3 As 4/2010 — Nejvyšší správní soud

2 A 62/2025- 89 - text 20 č. j. 2 A 62/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Danou Černou ve věci žalobce: X, nar. X státní příslušnost X bytem X zastoupený advokátem Mgr. Tomášem Verčimákem sídlem Dřevná 382/2, 128 00 Praha 2 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky Odbor azylové a migrační politiky Poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7 za účasti: 1. X1, nar. X, 2. X2, nar. X, 3. X3, X, zastoupený zákonnou zástupkyní X všichni X všichni zastoupeni advokátem Mgr. Tomášem Verčimákem sídlem Dřevná 382/2, 128 00 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 11. 2025, č. j. OAM-13085-17/ZR-2024 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 11. 2025, č. j. OAM-13085-17/ZR-2024 (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým bylo žalobci zrušeno povolení k trvalému pobytu na území České republiky podle § 87l odst. 1 písm. a) a písm. e) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) a podle § 87l odst. 3 téhož zákona mu byla stanovena lhůta k vycestování z území do 30 dnů od právní moci rozhodnutí. II. Shrnutí žalobní argumentace 2. Žalobce namítal, že nebyly splněny podmínky závažného narušení veřejného pořádku. Žalobce odkazoval na čl. 27 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států (dále jen „pobytová směrnice“), z nějž dovozoval, že páchání trestné činnosti v minulosti není dostatečným důvodem k učinění závěru o závažném narušení veřejného pořádku, jehož důsledkem by bylo odnětí práv spojených s trvalým pobytem a tím i navazující povinnost vycestovat. K takovému opatření je možné přistoupit pouze tehdy, pokud by daná osoba představovala závažné narušení veřejného pořádku do budoucna a tato hrozba je skutečně aktuální. Závěry o tom, že je žalobce ohrožením i do budoucna, jsou nepodložené. Přitom od posledního odsouzení v roce 2019 uplynulo ke dni vydání napadeného rozhodnutí již více než 6 let. Od té doby žalobce nespáchal žádný trestný čin, ale ani žádný přestupek. V žalobcově případě se nejedná o natolik závažnou trestnou činnost, aby mohla naplnit podmínky pro zrušení trvalého pobytu podle § 87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Žalovaný rovněž nezohlednil okolnosti spáchaných trestných činů a dobu, která od uvedené trestné činnosti žalobce uplynula, jakož i skutečnost, že žalobce od té doby vedl řádný život. Přitom žalobce namítal, že čím delší doba od spáchání trestných činů uplynula, tím se snižuje hrozba budoucího narušení veřejného pořádku. Žalovaný však tyto okolnosti žádným způsobem nezohlednil, a proto je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. Žalovaný nevzal v potaz, že spáchané trestné činy již nejsou součástí rejstříku trestů. Žalobce dále vytýkal žalovanému, že mohl řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu zahájit již záhy po odsouzení za poslední spáchaný trestný čin, kdy bylo odsouzení aktuální. Aplikace § 87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců není založena na individualizovaném vyhodnocení aktuální závažné hrozby, kterou má pobyt žalobce na území představovat. K propuštění žalobce z výkonu trestu odnětí svobody došlo již v září roku 2024. Přesto žalobce neshromáždil podklady k chování žalobce po jeho propuštění, ale ani v průběhu výkonu trestu. Ani v odůvodnění napadeného rozhodnutí se s touto skutečností nevypořádal. Proto je napadené rozhodnutí nezákonné pro nedostatečně zjištěný skutkový stav. Žalobce navíc namítal, že pokud by jeho jednání při posledním spáchaném trestném činu bylo natolik nebezpečné, jak uvádí žalovaný, jistě by tuto skutečnost do svého rozsudku promítl i trestní soud, který může za podmínek podle § 80 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“) uložit pachateli, který není občanem ČR, trest vyhoštění. Ani trestní soud tak v žalobcově případě neshledal závažné narušení veřejného pořádku. Pokud tedy trestní soud dospěl k závěru, že žalobce nenaplnil ani nižší míru intenzity („vážného“) narušení veřejného pořádku, tím spíše nemohlo dojít k překročení vyšší hranice („závažného“) narušení veřejného pořádku podle zákona o pobytu cizinců. Trest vyhoštění přitom soud uložil druhému obžalovanému v téže věci, z čehož je zřejmé, že soud nalezl důvody pro neuložení tohoto trestu žalobci. 