2 Azs 111/2024 — Nejvyšší správní soud

16 A 31/2025- 57 - text 15 16 A 31/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl soudcem Mgr. Kamilem Tojnerem ve věci žalobce: R. Z. nar., státní příslušnost Ukrajina, bytem v ČR XX, zastoupeného Poradnou pro integraci, z. ú., sídlem Opletalova 6, Praha 1, proti žalovanému: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 10. 7. 2025, č. j. MV-84066-5/SO-2025, takto: I. Rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 10. 7. 2025, č. j. MV-84066-5/SO-2025, a informace Ministerstva vnitra ČR ze dne 29. 4. 2025, č. j. OAM-371374-7/DO-2025, ruší a věc se vrací správnímu orgánu k dalšímu řízení. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení ze dne 10. 7. 2025, č. j. MV-84066-5/SO-2025, kterým bylo shledáno, že byl v případě žalobce dán důvod pro neudělení dočasné ochrany podle § 4 odst. 1 zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny, vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (dále též „Lex Ukrajina“), a § 56 odst. 1 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR, (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), neboť byla zjištěna jiná závažná překážka pobytu žalobce na území. 2. Žalobce uvedl, že Ministerstvo vnitra a žalovaná porušili čl. 28 Směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. 7. 2001, o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími, (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“), čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. 3. 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana, (dále jen „prováděcí rozhodnutí Rady“), neboť nepřípustně rozšířili důvody pro neudělení dočasné ochrany nad rámec směrnice. Žalobce tak byl vyloučen z možnosti získání dočasné ochrany v ČR. Správní orgány překročily svou pravomoc. K tomu poukázal na rozsudek NSS ze dne 5. 9. 2024, č. j. 2 Azs 111/2024 – 29. Nelze aplikovat ustanovení vnitrostátního práva, které je v rozporu se směrnicí o dočasné ochraně. Od minimálního standardu stanoveného směrnicí se lze odchýlit pouze ve prospěch osob, které požívají dočasnou ochranu. V případě žalobce byla shledána nemožnost udělení dočasné ochrany z důvodu jiné závažné překážky cizince na území (§ 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců) s ohledem na jeho platné pobytové oprávnění v Kanadě. Tento důvod nespadá pod důvody dle čl. 28 směrnice o dočasné ochraně, respektive § 9 Lex Ukrajina. Členské státy nemohou rozšiřovat důvody stanovené směrnicí v čl. 28. Žalobce k tomu poukázal na judikaturu zdejšího soudu – rozsudek ze dne 17. 8. 2023, č. j. 18 A 54/2023 – 32, ze dne 10. 4. 2024, č. j. 14 A 99/2023 a ze dne 26. 3. 2025, č. j. 4 A 44/2024. Žalovaná se nevyjádřila k námitce, že její závěr o tom, že pro neudělení dočasné ochrany existují důvody i v zákoně o pobytu cizinců, který nemá oporu ve směrnic ani judikatuře. Žalobce také namítl, že zákon o pobytu cizinců může být ve věcech dočasné ochrany používán pouze na procesní aspekty, nikoli hmotněprávní. Ve věci neudělení dočasné ochrany se přitom používají ustanovení zákona o dočasné ochraně. Použití § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců jako hmotněprávní důvod neudělení víza, bylo nad rámec zákona i směrnice, postup byl nezákonný. Neudělení dočasné ochrany je upraveno v § 9 Lex Ukrajina, který má aplikační přednost. Dle § 56 odst. 4 zákona o pobytu cizinců se § 56 odst. 1 téhož zákona nepoužije v případě, kdy ČR uděluje dlouhodobé vízum v rámci plnění mezinárodních závazků. Dle žalobce nelze pod pojem jiná závažná překážka pobytu cizince na území podřadit všechna jednání porušující právní předpisy ČR, natož jednání legální spočívající v získání pobytového oprávnění jiného státu. Ministerstvo neodůvodnilo, v čem spatřuje závažnost jednání, intenzita nebyla zkoumána. Žalovaná se k tomu rovněž nevyjádřila. Podle správních orgánů má faktické udělení ochrany v jiné zemi za důsledek nemožnost jejího udělení v ČR. Dle žalobce k tomu ministerstvo nejasně argumentuje odkazem na rozsudek NSS ze dne 25. 1. 2018, č. j. 4 Azs 248/2017. Žalobce poukázal na smysl institutu dočasné ochrany, k čemuž zmínil rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024 – 42. Dle žalobce jde v případě dočasné ochrany o nízkoprahové pobytové oprávnění dostupné pro cizince postižené humanitární krizí. Žalobce je takovou osobou jako osoba pobývající na Ukrajině ke dni 24. 