22 A 5/2026 – Městský soud v Praze

22 A 5/2026- 11 - text 9 22 A 5/2026 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Ludmilou Sandnerovou v právní věci žalobce: A. M., narozený dne X t.č. v Zařízení pro zajištění cizinců X sídlem X proti žalovanému: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy sídlem Kaplanova 2055/4, 148 00 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 1. 2026, č.j. KRPA-32005-9/ČJ-2026-000022-ZZC, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobou podanou dne 9. 28. 4. 2025 se žalobce domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „žalovaný“), jímž bylo podle ust. § 124 odst. 1 písm. e) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), rozhodnuto o zajištění žalobce, protože je evidovaný v informačním systému smluvních států, přičemž doba zajištění byla stanovena na 30 dnů ode dne omezení osobní svobody. II. Obsah žaloby 2. Žalobce namítá, že zákonné důvody pro jeho zajištění nejsou dány, rozhodnutí o zajištění je nepřiměřeným zásahem do jeho osobní svobody. Žalovaný porušil § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), neboť nezjistil stav věci způsobem, o němž nejsou významné pochybnosti, a v rozsahu, který je nezbytný vzhledem ke konkrétním okolnostem případu, a dále § 50 odst. 2 správního řádu, neboť si neopatřil dostatečné podklady pro své rozhodnutí. Kdyby tyto povinnosti neporušil, nemohl by o zajištění žalobce rozhodnout. 3. Žalobce v podané žalobě především namítal, že žalovaná nijak nepřihlédla ke skutečnosti, že je držitelem platného litevského oprávnění, z nějž vyplývá, že pobytové oprávnění bylo vydáno dne 19. 11. 2025 na dobu 2 let, tj. do dne 19. 11. 2027. 4. Podle mínění žalobce si žalovaná měla prověřit, zda je oprávněn k pobytu v Litevské republice, a v případě potvrzení této skutečnosti byla Česká republika povinna žalobci umožnit vycestování do Litevské republiky, eventuálně měla iniciovat zahájení konzultačního řízení ve smyslu čl. 25 odst. 2 Schengenské prováděcí úmluvy. Žalovaná tedy podle žalobce měla postupovat podle ust. § 50a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců a uložit mu povinnost opustit území České republiky, čímž by zajistila jeho vycestování do Litevské republiky, kde má povolený pobyt. Žalobce v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2020, č.j. 5 Azs 432/2019-29. 5. Žalobce nezpochybňuje, že je veden v informačním systému smluvních států, poukazuje však na to, že v něm byl zaevidován dne 12. 9. 2025, což je dříve, než mu bylo vydáno platné povolení k pobytu v Litevské republice. Žalobce se domnívá, že by mělo dojít proto ke zrušení zápisu v SIS ze strany Polské republiky. III. Vyjádření žalovaného 6. Žalovaný uvedl, že podmínky dle ust. § 124 odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců byly naplněny, žalobci bylo vydáno opatření v Polské republice, na základě kterého je evidován v informačním systému smluvních států (Schengenský informační systém), byl vložen do SIS dne 12. 9. 2025 s platností do 1. 2. 2027. 7. Žalovaný též dostatečně a s ohledem na konkrétní okolnosti případu odůvodnil neuložení zvláštních opatření za účelem vycestování, které by byly nedostatečné pro naplnění cíle řízení, žalovaný jasně a konkrétně svůj výrok odůvodnil. Uvedl, že žalobce svým pobytem na území ČR nerespektoval vyhlášené opatření Polské republiky, kterým mu byl odepřen vstup a pobyt na území členských států, podle čl. 24 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1861 je evidován v informačním systému smluvních států (SIS) jako nežádoucí cizinec, kterému má být zamezen vstup do schengenského prostoru. 8. Žalovaný shrnul podstatné okolnosti skutkového stavu a uvedl, které listinné důkazní prostředky jej opravňují vydat napadené rozhodnutí. V době svého rozhodování vycházel z opatření Polské republiky. K povolenému pobytu v Litevské republice č. 760505303 s platností od 19. 11. 2025 do 19. 11. 