9 As 61/2023 — Nejvyšší správní soud

6 Ad 14/2024- 36 - text 13 6 Ad 14/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Hany Kadaňové ve věci žalobkyně: E. I., zastoupena Mgr. Lukášem Hojdnem, LL.B., advokátem, se sídlem Francouzská 299/98, Praha 10 – Vršovice, proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem Palackého náměstí 375/4, Praha 2 – Nové Město, v řízení o žalobě proti rozhodnutí ministra zdravotnictví ze dne 12. 7. 2024, č.j. MZDR 9120/2024-3/PRO, takto: I. Rozhodnutí ministra zdravotnictví ze dne 12. 7. 2024, č.j. MZDR 9120/2024-3/PRO, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 14.363 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně Mgr. Lukáše Hojdna, LL.B., advokáta. Odůvodnění: [1] Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhala přezkoumání a zrušení rozhodnutí ministra zdravotnictví ze dne 12. 7. 2024, č.j. MZDR 9120/2024-3/PRO, kterým byl zamítnut její rozklad proto rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 2. 2024, č.j. MZDR 30031/2023-7/PRO (dále též „prvostupňové rozhodnutí“), jímž byla zamítnuta žádost žalobkyně ze dne 18. 10. 2023 o poskytnutí jednorázové peněžní částky za protiprávní sterilizaci podle zákona č. 297/2021 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky osobám sterilizovaným v rozporu s právem a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon č. 297/2021 Sb.“). [2] Žalobkyně v podané žalobě nejprve k okolnostem protiprávní sterilizace uvedla, že dne 16. 8. 1986 jí byl ve Fakultní nemocnici v O. proveden lékařský zákrok spočívající v její sterilizaci, o který nestála a k němuž nikdy neudělila souhlas. Dle žalobkyně byla sterilizace provedena v rozporu s právem, konkrétně se zákonem č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o péči o zdraví lidu“) a se směrnicí Ministerstva zdravotnictví ČSR č. LP-252.3-19.11.71. ze dne 17. 12. 1971 o provádění sterilizace (dále jen „Směrnice“). Dále uvedla, že do předmětné nemocnice se dostavila z důvodu porodu, který tehdy jako třiadvacetiletá absolvovala dne X. V týž den jí byla v daném zdravotnickém zařízení přímo v rámci porodu císařským řezem provedena sterilizace. O skutečnosti, že už nikdy nebude moci mít další děti, se žalobkyně dozvěděla až dodatečně po zákroku. [3] Žalobkyně namítala, že obligatorní podmínkou k provedení sterilizace je předchozí písemná žádost sterilizované osoby o tento lékařský zákrok a informovaný souhlas této osoby s tímto zákrokem. V jejím případě však jednak žádnou žádost nepodepisovala a jednak se sterilizačním zákrokem neudělila souhlas, neboť se do nemocnice dostavila jen a pouze z důvodu porodu. Zdůraznila, že v rozhodné době byla blíže počátku fertilního věku (24 let) než jeho konci, a dalo se proto u ní rozumně předpokládat, že bude chtít mít v budoucnu i další děti. Dále uvedla, že za účelem prokázání svých tvrzení požádala příslušné zdravotnické zařízení o kopii zdravotnické dokumentace, avšak bylo jí sděleno, že zdravotnická dokumentace týkající se zákroku sterilizace nebyla nalezena – byla skartována. Nicméně podařilo se jí získat kopii záznamu z operační knihy a zdravotní dokumentaci z doby předcházející zákroku. Připomněla, že sterilizace byla provedena v rozporu s tehdy platnou Směrnicí, když čl. XIV. odst. 3 přílohy této Směrnice umožňoval provést sterilizaci u žen do 35. roku až po porodu 4. dítěte, avšak žalobkyně v den sterilizačního zákroku porodila teprve 3. dítě. [4] Žalobkyně dále namítala, že skutečnost, že její zdravotnická dokumentace o zákroku byla skartována, nicméně starší zdravotní dokumentace nikoliv, prokazuje na protiprávnost sterilizace. V této souvislosti zdůraznila základní povinnost zdravotnických zařízení uchovávat zdravotnickou dokumentaci svých pacientů s tím, že od X doposud neuplynula zákonem stanovená doba 40 let od zákroku, po jejímž uplynutí by mohlo zdravotnické zařízení zdravotnickou dokumentaci legálně skartovat. Zdravotnické zařízení tak dle žalobkyně hrubě porušila povinnost stanovenou v ustanovení § 53 a násl. zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů. [5] Dále se žalobkyně vymezila proti tvrzení žalovaného, že neunesla důkazní břemeno a že by neposkytla ministerstvu ani nenavrhla žádné relevantní důkazy. Namítala, že doložila provedení zákroku sterilizace a jeho protiprávnost všemi dostupnými prostředky (od počátku tvrdila veškeré rozhodné skutečnosti, doložila záznam z operační knihy, doložila skartaci dokumentace vztahující se k zákroku a také neskartovanou zdravotnickou dokumentaci z doby před zákrokem). Namítla, že nemožnost předložit zdravotnickou dokumentaci týkající se sterilizace, je způsobena výhradně protiprávním jednáním zdravotnického zařízení. Ona sama neměla na absenci zdravotnické dokumentace žádný vliv, a proto ji tuto nelze klást k tíži. Argumentaci žalovaného, že měla možnost si obstarat zdravotnickou dokumentaci dříve, než byla skartována, pak žalobkyně odmítla jako lichou, neboť žalovaný uvedl, že žalobkyně měla tuto možnost minimálně od 1. 