7 As 22/2012 — Nejvyšší správní soud

17 A 142/2025- 74 - text 13 17 A 142/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Taubera, soudkyně Pavly Klusáčkové a soudce Vadima Hlavatého ve věci žalobkyně: proti žalovanému: D. L. bytem X. zastoupena advokátem Mgr. Martinem Danajovičem se sídlem Praha 3, Hartigova 857/47 Ministerstvo kultury se sídlem Praha 1, Maltézské nám. 471/1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 9. 2025, sp. zn. MK 69613/2025 OPI, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala přezkoumání a zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo zamítnuto její odvolání a bylo potvrzeno rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 14. 11. 2024, č. j. MHMP 1953640/2024. Uvedeným rozhodnutím byla žalobkyně shledána vinnou z přestupku podle § 39 odst. 1 písm. g) zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění do 31. 12. 2023 (dále jen „památkový zákon“), kterého se dopustila z nedbalosti tím, že v blíže nezjištěné době od 13. 4. 2022 do 3. 5. 2023 realizovala na nemovitosti č. p. 64 na pozemku parc. č. 74 v k. ú X., na území vesnické památkové rezervace X., prohlášené nařízením vlády č. 127/1995 Sb., o prohlášení území ucelených částí vybraných měst a obcí s dochovanými soubory lidové architektury za památkové rezervace (dále jen „nařízení č. 127/1995 Sb.“), jíž je vlastníkem, změnu stavby, respektive stavební úpravy spočívající v umístění 15 ks fotovoltaických panelů na střechu uvedené nemovitosti bez závazného stanoviska dle § 14 odst. 2 památkového zákona. Za uvedený přestupek byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 30 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení. 2. Pro případ, že by soud neshledal žalobu důvodnou, žalobkyně navrhla, aby soud upustil od uložení pokuty nebo snížil její výši, a to z důvodu nejednoznačnosti nařízení č. 127/1995 Sb. a s tím souvisejícího právního omylu, jakož i kvůli její nepříznivé majetkové situaci. II. Obsah žaloby 3. Žalobkyně se úvodem podané žaloby vyjádřila ke kvalitě napadeného rozhodnutí. Měla za to, že z obsahu napadeného rozhodnutí je zřejmá „neznalost právních principů a objektivního práva“ a že je napadené rozhodnutí výsledkem „absurdních právních úvah“, což demonstrovala na několika příkladech. Kvůli tvrzené nízké kvalitě napadeného rozhodnutí považovala žalobkyně napadené rozhodnutí za výsledek svévole a za odepření spravedlnosti. 4. V prvním žalobním bodě žalobkyně namítala porušení svého práva na spravedlivý proces, neboť ve věci rozhodovala podjatá úřední osoba. Podjatost úřední osoby žalobkyně dovozovala z konstatování uvedeného v napadeném rozhodnutí, podle kterého by žalovaný nejspíš v odvolacím řízení přistoupil ke zvýšení udělené pokuty, pokud by mu v tom nebránila zásada zákazu reformatio in peius [§ 90 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“), resp. § 98 odst. 2 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „přestupkový zákon“)]. 5. Ve druhém žalobním bodě žalobkyně namítala nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Tvrdila, že žalovaný nevypořádal jednu z jejich stěžejních námitek, konkrétně že nařízení č. 127/1995 Sb., jímž byla vyhlášena památková rezervace X., sice počítá s vyznačením hranic území památkové rezervace na mapě, tato mapa však nebyla zveřejněna společně s nařízením a nemohla se proto stát pramenem práva. 6. Ve třetím žalobním bodě žalobkyně namítala nezákonnost napadeného rozhodnutí, a to z následujících tří důvodů. 7. Tvrdila, že nařízení č. 127/1995 Sb. vymezuje památkovou rezervaci X. pomocí názvu ulice X., resp. X., ačkoliv v době vydání nařízení již ulice nesla název X. Památková rezervace proto byla vyhlášena neplatně a nikdy právně neexistovala. Na žalobkyni se tudíž nemohla vztahovat povinnost dle § 14 odst. 2 památkového zákona ani se nemohla dopustit přestupku dle § 39 odst. 1 písm. g) téhož zákona. 8. V této souvislosti žalobkyně poukázala na ústavněprávní rozměr věci. Uvedla, že obvinění z přestupku je trestním obviněním ve smyslu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, což vyplývá z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ve věci Engel a ostatní proti Nizozemsku. Pro správní trestání tak platí obdobné principy jako pro trestání soudní. Ze zásady nullum crimen sine lege a jejích modalit pak plyne požadavek, aby byly prameny trestního práva formulovány co nejpřesněji a nejjasněji. Za to nese odpovědnost stát. Nařízení č. 127/1995 Sb. je vzhledem k použití nesprávného názvu ulice formulováno nejednoznačně. To nelze překlenout konstatováním, že jde jen o chybné vyjádření vlády, neboť by to představovalo nepřípustnou analogii v neprospěch obviněného (žalobkyně). Žalovaný měl naopak zvolit výklad, který co nejméně zasahuje do základních práv žalobkyně (in dubio pro libertate, resp. in dubio mitius), a řízení zastavit. 