3 Afs 348/2019 — Nejvyšší správní soud

6 Af 16/2025- 29 - text pokračování 14 6 Af 16/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Hany Kadaňové, Ph.D., ve věci žalobce: XXX zastoupený advokátkou JUDr. Evou Herdovou sídlem Pitterova 2855/9, Praha 3 proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. června 2025, č. j. 17176/25/5300-22443-712892. takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Finanční úřad pro hlavní město Prahu (dále též „správce daně“ či „prvostupňový správce daně“) zahájil u žalobce dne 2. 2. 2022 daňovou kontrolu ohledně daně z přidané hodnoty pro zdaňovací období únor 2017 až prosinec 2018 v rozsahu přijatých a uskutečněných zdanitelných plnění. O tomto bylo téhož dne vydáno „Oznámení o zahájení daňové kontroly“, č. j. 838510/22/2005-61563-109271 (dále též „Oznámení o zahájení daňové kontroly“), obsahující závěr, že žalobce neprokázal nájem nemovitosti jako předmět deklarovaných uskutečněných plnění, a tedy nesplnil podmínky pro osvobození od daně z přidané hodnoty bez nároku na odpočet daně. Správce daně shledal, že dané plnění vykazuje znaky ubytování, a že se tudíž jedná o poskytování služeb, jenž dani podléhá. Výše uvedené bylo správcem daně shrnuto do „Zprávy o daňové kontrole“ ze dne 24. 7. 2024, č. j. 5989739/24/2005-61564-112319 (dále jen „Zpráva o daňové kontrole“). V tentýž den správce daně rovněž vydal dodatečné platební výměry (jejich výčet je uveden na str. 1-3 napadeného rozhodnutí). Proti jejich vydání se žalobce bránil odvoláním ze dne 1. 9. 2024. [2] Dne 26. 6. 2025 bylo žalobci doručeno rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 6. 2025, č. j. 17176/25/5300-22443-712892 (dále též „napadené rozhodnutí“). Tímto bylo zamítnuto žalobcovo odvolání ze dne 1. 9. 2024. II. Žalobní argumentace [3] V žalobě podané dne 20. 8. 2025 se žalobce domáhá zrušení napadeného rozhodnutí. Namítá, že je dané rozhodnutí zatíženo vadou nezákonnosti, jelikož byla daňová kontrola správcem daně zahájena až po lhůtě pro stanovení daně, kterou stanoví § 148 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále též „daňový řád“). Z toho důvodu nebyla daňová kontrola řádně zahájena, a nebyla tedy zahájena vůbec. [4] Dle názoru žalobce správce daně disponoval všemi relevantními informacemi již v roce 2019 (jednalo se o informace k provedení úprav, které správce daně popisuje na str. 24-38 „Sdělení o dosavadním výsledku kontrolního zjištění“ ze dne 28. 5. 2024, č. j. 4760172/24/2005-61563-110679 – dále též „Sdělení o dosavadním výsledku kontrolního zjištění“). Uvádí, že „[n]emohlo tedy k žádné analýze, prověřování dojít. Nesmyslné úkony, u nichž nedávalo sebemenší smysl očekávat, že budou mít na hodnocení tvrzení uvedených v přiznáních k DPH nějaký vliv, na tom nic nemění, a to i kdyby byly provedeny včas (před lhůtou pro stanovení daně), což se nestalo“. [5] Žalobce zdůrazňuje, že správce daně v bodě 18 Zprávy o daňové kontrole přijal žalobcovo tvrzení o ustálené judikatuře správních soudů, které za okamžik zahájení daňové kontroly označují okamžik faktického započetí prověřování daňového základu nebo jiných okolností rozhodných pro stanovení daně. Proto nesouhlasí s názorem správce daně, že jím uvedené činnosti, které měly být provedeny před uplynutím lhůty pro stanovení daně, jsou souladné s tímto judikatorním závěrem. Podotýká, že se musí jednat o úkony smysluplné a cílené, čemuž však v daném případě nebylo. V této souvislosti odkazuje na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 6. 2021, č. j. 3 Afs 348/2019-34, a ze dne 17. 6. 2021, č. j. 7 Afs 241/2019-52. [6] Dle žalobce nepředložil správce daně žádný důkaz o tom, že učinil tvrzené úkony. Uvádí, že z údajů v seznamu úkonů vyplývá, že první záznam byl učiněn až dne 14. 6. 2022. Lhůta pro stanovení daně však uplynula již 7. 5. 2022. [7] Žalobce odkazuje na soubory, které správci daně zaslal v rámci své reakce na Oznámení o zahájení daňové kontroly. Dle jeho názoru však tyto nejsou relevantním podkladem k faktickému prověřování daňového základu. Uvádí, že „[j]ediné, co z něj správce daně vyčte, je, zda žalobce neudělal při sestavení přiznání k DPH aritmetickou chybu. Toto však nelze kvalifikovat jako prověřování daňového základu. Pokud by tomu bylo naopak, pouhé prohlédnutí již podaného přiznání k DPH by bylo ke splnění podmínek pro zahájení daňové kontroly dostatečné (…)“. [8] Za obstojné žalobce nepovažuje ani zjišťování potřebných informací k ekonomické činnosti, což měl správce daně činit pročítáním bankovních účtů žalobce. Zdůrazňuje, že těmito správce daně disponoval již od 19. 