5 As 62/2025 — Nejvyšší správní soud

18 Af 2/2025- 69 - text [OBRÁZEK] 18 Af 2/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Martina Lachmanna a soudců Martina Bobáka a Jana Ferfeckého ve věci žalobce: Federální státní unitární podnik "Podnik pro správu majetku v zahraničí" Kanceláře prezidenta Ruské federace sídlem Maly Kazenny pereulok 3, 105 064 Moskva, Ruská federace jednající prostřednictvím odštěpného závodu Federální státní unitární podnik "Podnik pro správu majetku v zahraničí" Kanceláře prezidenta Ruské federace, IČO 24663212 sídlem Na Zátorce 590/12, 160 00 Praha 6 zastoupený advokátem JUDr. Michalem Pacovským sídlem Čelakovského sady 433/10, 120 00 Praha 2 proti žalovanému: Ministerstvo financí se sídlem Letenská 525/15, 118 00 Praha 1 za účasti: Raiffeisenbank a.s., IČO 49240901 sídlem Hvězdova 1716/2b, 140 00 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného z 5. 2. 2025, čj. MF-52133/2024/3902-10, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Stručné vymezení věci 1. Soud posuzoval otázku zákonnosti sankce, kterou Finanční analytický úřad uvalil na žalobce jakožto osobu napomáhající Ruské federaci v její vojenské agresi vůči Ukrajině. V tomto případě se jednalo o postihnutí finančních prostředků na bankovním účtu žalobce vedeném u Raiffeisenbank, a.s. (banka). 2. Rozhodnutím z 15. 10. 2024, čj. FAU-128676/2024/033 (prvoinstanční rozhodnutí), Finanční analytický úřad na základě § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 69/2006 Sb., o provádění mezinárodních sankcí (zákon o provádění mezinárodních sankcí) zakázal nakládat s majetkem, na který se vztahují mezinárodní sankce. Výrokem I rozhodl, že na peněžní prostředky na bankovním účtu žalobce č. 7508505001/5500 (bankovní účet) vedeném u shora uvedené banky se vztahují mezinárodní sankce podle čl. 2 odst. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 1 písm. f) a písm. g) bod ii) nařízení Rady (EU) 269/2014 Nařízení Rady (EU) 269/2014 z 17. 3. 2014 o omezujících opatřeních vzhledem k činnostem narušujícím nebo ohrožujícím územní celistvost, svrchovanost a nezávislost Ukrajiny. Úř. věst. L 78, 17. 3. 2014, s. 6-15. (nařízení Rady). Výrokem II prvoinstančního rozhodnutí pak zakázal bance, žalobci a Ruské federaci (i kdyby jednala prostřednictvím organizační složky či jiným způsobem) provádět jakýkoliv pohyb, převod, přeměnu, použití peněžních prostředků na bankovním účtu nebo zacházení s nimi jakýmkoli způsobem, který by vedl ke změně jejich objemu, výše, umístění, vlastnictví, držby, povahy, určení nebo jiné změně, která by umožnila jejich použití, včetně správy portfolia. 3. Proti prvoinstančnímu rozhodnutí podal žalobce odvolání, které žalovaný zamítl v záhlaví specifikovaným rozhodnutím (napadené rozhodnutí). Současně potvrdil prvostupňové rozhodnutí. II. Podání stran sporu 4. Proti napadenému rozhodnutí se žalobce brání žalobou. Dle něj nemá rozhodnutí oporu ve skutkovém stavu věci. Pouze žalobce mohl nakládat se svým majetkem. Žádná jiná osoba ani Ruská federace a její orgány k tomu nejsou oprávněné. Žalobce dále namítal, že správní orgány nevyrozuměly jednoho z účastníků správního řízení. Přestože správní orgány označily Ruskou federaci za účastníka řízení, nedoručovaly jí písemnosti v rámci správního řízení, dokonce ani konečné rozhodnutí. Správní orgány také překročily meze svých pravomocí. Vydaly rozhodnutí, jejichž prostřednictvím jeden stát upravuje práva a povinnosti jiného státu vrchnostenskou formou. Tento postup je v rozporu s mezinárodním právem, zejména s principem svrchované rovnosti států. Rozhodnutí jsou také nepřiměřená a nesubsidiární. Správní orgány mohly dosáhnout cílů nařízení Rady, usnesení vlády z 15. 11. 2023, č. 869 Pozn. soudu: Tímto usnesením Vláda České republiky zařadila žalobce na vnitrostátní sankční seznam. (usnesení vlády) a také zákona o provádění mezinárodních sankcí za použití šetrnějších právních prostředků, než představovalo celkové zmrazení. 5. Žalovaný ve vyjádření z 14. 5. 