8 Ads 164/2022 — Nejvyšší správní soud

10 Af 8/2025- 101 - text 19 10 Af 8/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Klepše, soudce JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila a soudkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové ve věci žalobkyně: Slavia pojišťovna a.s., IČO: 601 97 501 sídlem Táborská 940/31, 140 00 Praha 4 zastoupena advokátem JUDr. Liborem Němcem, Ph.D. sídlem Husova 240/5, 110 00 Praha 1 proti žalované: Česká národní banka sídlem Na Příkopě 864/28, 115 03 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí bankovní rady žalované č. j. 2025/011604/CNB/110 z 31. 1. 2025 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Základ sporu. 1. Žalovaná rozhodnutím z 25. 9. 2024 uložila žalobkyni pokutu 5 000 000 Kč za to, že v období od 2. 8. 2021 do 3. 3. 2022 umožnila zákazníkům v 632 případech prodloužení dříve uzavřené pojistné smlouvy o cestovním zdravotním pojištění cizinců v rozsahu komplexní zdravotní péče [dále produkt „KZPC“], přestože takto sjednané pojištění neodpovídalo potřebám a cílům zákazníků, kteří si toto pojištění sjednávali za účelem splnění podmínek pro získání pobytového oprávnění podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, neboť počínaje 2. 8. 2021 v celém období do 3. 3. 2022 mohla cestovní zdravotní pojištění pro tento účel nabízet pouze Pojišťovna VZP, a.s., IČO: 271 16 913, a v tomto období nebylo možné původní pojistné smlouvy o cestovním zdravotním pojištění cizinců sjednané jinými pojišťovnami pro tento účel prodlužovat. Tímto jednáním žalobkyně porušila povinnost jednat kvalifikovaně, čestně, spravedlivě a v nejlepším zájmu zákazníka, zakotvenou v § 72 odst. 1 zákona č. 170/2018 Sb., o distribuci pojištění a zajištění, (dále „ZDPZ“) a spáchala přestupek podle § 114 odst. 1 písm. f) tohoto zákona. 2. Žalobkyně podala proti tomuto rozhodnutí rozklad, jejž bankovní rada žalované žalobou napadeným rozhodnutím zamítla a rozhodnutí žalované potvrdila. Bankovní rada se v plném rozsahu ztotožnila se skutkovými zjištěními žalované i jejich právním hodnocením. Souhlasila s žalobkyní, že právní úprava vložená do zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, novelou č. 274/2021 Sb. (dále též „novela“), jež po dobu své účinnosti od 2. 8. 2021 do 19. 9. 2023 pro účely pobytového oprávnění nad 90 dnů zakazovala sjednávání a prodlužování smluv s jinými pojišťovnami než Pojišťovnou VZP, byla v rozporu s unijním právem. Nicméně zdůraznila, že žalobkyně nebyla potrestána za to, že uzavřela (resp. prodloužila) pojistné smlouvy v rozporu s touto úpravou, ale za to, že tak učinila, aniž zákazníky informovala o souvisejících rizicích, konkrétně o tom, že jejich pojistné smlouvy nejsou způsobilé k dosažení jejich cíle – získání příslušného pobytového oprávnění. Ministerstvo vnitra (dále „ministerstvo“) totiž předem avizovalo, že takové smlouvy nebude akceptovat, a v několika vyjádřeních potvrdilo, že se tak skutečně děje (některá z nich byla adresována přímo žalobkyni). Žalobkyně měla nároky vyplývající z právní úpravy odporující unijnímu právu uplatňovat přímo vůči státu a nepřenášet její důsledky na své zákazníky. Pozdější zrušení novely nemělo na žalobkyninu odpovědnost žádný vliv, jelikož ustanovení upravující povinnost jednat kvalifikovaně, čestně, spravedlivě a v nejlepším zájmu zákazníka zůstalo nadále v platnosti. Kromě toho bankovní rada poukázala na to, že žalobkyně si počínala sporně i při samotném prodlužování smluv, jelikož u řady z nich se snažila vyvolat dojem, že již původní pojistné smlouvy byly uzavřeny na dobu sjednanou až v těchto prodlouženích, a snažila se tak platnou právní úpravu obejít. 3. Bankovní rada neuznala ani žalobkyniny výtky vůči průběhu správního řízení. Žalovaná mohla rozhodnout bez nařízení ústního jednání, jelikož pro zjištění skutkového stavu nebylo třeba a ani žalobkyně neuvedla skutečnosti svědčící opaku; veškeré své argumenty mohla nadto uplatnit písemně. Obdobně nebylo třeba přerušovat správní řízení do skončení žalobkynina sporu s ministerstvem ohledně poskytnutí informací o tom, zda byly některé žalobkyniny pojistné smlouvy akceptovány jako podklad pro vydání pobytového oprávnění. Bankovní rada považovala skutkový stav za dostatečně zjištěný již na základě sdělení samotného ministerstva, jež žádosti o pobytové oprávnění posuzuje. 2. Argumenty účastníků řízení. 