6 Ads 126/2011 — Nejvyšší správní soud

8 Ad 17/2024- 37 - text 7 8 Ad 17/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Jany Jurečkové a Mgr. Andrey Veselé ve věci žalobce: Mgr. L. Ž., nar. X, bydlištěm X, zastoupen Mgr. Jiřím Trnkou, advokátem se sídlem Opletalova 45, 110 00 Praha 2, proti: žalované: Česká lékárnická komora, sídlem Rozárčina 1422, 140 02 Praha 4 – Krč, zastoupena Mgr. Jiřím Švejnohou, DiS., advokátem se sídlem Vinohradská 126, Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí Čestné rady žalované ze dne 13. 5. 2024, č. j. 1015/ČR/2024, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalovaná napadeným rozhodnutím ze dne 13. 5. 2024, č. j. 1015/ČR/2024 (dále jen „napadené rozhodnutí“) shledala žalobce vinného ze spáchání disciplinárního deliktu spočívajícího v tom, že jako vedoucí lékárník lékárny Lékárna Ořechov, Pavlíkova 67, 664 44 Ořechov, a jako odborný zástupce jejího provozovatele a poskytovatele zdravotních služeb společnosti EUPHRASIA s.r.o., Pavlíkova 67, 664 44 Ořechov, IČO: 26940345, porušil své povinnosti uložené zákonem a stavovskými předpisy, když dne 16. 2. 2024 neumožnil provedení kontroly předmětné lékárny ze strany inspektorů České lékárnické komory. 2. Podle napadeného rozhodnutí žalobce porušil svou povinnost odborně vést lékárnu, povinnost vykonávat své povolání v souladu s jeho etikou a způsobem stanoveným zákony, povinnost znát a dodržovat stavovské předpisy komory a zachovávat respekt k orgánům stavovské samosprávy. Tím se podle § 1 odst. 2 Disciplinárního řádu České lékárnické komory dopustil disciplinárního deliktu spočívajícího v závažném porušení povinností člena Komory uvedených v § 9 odst. 2 písm. a) zákona č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické komoře (dále jen „zákon o komorách“), v § 7 odst. 1 písm. a) Organizačního řádu České lékárnické komory, ve spojení s § 79 odst. 6 zákona č. 378/2007 Sb., o léčivech, a ve spojení s § 14 odst. 1 a odst. 3 zákona č. 372/2011 Sb. o zdravotních službách a jejich poskytování (dále jen „zákon o zdravotních službách“), v § 9 odst. 2 písm. b) Kontrolního řádu České lékárnické komory a v bodě 12) Etického kodexu České lékárnické komory. II. Obsah žaloby a vyjádření žalované 3. Žalobce navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení, popřípadě navrhuje podstatné snížení uložené sankce nebo upuštění od potrestání, a dále doplnění rozhodnutí ve smyslu § 20 Disciplinárního řádu České lékárnické komory tak, že uhrazením pokuty se na žalobce hledí jako na bezúhonného. 4. V první žalobní námitce žalobce namítá, že napadené rozhodnutí je vůči němu nepřiměřeně přísné a nedostatečně odůvodňuje věcnou příslušnost žalované k projednání daného skutku. Podle žalobce absentuje konkrétní posouzení závažnosti jednání, které by příslušnost Čestné rady odůvodňovalo, jak vyžaduje judikatura Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudek NSS ze dne 6. 5. 2020, sp. zn. 2 As 307/2019). 5. Žalobce dále poukazuje na to, že kontrola nebyla z jeho strany zcela znemožněna, pouze požadoval její odklad za přítomnosti další osoby. V této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2020, č. j. 4 As 57/2020-49, podle něhož stavovské předpisy komor mohou upravovat pouze statusové otázky a disciplinární řízení, nikoli způsob výkonu lékárenské činnosti, který je upraven zvláštními právními předpisy, zejména zákonem o léčivech. Podle žalobce je třeba výklad § 9 odst. 2 písm. c) Kontrolního řádu žalované chápat restriktivně, neboť obsahuje demonstrativní výčet dokumentů, které je vedoucí lékárník povinen předložit. Z tohoto ustanovení podle něj nevyplývá povinnost zpřístupnit veškeré interní systémy, obchodní informace či přihlašovací údaje. Výklad žalované je podle žalobce extenzivní a překračuje zákonný rámec její kontrolní pravomoci. 6. Žalobce dále namítá, že mu nelze bez dalšího přičítat neznalost veškeré judikatury a právních předpisů mimo rámec jeho odbornosti. Ačkoli je odborníkem v oblasti farmacie, při svém jednání se řídil zákonem o ochraně osobních údajů, zákoníkem práce a pokyny zaměstnavatele. Kontrolu nevyloučil, pouze požadoval její odklad. Jednal s opatrností a v dobré víře, že neporušuje žádné právní povinnosti. Vzhledem k těmto okolnostem žalobce navrhuje, aby soud při případném potvrzení pokuty doplnil výrok rozhodnutí o aplikaci § 20 Disciplinárního řádu žalované. Podle tohoto ustanovení může být v rozhodnutí výslovně uvedeno, že včasným uhrazením pokuty se na disciplinárně odsouzeného hledí jako na bezúhonného, pokud lituje svého jednání, projevuje snahu o nápravu a lze důvodně očekávat, že uložené opatření povede k nápravě. Žalobce má za to, že tyto podmínky jsou v jeho případě splněny, tedy je osobou dosud bezúhonnou, netrestanou, jednal v dobré víře a z řízení si odnesl poučení. Jeho jednání bylo nejvýše nedbalostní, přičemž objektivní odpovědnost není v rámci disciplinárního řízení přípustná. 