2. 2022. Žalované nepřísluší posoudit žádost jako nepřijatelnou, tak může činit ministerstvo. Závěr o tom, že žalobce ke dni 24. 2. 20222 nepobýval na Ukrajině, nijak nereflektuje ve výroku, pouze v něm potvrzuje důvod pro neudělení dočasné ochrany – překážku dle § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců. Podle žalobce žalovaná porušila § 5 odst. 3 Lex Ukrajina a čl. 2 odst. 1 písm. a) rozhodnutí Rady, když vyslovila závěr o nepřijatelnosti žádosti žalobce, aniž by k tomu měla pravomoc. Pobyt žalobce na Ukrajině ke dni 24. 2. 2022 již byl prokázán. Rozhodnutí správních orgánů jsou podle žalobce nepřezkoumatelná, neboť se v nich správní orgány nedostatečně vypořádaly s judikaturou a příslušnými argumenty. 3. V doplnění žaloby žalobce sdělil, že pobyt na Ukrajině ke dni 24. 2. 2024 může doložit mj. lékařskou zprávou ze dne 19. 5. 2022 o provedeném vyšetření. Doplnil, že se pokusí soudu dodat ještě další doklady o svém pobytu na Ukrajině. 4. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Poukázala na to, že žalobce přicestoval dne 5. 11. 2022 do Kanady, kde měl pobytové oprávnění, přičemž pobyt měl dále umožněn také v Polsku a na Slovensku. Žalobce nebylo možné s ohledem na skutkové okolnosti případu považovat za osobu vysídlenou z Ukrajiny, nesplňuje podmínky dle čl. 2 odst. 1 písm. a) prováděcího rozhodnutí Rady, čl. 2 odst. 1 písm. b) téhož rozhodnutí ani § 3 odst. 2 Lex Ukrajina. Z cestovního dokladu nelze dovodit, že by se žalobce po vstupu na Slovensko v roce 2020 vrátil na Ukrajinu a pobýval tam ke dni 24. 2. 2022. Dočasná ochrana slouží k poskytnutí dočasné o a okamžité pomoci cizincům v mimořádné situaci. 5. Ze správního spisu soud zjistil tyto pro řízení podstatné skutečnosti. 6. Dne 7. 4. 2025 podal žalobce žádost o udělení dočasné ochrany v ČR. Do žádosti žalobce uvedl, že v době od 24. 2. 2022 byl držitelem pobytového oprávnění Kanady a Polska. Ke dni 24. 2. 2022 pobýval na Ukrajině. O dočasnou ochranu v jiném státě dosud nežádal, pouze dříve v ČR a to neúspěšně. 7. Správní spis dále obsahuje výsledek šetření provedeného Krajským ředitelstvím policie hl. m. Prahy ze dne 2. 5. 2025, dle kterého bylo zjištěno, že žalobce byl minimálně od 20. 8. 2021 držitelem slovenského dlouhodobého povolení k pobytu s platností do 5. 8. 2023. Dle sdělení slovenské strany je žalobce i po skončení platnosti oprávněn setrvat na Slovensku z důvodu ozbrojeného konfliktu na území Ukrajiny. Dále bylo zjištěno, že dne 20. 8. 2021 žalobce opustil schengenský prostor, poté opětovně vstoupil dne 26. 9. 2021 a dne 20. 12. 2021 vystoupil. Dne 22. 1. 2022 se opět vrátil do schengenského prostoru, výstup nebyl zjištěn, v dokladu je otištěn až opětovný vstup ke dni 26. 12. 2022. Konečně bylo rovněž zjištěno, že žalobcovo polské národní vízum bylo na jeho žádost zrušeno, nicméně dle sdělení polské strany byl žalobce oprávněn k pobytu v Polsku do 30. 9. 2025 v souvislosti se zákonem na pomoc Ukrajině. 8. Dne 29. 4. 2025 byla Ministerstvem vnitra vydána informace o důvodech neudělení dočasné ochrany. V tom bylo poukázáno na to, že dle cestovního dokladu žalobce byl držitelem kanadského víza s platností od 31. 5. 2022 do 17. 7. 2026. Z cestovního dokladu dále plyne, že dne 5. 11. 2022 žalobce přicestoval na území Kanady. Dále byl držitelem dlouhodobého polského víza s platností od 11. 8. 2022 do 9. 8. 2024, jehož platnost byla zrušena. Bylo však automaticky prodlouženo do 30. 9. 2025. 9. Správní orgán I. st. poukázal na to, že žalobce je státním občanem Ukrajiny a její území opustil až po 24. 2. 2022, tedy formálně splňuje podmínky čl. 2 odst. 1 písm. a) prováděcího rozhodnutí Rady (EU) č. 2022/382. Z cestovního dokladu žalobce však plyne, že před podáním žádosti o dočasnou ochranu v ČR využil možnost čerpat kanadský pobyt. Do Kanady odcestoval 5. 11. 2022, přičemž tam mohl pobývat až do 4. 11. 2025. Díky povolenému pobytu v Kanadě se na Ukrajinu vracet nemusí. Správní orgán I. st. uzavřel, že dle něj byl naplněn důvod pro neudělení dočasné ochrany dle § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, neboť byla zjištěna jiná závažná překážka pobytu žalobce na území spočívající v nenaplnění účelu dočasné ochrany v ČR, když žalobci již bylo uděleno dlouhodob