3 Azs 16/2005 — Nejvyšší správní soud

6 A 98/2024- 40 - text 9 6 A 98/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Hany Kadaňové ve věci žalobce: V. S., proti žalovanému: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, se sídlem Kongresová 1666/2, Praha 4, v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: [1] Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal vydání rozsudku, kterým by soud konstatoval, že zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobci dne 14. 10. 2024 při podání žádosti o dočasnou ochranu byl vydán výjezdní příkaz, byl nezákonný. Zároveň požadoval, aby soud zakázal žalovanému pokračovat v porušování práv žalobce a přikázal mu, aby zrušil výjezdní příkaz a toto zrušení vyznačil do cestovního dokladu žalobce na štítku výjezdního příkazu. [2] Žalobce v podané žalobě namítal, že žalovaný vydal výjezdní příkaz v rozporu s ustanovením § 22 zákona č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 221/2003 Sb.“), s čl. 29 Směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice č. 2001/55/ES“). Z žádného ustanovení právních předpisů [ustanovení § 50 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“); zákona č. 221/2003 Sb. a zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 65/2022 Sb.“)] dle žalobce nevyplývá nová povinnost žalovaného vydat žalobci výjezdní příkaz žalobci. [3] Žalobce dále namítal porušení práva na soukromý a rodinný život s tím, že postup žalovaného je nepřiměřený vzhledem k důvodu zamítnutí žádosti o dočasnou ochranu, neboť žalobci ukládá povinnost vycestovat z území ČR na U., kde probíhá válka. Tento postup žalovaného je tak dle žalobce v rozporu s principem non-refoulement, když žalobce nemá dočasnou ochranu ani dlouhodobé vízum v jiném členském státě EU a návrat na U. by mohl ohrozit jeho život. Navrácení by tak bylo v rozporu s čl. 2 až Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). V této souvislosti pak žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2023, č.j. 5 Azs 39/2023-24, a na stanovisko Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ze dne 20. 5. 2022, č.j. MV-92995-51/OAM-2022. Uzavřel, že splňuje všechny zákonné podmínky pro vydání dočasné ochrany z důvodu sloučení rodiny (s matkou s dočasnou ochranou) dle čl. 15 odst. 1 písm. b) směrnice č. 2001/55/ES a ustanovení § 52 zákona č. 221/2003 Sb. [4] Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě navrhoval její zamítnutí. Nejprve shrnul skutečnosti vyplývající ze spisového materiálu a konstatoval, že žalobce se dne 14. 10. 2024 nacházel na území ČR neoprávněně, v rozporu se základními povinnostmi vyplývajícími ze zákona o pobytu cizinců. Dále uvedl, že při vydání výjezdního příkazu podle ustanovení § 50 odst. 1 tohoto zákona policisté přihlédli k aktuální situaci na U., kdy v současné době existuje obecná překážka ve vycestování na U., a dále posoudili přiměřenost dopadů zahájení řízení o správním vyhoštění podle ustanovení § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců. S ohledem na nemožnost vycestování na U. je dle žalovaného zřejmé, že řízení vedené podle ustanovení § 50a odst. 2 zákona o pobytu cizinců je neúčelné, a proto bylo ve věci žalobce rozhodnuto o vydání výjezdního příkazu. Dále žalovaný podotkl, že výjezdní příkaz byl platný do 16. 10. 2024; jeho platnost tedy již zanikla, tudíž je neúčelné jeho zrušení. Výjezdní příkaz uložený žalobci sloužil k jeho vycestování a prokázání oprávnění setrvání žalobce na území. O tom pak svědčí i skutečnost, že žalobce si dne 15. 10. 2024 požádal Ministerstvo vnitra, Odbor azylové a migrační politiky o vízum nad 90 dnů ve formě strpění dle ustanovení § 33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. [5] Žalobce podal k vyjádření žalovaného repliku, ve které uvedl, že se na něj jako na žadatele o dočasnou ochranu vztahuje čl. 2 odst. 1 písm. c) a odst. 4 písm. e) prováděcího rozhodnutí Rady (EU) č. 