1 Afs 92/2012 — Nejvyšší správní soud

6 Ad 9/2024- 57 - text 20 6 Ad 9/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Hany Kadaňové ve věci žalobce: Mgr. Bc. L. Š., zastoupen JUDr. Janem Salmonem, advokátem, se sídlem Revoluční 763/15, Praha 1 – Staré Město, proti žalované: Ministryně obrany, se sídlem Tychonova 221/1, Praha 6 – Hradčany, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 30. 4. 2024, č.j. MO 333733/2024-8694, takto: I. Rozhodnutí ministryně obrany ze dne 30. 4. 2024, č.j. MO 333733/2024-8694, a rozhodnutí náčelníka Generálního štábu Armády České republiky ze dne 11. 3. 2024, č.j. MO 191490/2024-1304, se ruší a věc se vrací správnímu orgánu I. stupně k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 15.342 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce JUDr. Jana Salmona, advokáta. Odůvodnění: [1] Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalované ze dne 30. 4. 2024, č.j. MO 333733/2024-8694 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí náčelníka Generálního štábu Armády České republiky ze dne 11. 3. 2024, č.j. MO 191490/2024-1304 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“), a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Prvostupňovým rozhodnutím bylo rozhodnuto o žádosti žalobce dne 25. 3. 2018 o doplacení náhrady zvýšených životních nákladů (dále jen „NŽŽN“) za období od 1. 8. 2015 do 31. 7. 2017 tak, že ve výroku I. bylo žádosti částečně vyhověno a žalobci byla přiznána NZŽN ve výši 484.855,12 Kč společně s úroky z prodlení z 24 specifikovaných dílčích částek (vždy s přesným vymezením doby, po kterou úrok náleží); ve výroku II. byla žalobci přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 20.570 Kč a ve výroku III. byla žádost žalobce zamítnuta nad rámec částek uvedených ve výroku č. I. [2] Žalobce v podané žalobě uplatnil 7 žalobních bodů. V prvním žalobním bodu žalobce namítal, že nebyl vyčerpán předmět odvolání, neboť odvolací služební orgán se v odůvodnění napadeného rozhodnutí zabýval pouze odvoláním do výroku III. prvostupňového rozhodnutí, ale vůbec nereflektoval na namítanou vadu nevykonatelnosti výroku I. tohoto rozhodnutí spočívající v neuvedení přesné výše úroku z prodlení, která žalobci náleží. Nevyčerpáním části odvolání tak odvolací služební orgán zatížil dle žalobce své rozhodnutí nepřezkoumatelností. [3] Ve druhém žalobním bodu žalobce namítal nevykonatelnost prvostupňového rozhodnutí, neboť ve výroku, kterým mu byla přiznána částka 484.855,12 Kč, nebyla uvedena výše přiznaného úroku z prodlení, což lze označit za vážnou vadu. V jaké výši náleží žalobci úrok z prodlení, přitom není zřejmé ani z odůvodnění rozhodnutí služebních orgánů. Dle žalobce, protože jsou rozhodnutím přiznávána práva, je nezbytné, aby byla ve výroku rozhodnutí přesně identifikována. Dodal, že dle rozhodovací praxe soudů by nebyla pro vykonatelnost rozhodnutí postačující ani formulace odkazující na zákonný úrok z prodlení; je nezbytné vyčíslit všechna práva konkrétní částkou nebo jiným vhodným způsobem (v daném případě procentuálním vyjádřením). [4] Ve třetím žalobním bodu žalobce namítal nesprávné právní posouzení otázky možnosti stanovení odlišných procentuálních základů pro různé zaměstnance Ministerstva obrany. Uvedl, že v rozhodném období byl žalobce, který je vojákem z povolání, služebně zařazen na pozici vedoucí starší důstojník-specialista zahraničního pracoviště Mons s pravidelným místem výkonu služby v zahraničí. Dále odkázal na ustanovení § 79 odst. 3 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vojácích z povolání“), a na ustanovení § 3 nařízení vlády č. 62/1994 Sb., o poskytování náhrad některých výdajů zaměstnancům rozpočtových a příspěvkových organizací s pravidelným pracovištěm v zahraničí (dále jen „nařízení vlády č. 62/1994 Sb.