4. Žalobkyně v žalobě namítla, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, jelikož se vypořádává s jejími námitkami nedostatečně nebo vůbec. Rozhodnutí obou správních orgánů jsou také vnitřně rozporná, neboť podle odůvodnění žalobkyně údajně není trestána za prodlužování pojistných smluv s cizinci, ačkoli za ně trestána je; sama žalovaná totiž v obou rozhodnutích (včetně výroku) tvrdí, že se žalobkyně dopustila přestupku proto, že prý nebyla oprávněna uzavírat smlouvy o pojištění cizinců, a to pouze z důvodu monopolu Pojišťovny VZP, a.s. Tento monopol přitom zákonodárce následně zrušil jako protiústavní a zjevně odporující evropskému právu, k této skutečnosti ovšem žalovaná nepřihlédla. Pojistný zájem žalobkyniných klientů existoval, protože ministerstvo bylo povinno s ohledem na přednost unijního práva tuto vadnou úpravu neaplikovat a prodloužené smlouvy v pobytových řízeních akceptovat. Pokud by tak skutečně postupovalo, žalobkyniným zákazníkům by žádný soudní spor nehrozil. Žalovaná tak klade žalobkyni za vinu, že ministerstvo postupovalo v rozporu s unijním právem. Směrnice Solventnost II Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/138/ES z 25. 11. 2009 o přístupu k pojišťovací a zajišťovací činnosti a jejím výkonu. byla totiž nadána přímým účinkem a její transpoziční lhůta již dávno uplynula, jak konstatovala také Evropská komise v rozhodnutí ze 14. 7. 2023, kde upozornila na nesoulad dotčeného ustanovení zákona o pobytu cizinců s unijním právem. Žalobkyně nesouhlasila ani s tím, že neinformovala zákazníky o rizicích spojených se změnou právní úpravy. Učinila tak totiž v dokumentu nazvaném „Vyjádření Slavia pojišťovny k novele zákona 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky“ (dále „Vyjádření k novele“), jejž svým zákazníkům předkládala. 5. I pokud by však žalobkyně formálně naplnila skutkovou podstatu přestupku, což odmítá, odpovědnost za něj by zanikla zrušením novely. Žalovaná však dovozuje přestupkovou odpovědnost žalobkyně z již zrušených právních předpisů, což je v rozporu s čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“) a § 2 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále „přestupkový zákon“), z nichž vyplývá povinnost aplikovat pozdější právní úpravu, je-li pro pachatele příznivější. Jelikož od 20. 9. 2023 mohou pojištění ve smyslu § 180j odst. 6 zákona o pobytu cizinců poskytovat i jiné pojišťovny než Pojišťovna VZP, nelze žalobkyni trestat za to, že tak činila dříve. 6. Žalovaná opřela své zjištění, že ministerstvo žádnou z prodloužených smluv v pobytových řízeních nepřijalo, pouze o nepodložené vyjádření ministerstva. Žalobkyně proto chtěla zjistit podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, zda ministerstvo 23 konkrétním zákazníkům na základě prodloužené pojistné smlouvy pobytové oprávnění udělilo, nebo nikoli. V případě kladné odpovědi by totiž neobstál předpoklad žalované o absenci pojistného zájmu na straně žalobkyniných zákazníků. Ministerstvo informace nejprve odmítlo poskytnout a žalobkyně se musela domáhat ochrany u správního soudu, proto požádala o přerušení rozkladového řízení do doby, než se jí podaří informace získat. Bankovní rada to však odmítla učinit a o žádosti nevydala rozhodnutí, nýbrž vyřídila ji pouhým přípisem, čímž znemožnila žalobkyni bránit se proti tomuto kroku rozkladem. 7. Další procesní pochybení žalované spočívalo v tom, že nevyhověla žalobkynině žádosti o nařízení ústního jednání a o této žádosti rozhodla až po pěti měsících, pouhé dva dny před vydáním rozhodnutí ve věci. Řízení o přestupku spadá do kategorie „trestního obvinění“ ve smyslu čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv (dále „Úmluva“), takže zásady ústnosti, přímosti a bezprostřednosti jsou účastníku zaručeny již ve správním řízení. Ustanovení § 82 odst. 2 prvé věty přestupkového zákona je proto třeba interpretovat v souladu se smyslem práva obviněného „být slyšen“, jež je jednou z nejvýznamnějších součástí práva na obhajobu; žádosti o ústní jednání tak musí být vyhověno. 8. Uloženou pokutu označila žalobkyně s ohledem na okolnosti celého případu za zcela nepřiměřenou a namítla, že žalovaná nezohlednila to, že žalobkyně vytýkaného jednání zanechala okamžitě po její výzvě, ačkoli v řízeních o jiných přestupcích k tomu přihlédla. Obdobně žalovaná pochybila, když do výše pokuty nepromítla dobu, která od spáchání přestupku uplynula, ačkoli se podle doktríny trestního i přestupkového práva škodlivost činu pro společnost postupně snižuje. Pro případ zamítnutí žaloby žalobkyně navrhla, aby soud uloženo