1 Azs 174/2024 — Nejvyšší správní soud

8 A 64/2025- 35 - text 10 č. j. 8 A 64/2025 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Jany Jurečkové a Mgr. Andrey Veselé ve věci žalobci: 1) O. K., dat. narození X, st. příslušnost Ukrajina, pobytem X 2) Y. Y., rozená K., dat. narození: X st. příslušnost Ukrajina, pobytem X 3) F. Y., dat. narození X st. příslušnost Ukrajina, pobytem X 4) nezl. A. Y., datum narození X st. příslušnost Ukrajina, pobytem X 5) nezl. M. Y. F., datum narození X st. příslušnost Ukrajina, pobytem X zastoupení obecným zmocněncem Ing. D. Z., Ph.D., MBA, bytem X proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o žalobě na ochranu proti nezákonnému zásahu takto: I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobcům vrátil jejich žádosti o dočasnou ochranu ze dne 10. 2. 2025, zaevidovanou pod č. j. OAM-8042-10/DO-2025, ze dne 11. 2. 2025, zaevidovanou pod č. j. OAM-8061-10/DO-2025, ze dne 11. 2. 2025, zaevidovanou pod č. j. OAM-8083-10/DO-2025, a ze dne 11. 2. 2025, zaevidovanou pod č. j. OAM-8076-9/DO-2025, jako nepřijatelné, a přípis Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců přípis ze dne 9. 5. 2025, č. j. MV-55183-11/SO-2025, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobců a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádostí o dočasnou ochranu, zaevidovaných pod č. j. OAM-8042-10/DO-2025, OAM-8061-10/DO-2025, OAM-8083-10/DO-2025, OAM-8076-9/DO-2025. III. Žalobcům se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobci v podané žalobě brojí proti nezákonnému zásahu správního orgánu, kterého se mělo dopustit Ministerstvo vnitra České republiky, odbor azylové a migrační politiky, a následně Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen „Komise“), ve věci posouzení žádosti o udělení dočasné ochrany na území České republiky. 2. Dne 3. února 2025 podali žalobci společnou žádost o udělení dočasné ochrany, a to z důvodu sloučení rodiny. Na tuto žádost reagoval žalovaný správní orgán přípisy ze dne 10. a 11. února 2025, v nichž jednotlivým žalobcům sdělil důvody neudělení dočasné ochrany. Tyto přípisy byly doručeny obecnému zmocněnci žalobců dne 7. března 2025. V návaznosti na to podali žalobci dne 15. března 2025 žádost o nové posouzení důvodů neudělení dočasné ochrany, přičemž poukazovali na existenci důvodů hodných zvláštního zřetele a na právo na sloučení rodiny. Dne 9. května 2025 vydala Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců přípis č. j. MV-55183-11/SO-2025, kterým žalobcům sdělila, že jejich žádosti nevyhovuje. 3. Žalobci považují tento postup správního orgánu za nezákonný zásah do svých veřejných subjektivních práv a brojí proti němu žalobou na ochranu před nezákonným zásahem podle § 82 a násl. s. ř. s. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 4. V první žalobní námitce žalobci namítají, že žalovaný při posuzování žádosti o dočasnou ochranu porušil právní rámec vyplývající z vnitrostátního, unijního i mezinárodního práva. Odkazují na § 53 a § 52 zákona č. 221/2003 Sb., čl. 2 písm. h) a čl. 15 odst. 1 písm. b) Směrnice Rady 2001/55/ES, bod 11 odůvodnění rozhodnutí Rady EU 2022/382, které zdůrazňují nutnost zachování celistvosti rodiny a rovného postavení jejích členů. Zvláštní důraz kladou žalobci na zájmy dítěte, jak je vymezeno v čl. 15 odst. 4 Směrnice 2001/55/ES, čl. 23 Směrnice 2013/33/EU a článcích 3 a 12 Úmluvy o právech dítěte. Argumentaci podporují rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka Pardubice (č. j. 52 A 52/2023-102) a rozsudkem SDEU ve věci C-753/23, Krasiliva, který potvrzuje, že členské státy nesmí žadatelům o dočasnou ochranu přiznávat nižší právní standard, než stanoví směrnice. Dále žalobci poukazují na Sdělení Komise 2022/C 126 I/01, které vymezuje širší pojetí rodinných příslušníků a vyzývá členské státy k uplatnění humanitárního přístupu. Princip sloučení rodiny je navíc potvrzen i judikaturou ESLP, zejména rozsudkem ve věci Pajić proti Chorvatsku (č. stížnosti 68453/13). Z uvedeného žalobci dovozují, že žalovaný měl zohlednit nejen národní právní úpravu, ale i závazné evropské předpisy a judikaturu. Tím, že tak neučinil, dopustil se nezákonného zásahu do jejich práv. 5. V druhé žalobní námitce žalobci namítají, že správní orgán v přípisech označených jako „Informace o důvodech neudělení dočasné ochrany“ sice ověřil splnění základní podmínky dle § 3 odst. 1 zákona č. 65/2022 Sb., avšak nesprávně posoudil důvod sloučení rodiny. Přestože připustil společné bydliště žalobců před 24. 