9. 2002, avšak zdravotní dokumentace byla skartována v roce 1998. Žalobkyně se tak neztotožnila s tvrzením ministra zdravotnictví, že by žalobkyně ministerstvu neumožnila v kooperaci se žalobkyní obstarat další důkazy, které by objasnily skutkový stav věci. [6] Žalobkyně dále namítala, že žalovaný kromě vyžádání kopie zdravotní dokumentace žalobkyně neučinil žádné jiné vstřícné kroky, aby si protiprávnost zákroku sterilizace ověřil. Žalovaný tak dle žalobkyně vůbec nevzal v potaz účel a cíl právní úpravy obsažené v zákoně č. 297/2021 Sb., jímž je přijetí odpovědnosti státu za nezákonně provedené sterilizace a zajištění efektivního prostředku nápravy vzniklého stavu ze strany státu. Žalovaný tak měl dle žalobkyně obstarat další důkazy, které by skutkový stav objasnily, ale namísto toho nechal žalobkyni v důkazní nouzi. [7] Žalobkyně v podané žalobě odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 4. 7. 2024, č.j. 9 As 61/2023-65, dle něhož nelze po žadatelkách požadovat, jak to činí žalovaný, aby samy jen ze své vlastní iniciativy označily a doložily veškeré dokumenty, které budou protiprávnost provedené sterilizace v minulosti jednoznačně prokazovat. Dle tohoto rozsudku musí správní orgány činit aktivní kroky k tomu, aby ohledně tvrzení žadatelky o peněžitou částku podle zákona č. 297/2021 Sb. zjistily stav věci bez důvodných pochybností. Žalovaný tak dle žalobkyně postupoval v daném případě v rozporu se zásadou materiální pravdy a zásadou vyhledávací. Byl tedy nedostatečně a nesprávně zjištěn skutkový stav, když žalovaný ponechal důkazní břemeno pouze na žalobkyni bez toho, aniž by sám jakkoliv aktivně postupoval. [8] Z odkazovaného rozsudku pak dle žalobkyně dále vyplývá, že postačí, aby žadatelka předestřela na první pohled plausibilní tvrzení, že v rozhodné době podstoupila sterilizaci v rozporu s právem, které bude podepřeno indiciemi, které ve svém souhrnu nepřipouštějí jiné racionální vysvětlení, než že k protiprávní sterilizaci žadatelky pravděpodobně došlo tak, jak žadatelka tvrdí. V této souvislosti namítala, že plausibilní tvrzení předestírala od počátku řízení o žádosti, když uvedla okolnosti provedení nezákonného sterilizačního zákroku (místo, datum a další podrobnosti). Dle žalobkyně byl předestřen důvěryhodný a pravděpodobný popis nastalých událostí. Shrnula, že pro zamítnutí její žádosti nebyly splněny předpoklady. [9] Žalovaný v písemném vyjádření k podané žalobě navrhoval její zamítnutí. K tvrzení žalobkyně, že nebyla dána indikace ke sterilizaci z důvodu věku a počtu dětí dle č. XIV. odst. 3 přílohy Směrnice, žalovaný uvedl, že toto je pravdivé; z tohoto důvodu sterilizace žalobkyně být provedena nemohla. Dle žalovaného však žalobkyně mohla splňovat indikaci ke sterilizaci dle čl. XIV. odst. 1 přílohy Směrnice – sterilizace z důvodu opakovaných císařských řezů. Ve spise založená zdravotnická dokumentace z I/II roku X totiž v kolonce „Předchozí těhotenství“ uvádí, že žalobkyně měla za sebou 2 porody, které oba proběhly císařským řezem. Dále uvedl, že zdravotnická dokumentace při porodu 3. dítěte v roce X se však nedochovala. [10] K námitce, že skartace dokumentace podporuje závěr o protiprávnosti sterilizace, žalovaný uvedl, že z okolnosti, že porodopis z porodu 3. dítěte dne X byl skartován, avšak starší zdravotnická dokumentace nikoliv, nelze a priori dovozovat důkaz rozporu sterilizace s právem. Navíc obsahem starší dokumentace z roku X není porod, ale hospitalizace z důvodu zánětu močového měchýře a jeho léčby. [11] Dále žalovaný uvedl, že žalobkyně k prokázání protiprávnosti neoznačila žádný důkaz, nebo alespoň indicii, která by jejímu tvrzení doložila plauzibilitu. Jediným důkazem prokazujícím provedení sterilizace dne X je řádek z operační knihy. Žalobkyně tak d