7. 2019. Právě tyto pak správce daně učinil základem pro výzvu žalobce k podání přiznání k dani z přidané hodnoty pro předmětná období. Uvádí, že v rámci daňových přiznání k dani z přidané hodnoty nedeklaroval žádná přijatá plnění. Proto neměl správce daně, dle názoru žalobce, „sebemenší důvod obtěžovat celou řadu třetích stran, aby získal informace o tom, jaké výdaje v souvislosti se svým podnikáním by mohl vynakládat“. Žalobce tak shledal, že správce daně prověřoval a následně dokazoval skutečnosti, které však nebyly žalobcem nikdy tvrzeny. Z toho důvodu namítá, že i v případě, kdy by dané úkony byly provedeny ještě před tím, než uplynula lhůta pro stanovení daně, nemohly by tyto představovat úkony mající za následek započetí faktického prověřování. [9] Žalobce se závěrem vymezuje také vůči správcem daně tvrzenému prověřování daňového základu, které mělo spočívat v porovnávání příchozích plateb na bankovní účet žalobce s celkovými výšemi uskutečněných plnění, jež byla uvedena v daňových přiznáních. O „marnosti“ daných úkonů dle žalobce svědčí i to, že „ve svém DVKZ (pozn. soudu: Sdělení o dosavadním výsledku kontrolního zjištění) zcela ignoroval často značné rozdíly mezi platbami, které v daném měsíci na bankovní účet přišly a ve stejném měsíci žalobcem ve svých přiznáních k DPH tvrzenými uskutečněnými plněními“. Žalobce tak shledal, že pomocí kontroly bankovních výpisů nelze ověřit údaje tvrzené v daňových přiznáních. Pro dosažení tohoto účelu by dle něj musel správce daně například kontaktovat konkrétní odesílatele plateb a dotázat se jich na předmět daného plnění, čímž by následně získal údaje o předmětu úhrady a konkrétním období, za jaké byla platba provedena. III. Shrnutí odůvodnění napadeného rozhodnutí [10] Žalovaný nejprve shrnul, že prvostupňový správce daně shledal, že žalobce jednal v rozporu s ustanovením § 56a zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále též „zákon o DPH“). [11] Uvedl, že sporná je v dané věci otázka okamžiku faktického zahájení daňové kontroly. Zde odkázal na § 87 daňového řádu, kde se uvádí, že daňová kontrola se zahajuje doručením oznámení o zahájení daňové kontroly, v němž je vymezen předmět a rozsah této kontroly. Rovněž zdůrazňuje, že správce daně začne spolu se zahájením kontroly či bez zbytečného odkladu po jejím zahájení zjišťovat daňové povinnosti či prověřovat tvrzení daňového subjektu nebo jiné rozhodné okolnosti. Nezačne-li správce daně s tímto zjišťováním či prověřováním, má to takový důsledek pro běh lhůty pro stanovení daně, že účinek zahájení daňové kontroly na danou lhůtu nastává až v den, kdy dojde k započetí zjišťování či prověřování. [12] Žalovaný dále podotkl, že ačkoli se v dané věci jedná o čistě procesní otázku, přezkoumal v rámci odvolacího řízení také hmotněprávní stránku věci. [13] Uvedl, že dne 22. 5. 2023 byl žalobce vyzván (výzva k prokázání skutečností č. j. 4923266/23/2005-61563-109280) k tomu, aby doložil, že plnění jím vykázaná na ř. 50 daňových přiznání za zdaňovací období únor 2017 až prosinec 2018 osvobození opravdu podléhají. Důvodem k zaslání výzvy byla skutečnost, že na žalobcově bankovním účtu byly kreditovány platby od platebního portálu, jenž se používá k platbám za poskytování ubytovacích služeb přes platformy jako je např. Airbnb. Připomíná, že ve vyjádření zástupce žalobce bylo potvrzeno, že žalobce Airbnb používá. Prvostupňový správce daně došel k závěru, že žalobce provozuje ubytování, tedy že se nejedná o jím tvrzený nájem. Žalovaný zdůrazňuje, že jedinou obranou žalobce byl argument „pozdě zahájené daňové kontroly ve svém materiálním smyslu“. Podobně se pak žalobce vyjádřil v rámci Sdělení o dosavadním výsledku kontrolního zjištění. K otázce výše uvedeného posouzení povahy žalobcovy činnosti žalovaný uvádí, že tento závěr prvostupňového správce daně shledal správným. Jelikož žalobce k tomuto neuvedl žádný protiargument, je tato otázka dle žalovaného nesporná. [14] Ke skutečnosti, která však je sporná, tj. k otázce okamžiku zahájení daňové kontroly a z toho vyplývajícího posouzení běhu lhůty pro stanovení daně, žalovaný odkazuje na ustanovení § 148 daňového řádu, v němž je pro podání řádného daňového tvrzení stanovena lhůta tři roky. Žalovaný uvádí, že by