2. 2022, konstatoval, že to samo o sobě nestačí a že musí být prokázán důvod hodný zvláštního zřetele dle § 52 zákona č. 221/2003 Sb. Podle žalobců je tento výklad v rozporu s přirozenoprávními hodnotami chráněnými v evropském a mezinárodním právu, jak potvrzují rozsudky ESLP ve věci Pajić proti Chorvatsku (č. stížnosti 68453/13) a SDEU ve věci C-753/23, Krasiliva. Obě rozhodnutí zdůrazňují, že právo na sloučení rodiny je základní hodnotou, kterou musí členské státy chránit nejen formálně, ale i s ohledem na humanitární a rodinné aspekty. 6. Žalobci dále uvádějí, že žalovaný překročil meze správního uvážení tím, že opomenul tři klíčové skutečnosti: 1) sloučení rodiny jako právně předvídaný institut s humanitárním rozměrem, 2) zdravotní stav matky, vyžadující zvýšenou péči, 3) zájmy nezletilých dětí, které představují tzv. přední hledisko. Tím, že tyto skutečnosti nebyly zohledněny, došlo podle žalobců k nesprávnému právnímu i skutkovému posouzení, a tím i k nezákonnému zásahu do jejich práv. 7. Ve třetí žalobní námitce žalobci namítají, že žalovaný nesprávně posoudil zdravotní stav matky paní O. K. jako důvod hodný zvláštního zřetele dle § 52 zákona č. 221/2003 Sb. Správní orgán označil její diabetes 2. typu za „běžné onemocnění“ v „konzervovaném stádiu“, které nevyžaduje „extrémní nároky na péči“, aniž by tento závěr podložil odborným lékařským posudkem či vysvětlil, jaké standardy použil. Tento postup je v rozporu s judikaturou správních soudů, podle níž je správní orgán povinen si k odborným otázkám vyžádat kvalifikované stanovisko. Absence takového podkladu představuje vadu řízení a činí rozhodnutí nepřezkoumatelným. Správní orgán rovněž ignoroval čestné prohlášení paní K., v němž popsala potřebu pravidelného dohledu a léčby, kterou si není schopna sama zajistit. Tato tvrzení nebyla vyvrácena ani prověřena. Namísto toho správní orgán zpochybnil možnost péče „na dálku“, aniž by vysvětlil, jak stanovil přijatelnou dojezdovou vzdálenost, a proč nezvážil možnost sestěhování rodiny. Tento přístup žalobci považují za svévolný a v rozporu se zásadou materiální pravdy, čímž došlo k nezákonnému zásahu do jejich práv. 8. Ve čtvrté žalobní námitce žalobci namítají, že žalovaný při posuzování žádosti o dočasnou ochranu opomenul řádně zohlednit zájmy nezletilého syna A. Ačkoli žalobci výslovně uvedli, že nesloučení rodiny by vedlo ke strádání, zejména dítěte, správní orgán tuto skutečnost bez dalšího odmítl jako irelevantní, aniž by své závěry odůvodnil. Tímto postupem byl porušen čl. 15 odst. 4 Směrnice 2001/55/ES, který stanoví, že zájmy dítěte mají být zohledněny především. Tyto zájmy jsou dále konkretizovány v čl. 23 Směrnice 2013/33/EU, který vyžaduje zohlednění možnosti sloučení rodiny, blaha dítěte a jeho názoru přiměřeně věku a zralosti. Správní orgán však názor nezletilého A. nezjišťoval, přestože se osobně účastnil podání žádosti. Tím došlo k porušení zásady materiální pravdy a k opomenutí klíčového hlediska. Sdělení Komise 2022/C 126 I/01 výslovně zdůrazňuje, že zájmy dítěte mají být prvořadé a že dětem má být zajištěn přístup ke vzdělání, zdravotní péči a psychosociální pomoci. Stanovisko dítěte má být zohledněno v souladu s jeho věkem. Žalobci rovněž uvedli, že sloučení rodiny by usnadnilo jejich integraci do ukrajinské komunity v ČR, což je v souladu s bodem 16 odůvodnění Rozhodnutí Rady 2022/382. Vzhledem k tomu, že žádost výslovně deklarovala přání všech členů rodiny být sloučeni a správní orgán měl možnost tyto skutečnosti ověřit, žalobci považují jeho postup za selhání, které vedlo k porušení zásady nejlepšího zájmu dítěte a k nezákonnému zásahu do jejich práv. 9. V páté žalobní námitce žalobci namítají, že žalovaný porušil jejich procesní práva tím, že nevedl řádné správní řízení podle zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Přestože měli pochybnosti o tvrzených skutečnostech (např. zdravotní stav matky, potřeba péče, zájmy dítěte), žalobce nevyzvali k doplnění žádosti ani je neseznámili s podklady před vydáním rozhodnutí. Tento postup je podle žalobců v rozporu se zásadou materiální pravdy a ochranou práv účastníků řízení. Žalobci jsou přesvědčeni, že řízení mělo být vedeno jako správní, neboť šlo o zásah do základních práv, bez ohledu na formální označení výstupu („Informace o neudělení dočasné ochrany“). 10. Podle žalobců nelze bez dalšího aplikovat § 168 zákona č. 326/1999 Sb., neboť řízení