2027 uvádí, že toto povolení nemá vliv na opatření Polské republiky, které žalobce na základě porušení zákona zařadilo do Schengenského informačního systému (vložen do SIS dne 12. 9. 2025 s platností do 1. 2. 2027). Důvod vydání povolení v Litevské republice dne 19. 11. 2025 (tedy v době kdy byl žalobce zařazen do SIS – 12. 9. 2025 a výsledek vedeného konzultačního řízení mezi Polskou republikou a Litevskou republikou budou pro žalovaného rozhodné pouze z důvodu upřesnění státu, kam bude žalobce vyhoštěn (Litva – X). 9. Žalovaný shledal v jednání žalobce rozpor se zájmem společnosti na dodržení podmínek pro vstup a pobyt cizinců na území České republiky. Žalovaný postupoval v souladu se zákonem, dostatečně odůvodnil naplnění kumulativních podmínek ust. § 124 odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců, a proto navrhl, aby soud žalobu zamítl. IV. Hodnocení věci Městským soudem v Praze 10. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu podle ustanovení § 75 odst. 1 a 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“). 11. Ve věci bylo rozhodnuto bez jednání, neboť žalobce ve lhůtě 5 dní ode dne podání žaloby nenavrhl nařízení jednání a žalovaná ve svém vyjádření k žalobě výslovně souhlasila s rozhodnutím bez nařízení jednání. Soud pak tedy za této situace a s ohledem na obsah správního spisu nepovažoval nařízení jednání za nezbytné. 12. V souladu s požadavky rozsudku Soudního dvora ze dne 8. 11. 2022, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid, C-704/20 a C-39/21, soud z úřední povinnosti přezkoumal i podmínky zákonnosti zajištění žalobcem nenamítané. Po zhodnocení uvedených skutečností dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. 13. Nejprve se soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, kterou musí soud uvážit i bez žalobní námitky. 14. Nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí může dle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. spočívat v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, přičemž nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost předchází případné nepřezkoumatelnosti pro nedostatek jeho důvodů, neboť důvody rozhodnutí lze zkoumat toliko u rozhodnutí srozumitelných (rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. 4. 2006, č. j. 31Ca 39/2005-70, č. 1282/2007 Sb. NSS). Rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů je potom takové, z jehož odůvodnění není seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti tvrzené účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů. Není přípustné institut nepřezkoumatelnosti rozšiřovat a vztáhnout jej i na případy, kdy se například správní orgán podstatou námitky účastníka řízení řádně zabývá a vysvětlí, proč nepovažuje argumentaci účastníka za správnou, byť výslovně v odůvodnění rozhodnutí nereaguje na všechny myslitelné aspekty vznesené námitky a dopustí se dílčího nedostatku odůvodnění (viz například rozsudek NSS ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012-45, bod 28). 15. Při přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí dospěl soud k závěru, že toto není stiženo vadou nepřezkoumatelnosti, neboť žalovaný srozumitelně a dostatečně podrobně popsal, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, uvedl také, podle kterých právních norem rozhodl a jakými úvahami se přitom řídil. Soud neshledal napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným ani z důvodu tvrzeného žalobcem, že žalovaný neposoudil okolnosti týkající se jeho povolení vydaného litevskými orgány a to z důvodů, k nimž se soud vyjádří níže. 16. Podle § 124 odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců policie je oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud je cizinec evidován v informačním systému smluvních států. 17. Podle § 125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců doba zajištění nesmí překročit 180 dnů a počítá se od okamžiku omezení osobní svobody. V případě cizince mladšího 18 let nebo rodiny s nezletilými dětmi nesmí doba zajištění překročit 90 dnů. 18. Příslušná právní úprava ust. § 124 o