7. V druhé žalobní námitce žalobce brojí proti výši uložené pokuty ve výši 30 000 Kč, kterou považuje za nepřiměřenou a nedostatečně odůvodněnou. Podle jeho názoru žalovaná nerespektovala zásadu proporcionality a individualizace sankce, která vyžaduje zohlednění povahy skutku, míry zavinění, následků a osobních poměrů disciplinárně obviněného. Podle § 18 odst. 3 zákona o komorách může Čestná rada uložit pokutu v rozmezí 3 000 Kč až 30 000 Kč. Disciplinární řád v § 20 dále stanoví, že při ukládání sankce je třeba přihlédnout k okolnostem spáchání deliktu, jeho následkům a osobě pachatele. Žalovaná však tyto skutečnosti nehodnotila dostatečně konkrétně a odkázala pouze na obecné formulace. 8. Žalobce dále poukazuje na předchozí rozhodnutí žalované, v nichž byly za obdobná jednání ukládány pokuty ve výši 15 000 Kč (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 1. 2018, č. j. 9 As 57/2017–44, a ze dne 6. 5. 2020, č. j. 2 As 307/2019–43). V těchto případech šlo o závažnější porušení, kdy byla kontrola zcela znemožněna. V posuzované věci však ke kontrole částečně došlo, žalobce ji neodmítl, pouze požadoval její odklad za přítomnosti jednatele a vyzval inspektory k upřesnění požadovaných dokumentů. 9. Podle žalobce tak žalovaná nerespektovala preventivní funkci disciplinárního opatření a nezohlednila, že účelem sankce je především motivace k dodržování stavovských předpisů, nikoli represivní postih. Vzhledem k okolnostem případu by podle něj nižší pokuta, případně doplněná výrokem podle § 20 Disciplinárního řádu, postačovala k dosažení účelu trestu. Žalobce rovněž namítá, že jednal v dobré víře, v souladu s pokyny zaměstnavatele a s ohledem na ochranu osobních údajů. Nejednal úmyslně, nýbrž z opatrnosti, a z řízení si odnesl poučení. Podle něj tak nebyly splněny podmínky pro uložení nejvyšší možné pokuty, a rozhodnutí žalované je v této části nepřezkoumatelné, neboť neobsahuje dostatečné odůvodnění, z něhož by bylo možné dovodit, jak byla přiměřenost sankce posouzena. 10. Žalovaná ve vyjádření k žalobě navrhuje zamítnutí žaloby. 11. K první žalobní námitce žalovaná uvádí, že považuje věcnou příslušnost Čestné rady žalované za řádně odůvodněnou. V napadeném rozhodnutí, konkrétně na stranách 2 a 3, uvedla, že závažnost jednání žalobce spočívá v tom, že se jej dopustil jako odborný zástupce a vedoucí lékárník, tedy osoba, která má být garantem řádného fungování lékárny v souladu s právními a stavovskými předpisy. Tím podle žalované došlo k porušení základní profesní povinnosti. Žalovaná dodává, že se rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 5. 2020, sp. zn. 2 As 307/2019, řídila. 12. Dále žalovaná uvádí, že pravomoc k úpravě podmínek provádění kontroly vyplývá z § 2 písm. a) zákona o komorách, který jí ukládá dbát na odborný výkon povolání členů v souladu se zákony a řády komory. Podle žalované je úprava kontrolních oprávnění nezbytným nástrojem k naplnění této povinnosti. Oprávněnost této úpravy byla podle ní opakovaně potvrzena jak Městským soudem v Praze, tak Nejvyšším správním soudem, naposledy v rozsudku ze dne 26. 11. 2024, č. j. 7 As 248/2024-48. V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší správní soud odmítl obdobnou námitku (shodná argumentace o neoprávněném zpřístupnění cenové politiky nebo obchodního know-how), že požadavek na zpřístupnění údajů z lékárnického informačního systému představuje zásah do obchodního tajemství. Soud konstatoval, že inspektoři požadovali pouze doložení příjemek k dodacím listům, což bylo možné splnit výstupem ze systému, nikoli jeho zpřístupněním. Výčet dokumentů uvedený v § 9 odst. 2 písm. c) Kontrolního řádu je podle soudu demonstrativní a odpovídá zákonným požadavkům na vedení evidence podle § 82 odst. 3 písm. e) zákona o léčivech. Soud dále uvedl, že žalobce inspektorům neumožnil ani náhled do systému, ani nepředložil požadované výstupy, čímž kontrolu fakticky zmařil. Pokud tedy Nejvyšší správní sou