“). Dále uvedl, že vnitrorezortní úprava byla v předmětném období provedena v čl. 19 – 26 rozkazu ministra obrany č. 27/2006 Věstníku MO Zabezpečení zahraničních pracovišť Ministerstva obrany a zaměstnanců, kteří jsou na tato pracoviště zařazeni (dále jen „RMO“). [5] Uvedl, že v žádosti namítal, že při určování výše NZŽN v době jeho působení na zahraničním pracovišti byla porušena ustanovení výše uvedených právních a vnitřních předpisů, což mělo vliv na správnost výpočtu náhrady. S těmito výhradami se služební orgán I. stupně v návaznosti na nedávno vydaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2023, č.j. 8 As 12/2022-55 ztotožnil a v daném rozsahu NZŽN náležející žalobci přepočítal. Žalobce osvětlil, že tento žalobní bod spočívá v nesprávném posouzení právní otázky, neboť služební orgány se ani ve světle uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu neztotožnily s dalším zásadním argumentem žalobce, který spočíval v tom, že v předmětné době právní i vnitřní předpisy neumožňovaly stanovení různé výše procentuálního základu pro jednotlivé kategorie zaměstnanců, příp. pro jednotlivé vojenské hodnosti. [6] Namítal, že do zákona o vojácích z povolání byla zakotvena možnost stanovení základu pro určení měsíční výše NZŽN s účinností od 1. 10. 2017. V předmětném období, kterého se týká žádost o doplacení NZŽN, tuto možnost zákon služebním orgánem nedával, když způsob určení základu měl být proveden podle zvláštního právního předpisu – nařízení vlády č. 62/1994 Sb. Toto však určuje, že jediným diferenciálním kritériem stanovení základu pro určení měsíční výše NZŽN je výše platu vyslaného zaměstnance; jiná kritéria toto nařízení vlády nezavádí. Toto nařízení vlády tedy dle žalobce nepočítá s tím, že by výše základu měla být určována podle zařazení do konkrétní platové třídy (nebo ve vojenském prostředí podle hodnosti). Postup, kdy ministr obrany určil pro různé kategorie zaměstnanců a různé hodnosti vojáků z povolání různé procentní základy, tak žalobce označil za svévolný, neboť se jím ministr dopustil nerovného zacházení se zaměstnanci. I vnitřní předpis Ministerstva obrany, který v rozhodné době pro posouzení žádosti upravoval poskytování NZŽN, považoval za jediné kritérium pro určení procentuálního základu NZŽN výši platu zaměstnance (viz čl. 19 RMO). Pokud ministr určil pro zaměstnance Ministerstva obrany, jejichž zaměstnanecký poměr se řídí zákoníkem práce, na jedné straně, a pro vojáky z povolání na straně druhé jinou výši procentního základu, tak dle žalobce porušil právní i vnitřní předpisy. Pokud pak ještě pro vojáky z povolání rozlišil výši procentního základu ještě v závislosti na jejich hodnosti, pak nelze než takový postup dle žalobce vnímat jako neodůvodněný. Výše uvedené pak dle žalobce podporuje i jazykový výklad čl. 20 RMO, kde se hovoří o jednom jediném základu, z čehož je zřejmé, že RMO umožnil ministrovi v dané době stanovit pro všechny zaměstnance rezortu pouze jeden jednotný procentuální základ. V této souvislosti pak odkázal i na znění uvedeného článku po novelizaci provedené RMO č. 52/2019 Věstníku MO, dle kterého je evidentní, že stanovování různých procentuálních základů pro různé zaměstnance Ministerstva obrany umožnila až novela zákona o vojácích z povolání z roku 2017 ve spojení s novelizací RMO provedenou v roce 2019. K otázce diferenciace procentní výměry pro jednotlivé kategorie zaměstnanců pak žalobce odkázal též na praxi Ministerstva zahraničních věcí. Dle žalobce je pak třeba přihlédnout i ke skutečnosti, že informační zpráva sice rozlišuje procentní výměru pro výpočet NZŽN podle hodností obecně pro vojáky, kteří na zahraničních pracovištích vykonávají běžnou službu, jako tomu bylo v případě žalobce, avšak vojákovi, který byl vyslán ze zahraničního pracoviště do zahraniční operace, je tento základ určen ve výši 10 %, a vojákovi, který je zařazen na místě student v zahraničí, je základ určen ve výši 11,5 %. Takový dvojaký přístup k vojákům, kdy u jejich jedné části je hodnost zohledněna a u jiné části nikoli, žalobce označil za neobhajitelný. Argumentace služebních orgánů pak dle žalobce ignoruje fakt, že NZŽN nemá být určována paušální částkou, která je stejná pro všechny zaměstnance rezortu, ale má být diferencována právě s ohledem na výši platů vysílaných zaměstnanců. Zavedený systém diferenciace procentního základu podle hodností ignoruje rozdíly mezi vojáky v jiných složkách platu než ve služebním tarifu (výkonnostní příplatek, zvláštní příplatek, příplatek za zvýšenou odpovědnost), v jejichž důsledku může mít voják v nižší hodnosti reálně vyšší plat než voják s vyšší hodností, což činí stávající způsob diferenciace procentního základu zcela neodůvodněným, neboť voják s nižší hodností pak může mít NZŽN vyšší nejen v důsledku vyššího platu, ale i výhodnějšího procentního základu. [7] Kromě výše uvedené právní analýzy žalobce v tomto bodu předložil i odkazy na správní praxi při poskytování NZŽN v rozhodné době. Uvedl, že na základě poskytnutých pod