9. Namítala, že v nařízení č. 127/1995 Sb. je památková rezervace X. vymezena parcelními čísly pozemků, která již dnes z velké části neexistují. Původní obvod památkové rezervace tak neexistuje a neexistuje tudíž ani sama rezervace. 10. Dále žalobkyně upozornila, že mapa památkové rezervace X., která je přílohou nařízení č. 127/1995 Sb., nebyla řádně zveřejněna. Mapa byla pouze uložena u vyjmenovaných institucí (§ 2 nařízení). Adresáti nařízení tak neměli reálnou možnost se s mapou seznámit, což je v rozporu s principem právní jistoty. Museli by požádat o poskytnutí mapy z vlastní iniciativy, což je v materiálním právním státě nemyslitelné. Mapa se proto nemohla stát pramenem práva a nemohla se na ni uplatnit zásada ignorantia legis non excusat, jak tvrdil žalovaný. Je nerozhodné, že je mapa volně k dispozici v památkovém katalogu Národního památkového ústavu (dále jen „NPÚ“). Nezveřejnění mapy a její pouhé uložení u vybraných institucí navíc nesplňuje požadavek na dostupnost a předvídatelnost pramenů trestního práva, který plyne ze zásady nullum crimen. 11. Čtvrtý žalobní bod vznesla žalobkyně v doplnění žaloby ze dne 4. 11. 2025. Namítala, že na instalaci solárních panelů čerpala dotaci v rámci projektu „Nová zelená úsporám“. Poukázala na metodiku „Závazné pokyny pro žadatele a příjemce podpory v programu Nová zelená úsporám programu HOUSEnerg Modernizačního fondu“, dle jejíhož čl. 5 bodu 5.1 měli žadatelé povinnost předložit k žádosti o dotaci též doklad o projednání stavebního záměru s příslušným orgánem památkové péče (týkala-li se žádost památkově chráněné budovy). Dle čl. 12 metodiky se za památkově chráněnou budovu považovala mj. budova, která se nachází v památkové rezervaci. 12. Uvedla, že k žádosti o dotaci předložila výpis z katastru nemovitostí, ze kterého bylo patrné, že se pozemek nachází v památkové rezervaci. Státní fond životního prostředí (dále jen „SFŽP“) po ní přesto nepožadoval doložení dokladu o projednání záměru s příslušným orgánem památkové péče. V jiných případech, kdy SFŽP považoval podklady za neúplné, byla přitom vyzývána k jejich doplnění, což vyplývá i z e-mailové komunikace. Jelikož v tomto případě k ničemu vyzývána nebyla, měla rozumně za to, že splnila všechny zákonné požadavky, tedy i požadavky týkající se památkové ochrany budov. Měla by tak být chráněna její práva nabytá v dobré víře. Je nemyslitelné, aby jeden orgán veřejné moci právo přiznal, a jiný orgán výkon tohoto práva sankcionoval. 13. V pátém žalobním bodě, který je obsažen rovněž v doplnění žaloby ze dne 4. 11. 2025, žalobkyně rozporovala, že by si měla být vědoma existence památkové rezervace též z evidence v katastru nemovitostí. Údaj o existenci památkové rezervace je pouze deklaratorní povahy a nemá právní relevanci. Konstitutivní povahu má jen nařízení č. 127/1995 Sb. vydané na základě § 5 památkového zákona. To však trpí výše popsanými vadami, a pozemek se tak v památkové rezervaci ve skutečnosti nenachází. Zápis tedy neodpovídá skutečnosti. 14. Touto logikou se zřejmě řídil i SFŽP, který po žalobkyni nepožadoval doklad o projednání stavebního záměru s orgánem památkové péče. SFŽP tak nejspíš taktéž dospěl k závěru, že se pozemek v památkové rezervaci nenachází. Jedinou možnou alternativou je, že by SFŽP porušil vlastní metodická pravidla. III. Vyjádření žalovaného k podané žalobě a související vyjádření 15. Ve vyjádření k podané žalobě žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl, neboť veškeré námitky žalobkyně považoval za nedůvodné. V podrobnostech žalovaný odkázal na napadené rozhodnutí a předložený správní spis, neboť žalobní námitky korespondují s odvolacími námitkami. 16. K tvrzení o nekvalitě napadeného rozhodnutí dosahující intenzity odepření spravedlnosti uvedl, že vzhledem k délce rozhodnutí je pravděpodobné, že se v něm nepodařilo odhalit všechny pravopisné či jiné stylistické chyby. To však není důvod pro jeho nezákonnost. Tvrzení žalobkyně vnímá toliko jako vyjádření nesouhlasu s věcným posouzením případu. 17. K prvnímu žal