8 Afs 78/2006 — Nejvyšší správní soud

6 Ad 17/2024- 83 - text 17 6 Ad 17/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Hany Kadaňové ve věci žalobkyně: A. G., proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem Palackého náměstí 375/4, Praha 2 – Nové Město, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného 6. 8. 2024, č.j. MZDR 7477/2024-2/PRO, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: [1] Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhá přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 8. 2024, č.j. MZDR 7477/2024-2/PRO (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým byl k odvolání žalobkyně částečně změněn text ve výrokové části rozhodnutí Hygienické stanice Hlavního města Prahy se sídlem v Praze ze dne 24. 1. 2024, sp.zn. S-HSHMP 59854/2021, č.j. HSHMP 03086/2024 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“), a ve zbytku bylo toto rozhodnutí, jímž byla žalobkyně shledána vinnou ze spáchání přestupku podle ustanovení § 92n odst. 1 písm. b) zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 258/2000 Sb.“), a byla jí za tento přestupek uložena pokuta ve výši 500 Kč, potvrzeno. [2] Žalobkyně v podané žalobě uvedla soupis porušených ustanovení právních předpisů [čl. 3, čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. a) a c), čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 15 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a 4, čl. 3, čl. 9, čl. 15 Ústavy České republiky, § 1 odst. 1 ústavního zákona č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod (dále též „Listina“) jako ústavní zákon Federálního shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 1 a 2, čl. 7, čl. 8 odst. 3, čl. 10 odst. 2, čl. 14, čl. 36 odst. 1, čl. 39, čl. 40 odst. 3 Listiny, § 1 odst. 1 zákona č. 222/2016 Sb., o Sbírce zákonů a mezinárodních smluv a o tvorbě právních předpisů vyhlašovaných ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv (zákon o Sbírce zákonů a mezinárodních smluv), ve znění pozdějších předpisů, § 5, § 15 odst. 1, § 86 odst. 1 písm. a) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 250/2016 Sb.“), § 329 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, § 120 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, § 69 odst. 1 písm. i), § 80 odst. 1 písm. g), § 82 odst. 2 písm. m), § 92n odst. 1 písm. b) zákona č. 258/2000 Sb., bod 1. odst. a) písm. vi) mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví č.j. MZDR 15757/2020-56/MIN/KAN ze dne 30. 7. 2021 (dále jen „mimořádné opatření ze dne 30. 7. 2021“)]. Žalobkyně dále odkázala na judikaturu slovenských soudů (Najvyššieho súdu SR a Ústavného súdu SR). [3] Žalobkyně nejprve ke kompetenci ministerstva ukládat opatření na ochranu veřejného zdraví, uvedla, že výklad žalovaného, že tam, kde Listina hovoří o „povinnosti“, kterou je možno ukládat na základě zákona, je možno vidět i „opatření“, vydané na základě zákona, je zmatečný a nesprávný. S odkazem na ustanovení čl. 4 odst. 1 a 2 Listiny namítala, že slovní spojení, že povinnosti je možné ukládat „na základě zákona“ předpokládá blanketní úpravu, kdy zákon pouze všeobecně stanoví určitou povinnost, kterou následně konkretizuje podzákonná norma. Žalobkyně se neztotožnila s argumentací žalovaného, že ustanovení § 69 odst. 1 písm. i) zákona č. 258/2000 Sb. je „blanketní úprava“, kterou ministerstvo v daném případě konkretizovalo uložením zákazu pohybu a pobytu na veřejnosti bez zakrytí dýchacích cest ochranným prostředkem. Zdůraznila, že prováděcí předpis může jako podzákonná norma uložit povinnost pouze v mezích zákona; tyto meze je rovněž možno upravit pouze zákonem, prováděcí předpis nemůže povinnost uložit anebo ji doplnit nad rámec zákona. K ustanovení § 69 odst. 1 písm. i) zákona č. 258/2000 Sb. žalobkyně uvedla, že toto ustanovení je neurčitou a vágní úpravou, přičemž zároveň zakrytí dýchacích cest není činností, o které se v tomto ustanovení hovoří. Namítla, že neexistuje povinnost zakrytí dýchacích cest uložená zákonem, a proto citované ustanovení nebylo čím konkretizovat. Uvedla, že zakrytí dýchacích cest je omezením základního práva na nedotknutelnost osoby podle čl. 7 Listiny. Celou argumentaci žalovaného tak označila pouze za obcházení nedostatku (absence) zákonem uložené povinnosti na