2025 navrhl, aby soud žalobu zamítl. S Ruskou federací jako účastníkem řízení jednal vzhledem k § 12 odst. 4 písm. c) zákona o provádění mezinárodních sankcí, tedy na základě majetkové účasti na žalobci, který je jejím státním podnikem. K doručování písemností Ruské federaci uvedl, že žalobce související námitku vznesl až v žalobě. Při doručování Ruské federaci nepostupoval vadně. Z materiálního hlediska je podstatné, že se Ruská federace mohla s obsahem doručovaných písemnosti seznámit. Není ani pravda, že by správní orgány překročily své pravomoci. V řízení nezjistily (a ani to žalobce netvrdil), že by činnost žalobce směřovala k výkonu veřejných pravomocí a funkcí Ruské federace, či že by k tomu sloužily prostředky na účtu. K námitce nepřiměřenosti rozhodnutí žalovaný uvedl, že Finanční analytický úřad toliko posuzuje, zda se jedná o majetek, na který se vztahují omezující opatření či sankce. Nepřísluší mu hodnotit přiměřenost sankcí. 6. Žalobce v replice z 1. 7. 2025 upozornil, že není osobou, která by byla totožná s Ruskou federací, jejím velvyslanectvím nebo jejími jinými orgány. Je samostatnou právnickou osobou, která za Ruskou federaci nejedná a neručí za její závazky, stejně tak ani Ruská federace nemůže jednat za žalobce. Účet u banky náleží výlučně žalobci, který má samostatné oprávnění s ním nakládat. Ruská federace tedy neměla být účastníkem správního řízení a ani zúčastněnou osobou v tomto soudním řízení. Dále žalobce namítl, že správní orgány nemohly doručovat Ruské federaci zásilky prostřednictvím jejího velvyslanectví, ale pouze za pomoci Ministerstva zahraničních věcí. Správní orgány upřely Ruské federaci právo vyjádřit se k otázkám řešeným ve správním řízení. Nadto žalobce písemností z 19. 7. 2025 navrhl, aby soud vyloučil Ruskou federaci jako osobu zúčastněnou na řízení. Dle něj neměla ani jen postavení účastníka řízení původního správního řízení. Ke spornému bankovnímu účtu má přístup pouze žalobce. 7. V duplice z 30. 7. 2025 žalovaný reagoval na otázku účastenství Ruské federace ve správním řízení a na výtky k doručování písemností. III. Posouzení žaloby 8. Žaloba je včasná, podala ji osoba k tomu oprávněná. Soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů [§ 75 odst. 2 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.)], jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti. Vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). 9. Žaloba není důvodná. 10. Na jednání žalobce zdůraznil zejména nepřiměřenost dopadů správních rozhodnutí do jeho fungování. Po poučení ze strany soudu netrval na dokazování podklady, které jsou založeny ve správním spisu, a ani rozsudkem Městského soudu v Praze z 17. 10. 2024, čj. 6 A 32/2024112, v jeho věci. Na důkazních návrzích k otázce přiměřenosti rozhodnutí (rubrikované pod č. 8 až 57 na č. l. 1 a 2 žaloby) setrval (k nim viz bod 52 tohoto rozsudku níže). Žalovaný setrval na návrhu na zamítnutí žaloby. 11. Před vlastním posouzením žalobních námitek se soud také ujistil, že mezi stranami není sporný obsah usnesení vlády z 15. 11. 2023, č. 869, a jeho přílohy Usnesení vlády z 15. 11. 2023, č. 869. Dostupné dne 30. 3. 2026 [online] z: https://odok.gov.cz/portal/zvlady/jednani-detail/2023-11-15/. , z něhož správní rozhodnutí vycházela. 12. Napadené rozhodnutí není nepřezkoumatelné. Podle ustálené judikatury je třeba za nepřezkoumatelné považovat takové rozhodnutí, z něhož vůbec není možné seznat, jakým způsobem správní orgán rozhodl, nebo které vykazuje takové rozpory mezi výrokem a odůvodněním, že není možné zjistit, jakými úvahami byl správní orgán veden. Nepřezkoumatelným je také rozhodnutí, z něhož není možné zjistit, jak se správní orgán vypořádal s námitkami účastníka řízení či z jakých důvodů je považoval za liché, mylné či vyvrácené, nebo takové rozhodnutí, které se opírá o v řízení nezjišťované nebo neprokázané skutečnosti. Těmito vadami napadené rozhodnutí netrpí. 13. Dle žalobce je závěr, že Ruská federace vystupuje jako účastník soukromoprávního vztahu, nepodložený. Neodpovídá ani zjištěným skutečnostem. Správní orgány dle něj neuvedly, v čem má toto „vystupování“ spočívat, z jakých konkrétních důkazů vychází, ani jaký soukromoprávní vztah mají na mysli a jaký má být jeho obsah. Soud neshledal, že by žalovaný své závěry odůvodnil nedostatečně. Na s. 6 a 7 napadeného rozhodnutí srozumitelně vyložil, že: z § 7 odst. 1 a 5 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů, plyne, že z pravomoci českých orgánů veřejné moci jsou vyňaty cizí státy, pokud jde o řízení vyplývající z jejich jednání a úkonů učiněných při výkonu jejich státních, vládních a jiných veřejných pravomocí a funkcí, včetně jejich majetku, který je k takovému výkonu používán nebo určen (tzv. acta iure imperii). V řízení však nebylo zjištěno (ani to odv