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana, čl. 15 odst. 1 písm. b) a odst. 6 směrnice č. 2001/55/ES, ustanovení § 52 zákona č. 221/2003 Sb. a ustanovení § 3 odst. 1 a 2 zákona č. 65/2022 Sb. Uvedl, že má na území ČR legální pobytový status žadatele o poskytnutí dočasné ochrany a zároveň status žadatele o strpění pobytu na území. I proto je tedy dle žalobce vydání výjezdního příkazu v rozporu s ustanovením § 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců, když žalobce nespadá do žádné kategorie (situace) předvídané ustanovením § 50 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Žalobce dále odkázal na judikaturu ve věcech působnosti zákona o pobytu cizinců a nevyhoštění cizinců z důvodu práva ČR, práva EU a mezinárodního práva. [6] K nezákonnosti výjezdního příkazu z důvodu porušení zásady non-refoulement žalobce odkázal na čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, na čl. 19 Listiny základních práv EU a na čl. 5, čl. 6 odst. 4 a 5, čl. 9, čl. 12, čl. 13 a čl. 14 odst. 1 písm. a) a d) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí, se kterými je rovněž vydání výjezdního příkazu v rozporu. Výjezdní příkaz je pak dle žalobce v rozporu i s mezinárodním právem, a to čl. 2 a čl. 3 Úmluvy. Následně odkázal na několik rozsudků Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ohledně zásady non-refoulement jakožto překážky pro vyhoštění. [7] Ze správního a soudního spisu soud zjistil následující, pro věc podstatné skutečnosti: [8] Žalobce je občanem U. Dne 14. 10. 2024 podal žádost o dočasnou ochranu, kterou Ministerstvo vnitra, Odbor azylové a migrační politiky vyhodnotilo jako nepřijatelnou podle ustanovení § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 65/2022 Sb. Žalobce podal proti tomuto postupu Ministerstva vnitra žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, která byla vedena u zdejšího soudu pod sp.zn. 5A 102/2024. Téhož dne se žalobce dostavil na Krajské asistenční centrum pro pomoc Ukrajině Praha, kde ke kontrole předložil svůj cestovní doklad U. č. X s otištěným vstupním razítkem ze dne 19. 6. 2023 a dále vylepeným vízovým štítkem typu D POL č. X s platností od 7. 11. 2019 do 22. 9. 2020. Následně byla žalobci policisty odboru cizinecké policie udělena bloková pokuta za přestupek podle ustanovení § 156 odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců. Rovněž mu byl podle ustanovení § 50 odst. 1 téhož zákona vydán výjezdní příkaz č. GA 0323116 s platností od 14. 10. 2024 do 16. 10. 2024. Z úředního záznamu č.j. KRPA-323737-2/PŘ-2024-000026-VKACPU, vyplývá, že při vydání výjezdního příkazu policisté přihlédli k aktuální situaci na U., kde nadále pokračuje ozbrojený konflikt, a vycestování občanů U. tak není možné. Policisté dospěli k závěru, že vydání rozhodnutí o správním vyhoštění by bylo zjevně nepřiměřené, neúčelné a v rozporu se základními zásadami správního řízení. Dne 15. 10. 2024 pak žalobce podal žádost o vízum nad 90 dnů ve formě strpění podle ustanovení § 33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. [9] Podle ustanovení § 51 odst. 1 s. ř. s. může soud rozhodnout o věci samé bez jednání, jestliže to účastníci shodně navrhli nebo s tím souhlasí. Má se za to, že souhlas je udělen také tehdy, nevyjádří-li účastník do dvou týdnů od doručení výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci; o tom musí být ve výzvě poučen. [10] Žalovaný s projednáním věci bez jednání souhlasil, žalobce se ve stanovené lhůtě nevyjádřil. Soud tedy postupoval podle ustanovení § 51 odst. 1 s. ř. s. a rozhodl o věci samé bez jednání. [11] Soud posoudil věc následovně: [12] Podle ustanovení § 82 s.ř.s. se každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen „zásah“) správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný. [13] Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 17. 3. 2005, č.j. 2 Aps 1/2005-65) je pro poskytnutí ochrany pod