádaly jiný členský stát EU, odkazuje na rozsudky zdejšího soudu ze dne 27. 4. 2023, č. j. 11 A 80/2022-79, a ze dne 20. 6. 2024, č. j. 9 A 23/2024-36, a rovněž na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2023, č. j. 41 As 28/2023-42. Právě posledně jmenovaný rozsudek žalobce zdůrazňuje v souvislosti s taxativností ve SDO vyjmenovaných případů, ve kterých lze danou osobu z dočasné ochrany vyloučit. Dodává, že rozšířením tohoto taxativního výčtu o další případ ČR jedná v rozporu s unijním právem. [13] Žalobce podotýká, že ač „si je vědom nastavení Směrnice, dle kterého má být konkrétní cizinec držitelem dočasné ochrany vždy pouze v jednom ze států Unie, z tohoto nastavení však nevyplývá, že by nebylo možné příslušný stát Unie měnit“. [14] Žalobce tak odkazuje na prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále též „prováděcí rozhodnutí Rady 2022/382“), jež v recitálu 15 uvádí: „Je třeba poznamenat, že členské státy se v prohlášení dohodly, že nebudou uplatňovat článek 11 směrnice 2001/55/ES.“ [15] Čl. 11 SDO stanoví: „Členský stát převezme zpět osobu požívající na jeho území dočasné ochrany, pokud se tato osoba v průběhu doby stanovené rozhodnutím Rady podle článku 5 bez povolení zdržuje na území jiného členského státu nebo se bez povolení snaží na toto území vstoupit. Na základě dvoustranné dohody členské státy mohou rozhodnout, že tento článek nebudou používat.“ [16] Výše uvedené tedy žalobce interpretuje tak, že unijní právo neposkytuje žádný právní důvod, který by zakládal jeho vyloučení z dočasné ochrany, a proto tvrdí, že ust. § 5 odst. 1 písm. c) a d) Legis Ukrajina nejsou v souladu s unijním právem, z čehož vyplývá, že nemohou být v daném případě použity. Na podporu této teze žalobce uvádí příklady judikat