3. Žalobce dále namítal nedostatečné zohlednění přiměřenosti napadeného rozhodnutí z hlediska zásahu do žalobcova soukromého a rodinného života a z hlediska nejlepšího zájmu žalobcova nezletilého syna. V obou ohledech považoval žalobce napadené rozhodnutí za nepřiměřené a namítal, že napadeným rozhodnutím byl ve vztahu k němu porušen článek 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Žalovaný nevzal v úvahu zejména povahu a pevnost rodinných vazeb žalobce a dobu trvání jeho pobytu na území ČR a především vliv na ostatní rodinné příslušníky, tedy na manželku a na děti žalobce. Zrušení trvalého pobytu žalobci znamená vážné citové i ekonomické následky pro jeho rodinu. Po žalobci a jeho rodině nelze požadovat, aby vedli rodinný život v jiné zemi a aby se společně usídlili v naprosto cizím prostředí, se kterým je vůbec nic nepojí. Rozsah rodinných vazeb žalobce je natolik široký a ustálený, že převáží všechny důvody, pro které byl žalobci trvalý pobyt zrušen. Tyto rodinné vazby však žalovaný zhodnotil nedostatečně. Vazby celé žalobcovy rodiny na území jsou přitom mimo jiné s ohledem na dobu pobytu na území nadprůměrné. Žalovaný ve vztahu k nezletilému synovi žalobce neprovedl dostatečně aplikaci článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobody a nezabýval se dostatečně ani článkem 3 Úmluvy o právech dítěte. Žalovaný neuvedl konkrétní dopady do života žalobce a jeho nezletilého syna, který se narodil na území ČR a spolu se žalobcem sídlí společnou domácnost, a také, jak se eventuální vycestování projeví v životě dítěte, v jeho péči a jak se tím změní jeho aktuální rodičovská situace včetně péče o něj, ekonomická stabilita či možnost studia bez přímé podpory otce – žalobce. Žalovaný nezkoumal přání či pocity žalobcova nezletilého syna, kterému je již 16 let, a proto je schopen je vyjadřovat, a navíc podle § 178 zákona o pobytu cizinců má již procesní způsobilost. Žalovaný měl stejně tak považovat žalobcova nezletilého syna za vedlejšího účastníka ve smyslu § 27 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Žalobce si je vědom § 168 odst. 6 zákona o pobytu cizinců, avšak toto ustanovení je v rozporu s čl. 3 odst. 1 ve spojení s čl. 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a nemůže být bez dalšího aplikováno. Zvláště jedná-li se o řízení zahajované z moci úřední, musí žalovaný převzít aktivitu a řádně zjistit všechny skutečnosti týkající se nejlepšího zájmu nezletilého dítěte. 4. Žalobce namítal, že se žalovaný nedostatečně vypořádal s jeho tvrzeními a doloženými podklady. Vzhledem k tomu, že žalobce uváděl, že kvůli jeho zaměstnání a specializaci mu hrozí povolání do armády, měl žalovaný sám opatřit podklady, které žalobcovo tvrzení popírají, nebo vyzvat žalobce, aby doložil další podklady. Pokud žalobce tvrdil, že důsledkem napadeného rozhodnutí bude jeho přímá účast v boji, bylo na žalovaném, aby tuto okolnost vyvrátil např. informací o zemi původu žalobce, anebo v opačném případě z žalobcova tvrzení vycházel a uvedl, proč i přesto je přiměřené napadené rozhodnutí vydat. Žalovaný ponechal žalobcova tvrzení bez jakéhokoliv vypořádání a žalobci není zřejmé, jak s těmi podklady skutečně naložil, jakou váhu jim přiřkl, případně co jiného měl žalobce doložit, aby tuto okolnost vzal žalovaný v potaz. Proto považuje žalobce napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné. 5. Žalobce dále namítal, že žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav z hlediska eventuality získání jiného oprávnění k pobytu a návratu do ČR. Žalobce zpochybňoval závěr plynoucí z napadeného rozhodnutí, a sice že žalobci není stanovena povinnost vycestovat do X. V odůvodnění napadeného rozhodnutí však absentuje, kam jinak by měl žalobce vycestovat a ani ve správním spise není žádný podklad, který by dokládal, že žalobce může vycestovat i do jiného státu kromě ČR a X. Žalobce s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu namítal, že pokud žalovaný opírá napadené rozhodnutí o existenci alternativ k vydání povolení k trvalému pobytu, pak měl tyto alternativy v napadeném rozhodnutí konkretizovat a alespoň v obecné rovině se vypořádat s otázkou, zda u žalobce přichází v úvahu aplikace některého z alternativních pobytových režimu. Žalovaný ani ne