zakrytí dýchacích cest. Znovu zdůraznila, že čl. 4 odst. 1 a 2 Listiny je direktivum, které určuje expressis verbis, že pouze zákona stanoví konkrétní povinnost, a tedy pouze na základě zákona a v jeho mezích (ne nad jejich rámec) může podzákonný akt uložit povinnost s konkrétním způsobem jejího vykonání. Prováděcí předpis tak dle žalobkyně pouze upraví technickou stránku už zákonem uložené povinnosti. Dále namítla, že všeobecná povinnost zakrytí dýchacích cest není uložená zákonem proto, že je to neslučitelné s čl. 3 ve spojení s čl. 15 odst. 2 Úmluvy (je zakázáno ukládat povinnosti, které způsobují fyzické a psychické utrpení, anebo způsobují ponižující zacházení). Namítla, že předmětná povinnost zasahovala do nejzákladnější fyziologické funkce a potřeby živé bytosti na řádné dýchání a řádné vydechování toxických zplodin z organismu. Rovněž uvedla, že tuto povinnost nebylo možno objektivně plnit. V této souvislosti pak žalobkyně odkázala na čl. 1 odst. 1 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání. Tento žalobní bod pak uzavřela odkazem na ustanovení § 5 zákona č. 250/2016 Sb. s tím, že nezakrytí dýchacích cest není protiprávním činem, protože neexistuje právní povinnost na jejich zakrytí uložená zákonem. [4] V další části žaloby žalobkyně odkázala na zásadu materiální pravdy a zásadu materiální ochrany zákonnosti. Namítla, že se objektivně porušením zákazu pohybu a pobytu na veřejnosti bez zakrytí dýchacích cest uloženého jen podzákonným aktem, nemohla dopustit přestupku. Ke zpochybnění slovenské judikatury ze strany žalovaného uvedla, že jí citovaná judikatura slovenských soudů se týká právě otázky základních práv a svobod, a není ničím jiným, než interpretací čl. 4 odst. 1 a 2 Listiny, kterými je i Česká republika vázána. Dále s odkazem na čl. 2 odst. 2 Ústavy namítala, že zákon nestanovil pravomoc ministerstvu ukládat povinnost ani je dotvářet nad rámec zákonem, ani určovat meze základních práv a svobod nad rámec zákona, rovněž pak nestanovil pravomoc správním orgánům vést řízení o přestupku pro jednání, které objektivně znaky přestupku nemá. S odkazem na čl. 2 odst. 4 Ústavy opětovně namítla, že neměla zákonem uloženou povinnost zakrytí dýchacích cest, přičemž ji státní moc nemohla nutit k zákazu svobodného pohybu a pobytu na veřejnosti bez jejich zakrytí. Dále namítala, že nemůže být trestaná za to, že uplatňovala právo na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí dle čl. 7 Listiny a právo na svobodu pohybu a pobytu dle čl. 14 Listiny. [5] V závěrečné části žaloby žalobkyně namítala, že prvostupňové rozhodnutí neoznačuje přesně přestupek, kterého se výrok týká, a to ani zákonným pojmenováním ani uvedením zákonného ustanovení porušené povinnosti. Dle žalobkyně ustanovení § 92n odst. 1 písm. b) zákona č. 258/2000 Sb., na které napadené rozhodnutí odkazuje, není označením přestupku, kterého se výrok týká. Prvostupňové rozhodnutí tak dle žalobkyně trpí podstatnou vadou, a to nedostatkem právního základu, a to přesného označení protiprávního jednání, tj. konání porušujícího zákon (nikoli porušujícího prováděcí předpis), a to přesným označením porušené právní povinnosti, které ve skutečnosti de iure neexistuje. Žalobkyně proto označila rozhodnutí za nicotné. [6] Žalobkyně proto navrhovala, aby soud vyslovil nicotnost prvostupňového i napadeného rozhodnutí, popř. navrhovala, aby soud obě tato rozhodnutí zrušil. [7] Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě navrhoval její zamítnutí s tím, že podaná žaloba je velmi podobná odvolání žalobkyně, a proto v podrobnostech odkázal na argumentaci uvedenou v napadeném rozhodnutí. Dále uvedl, že žalobkyně ani v průběhu řízení o přestupku ani v žalobě neuvedla dostatečně konkrétně, čím mělo dojít k porušení jí uvedených ustanovení právních předpisů. Zdůraznil, že nikdy v průběhu řízení nezpochybnila, že neměla ochranný prostředek dýchacích cest nasazený, ačkoliv se pohybovala a pobývala ve vnitřním prostoru stavby, který slouží jako střední škola. Dále uvedl, že argumentace slovenskou judikaturou není v této věci možná, neboť soudní moc Slovenské republiky má jurisdikci pouze na území Slovenské republiky; touto judikaturou tak nejsou české správní orgány a soudy vázány. [8] K námitkám ohledně ustanovení čl. 4 odst. 1 Listiny žalovaný uv